Vydáno 01.03.2014 | autor: iREPORT
Žádný extra hluboký zářez v našich končinách neudělali ani ve svých vrcholných letech, kdy vyprodávali Wembley a jiné velké arény. Svou pražskou premiéru před bezmála dvaceti lety si odbyli v poloprázdné Sportovní hale. Nynější kariéru stavějí výhradně na vzpomínkách a nostalgii. Přesto všechno odehráli tenhle koncert s naprostou bravurou a nezklamali jediného návštěvníka.
LIVE: Simple Minds po dvaceti letech v Praze - glanc i energie
Soukmenovci U2, Depeche Mode, ale hlavně Duran Duran, Tears for Fears, Spandau Ballet a podobných osmdesátkových hrdinů drží hudebně dohromady především díky trvanlivosti bohatého repertoáru a souznění hlavních signifikantních znaků - hlasu Jima Kerra, kytary Charlieho Burchilla a dynamické rytmice Mela Gaynora. Skoro každému songu z jimi předvedených čísel kdysi slušely stadióny s davy halekajícími chytlavé refrény a vytleskávajícími gradující tempa. To je však hluboká minulost, byť se v Británii na probíhající narozeninové šňůře setkává tenhle reunion s docela velkým zájmem, o čemž mj. svědčí nedávná šňůra s další ikonou novoromantické "nové" vlny 80s Ultravox.
K nám prostě jejich význam nikdy tak silně nedolehl, a tak není divu, že i tentokrát do holešovické Incheby dorazila sotva dvoutisícovka největších nadšenců, které navíc doplňovaly skupinky Němců nebo Holanďanů. Na atmosféru koncertu a na výkon samotných Simple Minds to ale vůbec nemělo vliv. Šestice sehraných matadorů podala bezvadný výkon, který nemohl zklamat ani ty nejkritičtější fanoušky.
Setlist byl rozdělen na dvě poloviny - po prvé desítce notoricky známých skladeb se pánové a jedna dáma nadechli k ještě silnější salvě, která přiměla aplaudovat spokojené publikum až do posledních minut. Předkapely nebylo třeba, legendární Skotové se umně chopili svého řemesla hned s úderem osmé hodiny a předvedli přesně to, co se od nich čekalo: Waterfront, Hypnotise, Let There Be Love a další perly z jejich pokladnice neztratily ani po letech na lesku i zásluhou krystalicky čistého zvuku, který jinak bývá v malé Sportovce spíš vzácností. Naopak po vizuální stránce byl koncert na dnešní poměry dost chudý, kapela si vystačila bez projekcí a s primitivním světelným parkem, evidentně vsadila jen na hudbu jako takovou.
Až někdy po páté písni stihl dobře naladěný Jim Kerr pozdravit Prahu, přitom ale často roztáčel svůj mikrofon s takovou chutí, že s ním několikrát třískl o zem a nenechal své pódiové techniky ani na chvíli v klidu. Na další průběh to ale nemohlo mít vliv, a tak se vlnící hlediště brzy dočkalo vrcholu prvního poločasu v podobě raných vykopávek Promised You A Miracle a Glittering Prize.
Druhou část odstartovala elektronická verze prastaré Speed Your Love, teprve po tomto rozcvičovacím kousku ala Faithless se na plac dostavila celá kapela a mohla spustit další pecky: tou největší byla v půlce 90. let She's A River a skvěle zafungovala i tentokrát. Syntezátorový motiv v This Is Your Land zase potěšil ty úplně největší pamětníky. Zabrala i See The Light, ale absolutní vrchol podle předpokladů nastal až s megahitem Don't You (Forget About Me), který základní hrací dobu završil.
Hned vzápětí se kapela vrátila, aby naservírovala pět přídavků, dohromady tedy odehrála úctyhodných 24 kousků. Prostor k malému sólu dostala i sličná vokalistka. Největší pozornost však zasloužily sférické tóny a odzbrojující beglajty Charlieho Burchilla, bez jehož kytar si nelze muziku Simple Minds vůbec představit. A jak si vedl frontman Jim Kerr? Ani jeho hlas neztratil charakteristickou barvu, a díky úsporným pohybům mu zbylo i dost sil na manévry v závěrečné Sanctify Yourself.
Zkrátka, tahle oslava 35. narozenin měla energii, glanc, důstojnost a dalo se při ní užít i dost zábavy.
Text: Jarda Hudec, foto: Mirek Valenta
Témata: Simple Minds, Incheba Arena
0,00
čtenáři
hlasuj
