Androgyni: Ženomuži s kytarou

ANDROGENEZE
Člověk původně existoval v ideální podobě jakožto Androgyn, tedy bytost celistvá, ve které byly sjednoceny všechny protikladné póly světa v dokonalé harmonii. Ale protože jeho podstata byla „pouze“ polobožská, dopustil se  prvotního hříchu - zamiloval se do smyslového a hmotného světa. Odplatou se mu dostalo toho, že byl (obrazně řečeno) mečem andělským rozpůlen na dvě nestejnoměrné poloviny-muže a ženu. A tak od té doby bloudíme v tomto hmotném ponurém světě a čas od času se spojíme se svým protějškem a vytvoříme tak původního Androgyna, abychom si v extázi připomněli svoji původní božskou podstatu.

V historii populární hudby se čas od času objevil někdo s androgynní image. Kvalita tvorby androgynů je kolísavá, stejně jako motivace, která je k takové orientaci vedla. Na jedné straně spektra vidíme více méně komerční důvody (že ano, pane Bowie) a na druhém extrém takřka patologický (viz Sopor Aeternus). Jinými slovy, naše cesta po stopách mužoženů s mikrofonem či kytarou v ruce je lemována kašpary a excentriky, stejně tak jako citlivými umělci s vlastním názorem. A vlastně se jich leckdy  v jedné osobě sešlo víc…

GLAMROCKOVÍ PRŮKOPNÍCI
Na konci šedesátých let, v éře psychedelického rocku, se vizuální a textové odkazy na naše téma blýskly u Syda Barretta z raných Pink Floyd, ale byl to až jeho obdivovatel Marc Bolan, kdo naplno v roce 1971 vystoupil s androgynní stylizací. Stal se tak nepřímo zakladatelem glam rocku, který si v nevyhraněné sexualitě a transvestitní pódiové stylizaci liboval. Bolan, původním povoláním model jedné londýnské návrhářské firmy, začal jako první vystupovat nalíčen s třpytkami na tvářích a boa kolem krku.

Pozadu nezůstal ani jeho kamarád z dob folkových začátků David Bowie, který kolem roku 1972 vytvořil své androgynní alter ego - Ziggyho Stardusta, a to pro album nazvané The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars. Bowie, který už se předtím na promofotografiích objevoval v dámských šatech, vyrazil na turné nabité teatrálními výstupy a v té době šokujícími detaily, jako byl striptýz do sumo kalhotek a simulace orálního sexu s elektrickou kytarou. Dnes tedy vcelku běžné a odzívané rekvizity tancovačkových kapel českého venkova. Ale v té době na Davida odrůstající generace Beatles zírala jako na pavouka z Marsu. To vše je věrohodně ztvárněno ve filmu Velvet Goldmine, pojednávajícím o éře glam rocku.

Bowie o pár let později veřejně deklaroval svou bisexualitu, a jedním dechem přiznal, že jí dokázal i řádně využít. Pravda je, že u Davida šlo o komerční úspěch vždy až na prvním místě, ale i přes jeho typické chameleónství mu nelze upřít hudební a hlavně vizuální vliv na scénu 80. let, kde se to androgynními postavičkami jen hemžilo. Zásadní v tomhle směru byl Bowieho videoklip Ashes to Ashes z roku 1980, do kterého Bowie angažoval výkvět tehdy vznikající novoromantické hudební scény z londýnského klubu Blitz. V čele téhle party našminkovaných chlápků ve stylových krajkových oblečcích stál Steve Strange, zakladatel projektu Visage – asi nejstylovějšího počinu new romantics. V době, kdy byl videoklip ještě v plenkách a na většinu z nich se zkrátka nedá koukat, neztratilo stylově mrazivé Fade To Grey od Visage nic ze své působivosti.

80. LÉTA – BEZ MAKEUPU ANI RÁNU
V podzemí evropské hudební scény zatím prokopávali cestu pro budoucí androgyny irští Virgin Prunes a angličtí Throbbing Gristle. Druhý ze jmenovaných souborů je spojován s postavou Genesis P-Orridge, skladatele a performera na poli elektronické avantgardy, rovněž známého jako zakladatele formace Psychic TV. Industriální a Electronic Body Music považuje osmapadesátiletého Orridge svým způsobem za taťku elektronických drsňáren. Po svém přesídlení do New Yorku začal Orridge experimentovat i se svým tělem směrem k ženskému pólu a nechal si mimo jiné voperovat prsní implantáty. Tolik androgyn ortodoxní.

Hlavní postavou legendárních postpunkových koncertů či spíše divokých performancí Virgin Prunes byl jejich frontman a tvůrce image Gavin Friday, který dodnes působí v umírněnější hudební formě na sólové dráze. Ke své androgynní stylizaci Gavin Friday poznamenává: „Vždycky mě dokázalo naštvat, když lidé škatulkovali sexualitu, vždyť přece muži i ženy mají své feminní a maskulinní prvky. Ale když nosím sukni, nenosím ji jako ženská, ale jako chlap, tedy mám pod ní martensky a když mně někdo naštve, tak mu to dám sežrat. Teď už nenosím dámské šaty, protože mám pocit, že po skončení Prunes už se z toho stalo klišé, takový Boy George-ismus. Šaty jsou skvělý tak dlouho, dokud se z nich nestane uniforma“.

Undergroundová odbočka nás stejně nakonec vrátila zpět do mainstreamu ke jménu George A. O’Dowd, který proslul pod pseudonymem Boy George. Ten kolem roku 1981 zakládá formaci Culture Club, hrající kříženec soulu a reggae, a jejich singly jako Karma Chameleon a další úspěšně válcovaly hitparády na obou březích Atlantiku. Boy Georgova důsledná androgynní image a vcelku solidní vokál mu navíc každoročně vynesly vysoké umístění ve výročních hudebních anketách. Ano, figuroval na čelních příčkách jak v kategorii zpěvák, tak i zpěvačka.

Avantgardní Klaus Nomi, alt tenor z Bavorska se usídlil v New Yorku, kde v bizarních převlecích provozoval své slavné vokální performance s show tak výstřední, že ho vyhledal pro spolupráci i David Bowie. Nomiho kariéra byla přerušena jeho předčasnou smrtí v roce 1983, takže po něm zůstalo jen pár alb, ve kterých zvuk tehdy neoposlouchaných syntezátorů kombinoval s operními skladbami.

V té době už na scéně působila i osoba s krátkým pomerančovým sestřihem, pánským oblekem a mrazivým pohledem. Annie Lennox v období raných Eurythmics představovala avantgardu nejen vizuální, ale především hudební. Dokladem jsou esteticky zdařilé videoklipy Love is a Stranger a Sweet Dreams pohrávající si s androgynní tématikou. Škoda jen, že po dvou vrcholných albech z první poloviny 80. let, Sweet Dreams a Touch, dvojice Eurythmics zamířila do klidných vod mainstreamu. Vytratila se nejen originální image, ale i hudební nápady na pomezí popu a experimentu.

Ale to už jsme v polovině osmdesátých let, kdy Anglie oslavovala manchesterské The Smiths jako nové Beatles. Jejich zpěvák Steven Patrick Morrissey byl (a vlastně stále je) androgynní spíše životním stylem a názory, než zevnějškem a výrazně posunul naše téma do intelektuální roviny. A to s grácií hodnou Oscara Wilda, s nímž má společný nejen výjimečný básnický talent, ale i početné davy zbožňujících příznivců i nenávistných odpůrců. Morrisseyho rezignace na sexuální život a zájem o feministická témata zůstala v platnosti na jeho současných albech. Stále pozoruhodných.

TOP 10 ANDROGYNNÍ ALBA
David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust
T.Rex – The Slider
Suede - Suede
Morrissey – Viva Hate
Placebo – Without You I’m Nothing
Eurythmics - Touch
Cinema Strange – Astonished Eyes of Evening
Visage – Anvil
I AM X – Kiss and Swallow
Sopor Aeternus - Sanatorium Altrosa


VSTANOU NOVÍ ANDROGYNI
Podobně jako u Morrisseyho stojí hudební a textová kvalita za dalším androgynem Brettem Andersonem z anglické kytarovky Suede. Ten ovšem díky svým jemným až zženštilým rysům (make-up nemusel používat) a úctyhodnému hlasovému rozsahu naplňoval androgynní kritéria takřka kompletně. Mnoho textů Suede psal z pohledu obyčejných žen v domácnosti a  zhrzených dívek. A dařilo se mu to s pro něj typickým, nenapodobitelným kouzlem, především na prvních dvou albech Suede. Na rozdíl od Morrisseyho celibátu se Andersson sexuálně charakterizoval jako „bisexuál bez homosexuální zkušenosti“.

Podobně jako Boy George se v hudebních anketách druhé poloviny 90. let objevuje jako zpěvák i zpěvačka u nás dobře známý frontman souboru Placebo Brian Molko. Jeho záliba v dámských šatech, líčení a androgynní stylizaci vznikla jako vzdor proti zámožným rodičům, kteří chtěli mít z Briana bankéře.

Glamrockovým obdobím D. Bowieho se inspiroval Marylin Manson při konceptu alba Mechanical Animals. Úlohu Ziggyho Stardusta zde převzal androgynní mimozemšťan Omega, představovaný samozřejmě  Mansonem vylepšeným nánosy umělé hmoty. Přes komerční pozadí celého projektu, nelze tentokrát černokněžníkovi upřít jeden z nejlepších androgynních videoklipů (Dope Show) a coverů alb (Mechanical Animals).

Kytarovému stylu gotické scény zvanému batcave momentálně kralují kalifornští Cinema Strange. Brilantní zpěvák a textař Lucas Lanthier falsetem vypráví fantaskní příběhy o ztracených panenkách, oživlých strašácích v poli a tonoucích vdovách. To vše doprovázené teatrálními výstupy alá kabaret z počátku 20. století a hlavně nápaditou hudbou, jak bylo možné se o tom přesvědčit i na dvou pražských koncertech.

Antony Hegarty si i přes pouhá dvě alba vydobyl uznání britského hudebního průmyslu a starších kolegů (kromě Björk i Boy George – svého hudebního idolu). Jeho album I am a Bird Now obdrželo v roce 2005 prestižní Mercury Music Prize. Při poslechu jeho soulově laděného vokálu vás může napadnout, že Antony je přesně uprostřed mezi oběma póly.

Do řady androgynů zapadá i u nás téměř zdomácnělý Chris Corner, který svůj projekt I AM X založil vzápětí po rozpadu úspěšné formace Sneaker Pimps. Vizuálně hodně čerpá z glam rocku let sedmdesátých, včetně dosti podbízivého egocentrického koncertního provedení. Kvalitou studiových nahrávek je ovšem v první lize současné produkce, a proto zůstal nakonec jakožto androgyn nejperspektivnější.

Na androgynní vlně se částečně svezl i hudební styl emo, který má sice kořeny v osmdesátých letech, velký boom ale zažil teprve pár let zpátky. Jeho ortodoxní stoupenci - ať už členové kapel nebo jejich fanoušci – neudělají krok bez tlustých černých linek, černě nalakovaných nehtů a vlasů sčesaných na patku.

Emo však není jen o makeupu – z hudebního stylu se postupem času rozvinul životní styl, který ale podle řady emo matadorů s původní myšlenkou emo nemá mnoho společného. Spousta z nich se dnes od toho stylu distancuje. Emo také bývá spojováno se sebepoškozováním a jeden z hlavních představitelů této scény, kapela My Chemical Romance, se dokonce před několika lety potýkala s obviněními, že svojí hudbou dovedla k sebevraždě třináctiletou fanynku Hannah Bond, který si špatně vyložila poselství jejich nejúspěšnějšího alba The Black Parade.

Hudební sociální síť MySpace zajistila slávu jednomu z nejpopulárnjěších androgynů současnosti ukrývajícímu se pod jménem Jeffree Star. Tento model/návrhář/skladatel/zpěvák postavil svoji kariéru na dokonalém makeupu, provokujících outfitech a také parazitovaním na kapelách androgynního ražení, rád se totiž chlubí fotografiemi s frontmany kapel jako 30 Seconds To Mars, AFI, Escape The Fate a dalších.

Spojován často bývá s Daveym Havokem ze skupiny AFI, hostoval v klipu One Love seattleských Aiden a na svém kontě má také svoje vlastní album nazvané Beauty Killer. Loni v květnu se poprvé představil také v České republice na koncertě v pražském Lucerna Music Baru.

Za prototyp současného androgyna na evropském kontinentu by se dal jistě považovat frontman německé formace Tokio Hotel. Ačkoliv zpočátku nebylo na první pohled zcela zřejmé, zda v čele kapely stojí dívka nebo kluk -anorektická postava, výtazné oční linky, dlouhé vlasy a extravagantní outfit to jen ztěžovaly - podmanil si tehdy patnáctiletý Bill Kaulitz srdce statisíců náctiletých fanynek po celé Evropě. 

Své zastoupení mají androgynní typy i v České republice. S příchodem zpěváka říkajícího si NiceLand spustila česká média řadu spekulací na téma muži a make up, došlo samozřejmě i na otázku sexuální orientace jedinců. „Kdysi mě jen tak z plezíru nalíčila moje bývalá přítelkyně. Po menších úpravách se mi to zalíbilo a už jsem u toho zůstal,“ vysvětluje Michal Motyčka, který narážky na svoji orientaci ještě podpořil promo fotkami k druhé desce, na nichž je vyfocený v dámských šatech. Zpěvák tvrzení, že make-upem vyjadřuje svoji homosexualitu, odmítá. "Už jenom kvůli mé vizáži je jasný, že ta­hle otázka dřív nebo později musela padnout. Tyhle věci mě vůbec nemůžou rozhodit," uvedl Motyčka před časem v jednom z rozhovorů.

Na prostor ve škatulce androgynních kapel aspoň podle vzhledu aspiruje i mladá skupina A Banquet, která se snaží dělat všechno pro to, aby do žádné škatulky nespadala, a proto si vymyslela vlastní styl hudební futu-roll. Z toho módního se ale asi jen tak nevymaní... Se svou vysokou, enormně štíhlou postavou v upnutých outfitech by se dal jmenovat také Andy Čermák ze skupiny Sunflower Caravan, nebo basák Tvzex ze Sunshine se svým vedlejším projektem Super Tuzex Bros..


TOP 10 ANDROGYNNÍ VIDEOKLIPY
David Bowie – Ashes to Ashes
Visage – Fade to Grey
Eurythmics – Love is a Stranger
Culture Club – Karma Chameleon
Dead or Alive - You Spin Me Round (like a Record)
Morrissey – November Spawned a Monster
Suede – Metal Mickey
Placebo – Pure Morning
Marylin Manson – The Dope Show
I AM X – Missile

HUDBA JAKO PSYCHOTERAPIE
V zahradách psychiatrických léčeben strávil většinu života umělec z Frankfurtu vystupující pod pseudonymem Sopor Aeternus (věčný spánek). Vydal zhruba desítku pozoruhodných alb, a přes logickou absenci koncertů a promo akcí, je hvězdou německé gotické scény.  Transsexuál Anna –Varney trpí těžkými stavy deprese a zoufalství; operaci která by ho (jí) posunula k ženskému pólu odmítá, protože se obává spirituálního konfliktu. Zdroje jeho tvorby jsou vám jasné, hudební forma výrazně připomíná středověk s kontrastním zmučeným vokálem. Anna k tomu říká: „Středověká hudba laděná do veselých melodií zní mým uším jako dětské písničky. To je v podstatě to, co dělám – hudbu pro děti... pravda, pro mrtvé děti, nepochybně“. Soporův letošní počin - album Sanatorium Altrosa (s podtitulem „hudební terapie pro duševně choré“) přináší propracované kompozice na pomezí vážné a elektronické hudby.
 
text: Karel Hron, map, foto: archiv 

---