Vydáno 25.12.2011 | autor: redakce
Ačkoliv James Brown začínal coby drobný zlodějíček, nakonec se zapsal do hudebních dějin jako nesmrtelná legenda. Soul brother no. 1, Funky president, The hardest working man in showbusiness, Mr. Dynamite, Godfather of soul, Sex machine...
James Joseph Brown, Jr. se narodil 3. května 1933 v provinčním městě Jižní Karolíny jménem Barnwell. Složitá rodinná situace ho nutila vydělávat si pár drobných brigádničením na polích s bavlnou a leštěním bot. Není divu, že v touze po penězích se občas uchýlil k drobným krádežím. Chtěl být slavný, ale zatím se o něm mluvilo spíše jako o zloději než o muzikantovi. Už v době puberty nebyl žádným andílkem. Strávil tři roky v polepšovně, kde potkal Bobbyho Byrda, posléze celoživotního přítele a spolupracovníka. Byrd vedl gospelový soubor a když viděl, že James není špatný zpěvák, vzal ho k sobě, aby se trochu otrkal.
Charles Bradley - Vřeštící orel soulu, kterého fascinoval James Brown
Očarováni koncerty Fatse Domina a později i Raye Charlese a Little Richarda, začali orientovat svůj repertoár světským směrem. Název jejich party se ustálil na The Famous Flames a plni odhodlání začali objíždět štace v okolí. Snaha došla uznání a povedlo se získat nahrávací smlouvu, zatím sice nepříliš výhodnou, ale to ve svých dvaceti letech stejně neřešili. Brown byl už tehdy charismatickou osobností, díky čemuž se stal frontmanem a později dokonce zpěvákem s doprovodnou kapelou až kdesi v pozadí. Už na prvním singlu Please, Please, Please (vypadá to, že songy, obsahující v názvu alespoň dvakrát slovo „please“ jsou předurčené k velkému úspěchu – viz Beatles nebo The Smiths) byl jako interpret podepsán James Brown with the Famous Flames. Zkrátka si kapelu přivlastnil.
Když se prodal milion výlisků a písnička bodovala v hitparádách, vypadalo to, že situace může být jen lepší. Bohužel, devět dalších nahrávek se neuchytilo a vydavatelství chtělo smlouvu rozvázat. Desky se sice moc neprodávaly, ale na koncerty lidé chodili. Rostoucí počet prodaných vstupenek přesvědčil o rok později firmu k vydání nových songů. Try Me konečně zafungovala (nebo spíše zafunkovala) na sto procent a stanula v čele žebříčku, stejně jako dalších 16 (!) pecek v průběhu následujících let.
S hitem Night Train muzika trochu přitvrdila. Ač jde spíše o instrumentální skladbu, je často považována za první s typickým funkovým soundem. Celonárodní úspěch přišel až se zlomovým albem Live At The Apollo z roku 1962. Kapela na vlastní náklady natočila a do světa vypustila živák ze známého klubu v newyorském Harlemu. Zpěvákův hlas získával stále větší rytmickou naléhavost, dechy byly syrové, bicí neuhlazené a lidé z toho byli úplně mimo. 60. léta byla obdobím největší popularity a také tvořivosti.
„Překonal jsem každého, na koho si jen vzpomenete – Mozarta, Beethovena, Bacha, Strausse. Irving Berlin napsal 1001 skladeb. Já 5500.“ V této době vznikly klasiky Papa‘s Got a Brand New Bag spolu s I Got You (I Feel Good) a Mr. Dynamite také konečně trochu zvolnil, například v It‘s a Man‘s Man‘s Man‘s World (všechny 1965). Během koncertů se často vybíralo i ze starších kousků, které však byly všelijak přepracovávány, míchány dohromady nebo, měly-li zaznít v původní verzi, výrazně zrychlovány. Ani James Brown se neubránil tvorbě sociálně-politických protest songů. Povýšil díky nim v černošské komunitě, ovšem běloši byli na vzpurné texty jako např. Say It Loud – I‘m Black And I‘m Proud zvědaví jen málo.
Jako by sám nevěděl, kam se hudebně dál posunout, angažoval Brown v sedmé dekádě do kapely hodně jazzmanů, tvůrčích muzikantů s dostatečnou technickou průpravou, schopných rozvíjet jeho nápady a dodat jim šťávu. Právě v této době se kolem něho ve studiu i na pódiu motali mimo jiných Maceo Parker a u nás rovněž známý trombonista Fred Wesley. Zatímco instrumentální složka hudby vzkvétala, pěvecké melodické linky pomalu mizely a byly nahrazovány výkřiky a rytmizováním ústředního rýmu. Že to rozhodně nikomu nevadilo, ba naopak, dokazuje třeba Get Up (I Feel Like Being A Sex Machine), nepostradatelná na každé bestofce.
Vznikaly nové formace, vzájemně silně inspirované a funk se velmi pevně zakousl do jazzu, respektive tehdy se rodícího jazzrocku. Z Browna se stala opravdová legenda. Jak se blížila léta osmdesátá, do světa proniklo disco, jehož vlivu se nedalo utéct. Get Up Off a That Thing a Bodyheat jsou tímto, tehdy moderním trendem poznamenané. Příliš převratné muziky už však "Gotfather Of Soul" nevydal. Pravda, na čas zazářil s albem Living In America a stejnojmenným hitem, použitým jako ústřední melodie k filmu Rocky IV. Další nahrávky však padaly k průměru.
Jeho výrok „Nezajímá mě, co si lidé myslí. Rád ovšem dělám hluk, aby si mě všimli,“ dokazuje, že na názory kritiků stejně nedal. Jenže na paty mu začaly šlapat mladší a jednoduše trochu vyšel z módy. Rozhodně však nemusel strádat. Stovky DJs, s velkým zájmem remixující fragmenty jeho zpěvu, mu zajišťovali trvalý přísun tantiém „Disco je James Brown, hip-hop je James Brown, rap je James Brown. Víte jak to myslím? Devadesát procent rapperské muziky jsem já!“ říkával. Nepřiznával si ale přeci jen moc velký podíl?
Bohužel to nebyla hudba, co ho po padesátce opět několikrát dostalo na titulní stranu novin. Do zájmu médií se dostal hlavně kvůli opakovanému domácímu násilí a nelegálnímu držení zbraně. Několikrát se také proháněl sporťákem rychleji, než je zdrávo, přičemž jednou ho policie naháněla dokonce přes dva státy… Ani trable se zákonem mu ale nezabránily vystupovat a vydávat alba. Vždy se našel dostatek fanoušků, což ho motivovalo k další činnosti. Do penze se zahnat nenechal a tak se muzice se věnoval až do posledních dní. „Proč bych měl jít do důchodu? Co bych dělal? Jsem člověk, co pomáhá. Jsem jako Mojžíš v showbusinessu.“ V prosinci roku 2006 byl hospitalizován pro vážný zápal plic, načež druhý den, pětadvacátého prosince, zemřel ve 73 letech na selhání srdce.
Roku 1988 byl zatčen za jízdu vysokou rychlostí po dálnici Interstate 20 na hranici Georgie a Jižní Karolíny. V tomtéž období byl obviněn z držení zbraně, napadení policisty, uchovávání drog a ještě několikrát opakovaného silničního pirátství. Nakonec si ale místo šesti let odseděl „jen“ tři, do roku 1991. Ženy miloval, ale i při drobné hádce se dokázal pěkně vytočit. Třetí manželka ho za domácí násilí poslala mezi jeho padesátkou a šedesátkou čtyřikrát do basy, čtvrtá (a poslední) zařídila finanční vyrovnání ve výši 1 087 dolarů. Vznětlivost ho donutila ohrožovat nožem dokonce i nevinného elektrikáře.
James Brown nebyl zahrnován jen hudebními cenami. V coloradském Steamboat Springs je po něm pojmenován most a ve městě Augusta v Georgii, kde dlouhá léta žil, má sochu v nadživotní velikosti. Tamtéž po něm nese jméno ulice a v roce 2006 byl dokonce adekvátně změněn i název místního „kulturáku“.
text: Jan Mazura, foto: Tomáš Martinek, Universal Music, archiv
Témata: James Brown, funk, soul, rap, Maceo Parker