Vydáno 26.09.2014 | autor: redakce
Kdyby platilo, že koncert má být reklamou na desku, prodeje debutového alba Hopetown kapely Holden Caulfield by jistě dosáhly slušné výše. Jeho křest v pražském Rock Café byl zřetelně opředen emocemi, přesto ale na profesionalitě neztrácel.
LIVE: Holden Caulfield děkovali Rock Café se slzami na krajíčku
HOLDEN CAULFIELD
Rock Café, Praha
25. 9. 2014
Posvětit debutovou desku je pro muzikanta totéž, jako pro novopečeného otce poprvé pohlédnout do tváře své čerstvě narozené ratolesti. Prvotní euforii střídá dojetí, načež přichází vděčnost za to, že na tomhle světě může být. Je proto s podivem, že večer, kdy Holden Caulfield udělali definitivní tečku za několikaletou prací na své prvotině, se neodehrával ryze pod diktátem pocitů, a že bylo očividné i soustředění na podání co nejpreciznějšího hudebního výkonu.
Z hlediska profesionality mají Holden Caulfied jednu neopomenutelnou výhodu – frontmana Martyna Starého. Ten disponuje současně přirozeným charismatem, milou a neotravnou výřečností a prezentačními schopnostmi lepšími, než jakými se může pyšnit teleshoppingová legenda Horst Fuchs. V jeden moment dokáže působit na rozdychtěné fanynky (které mimochodem fanoušky a přihlížející chlapecko-pánského zastoupení co do počtu kupodivu nepřevyšovaly), vtipně a nenuceně tu a tam něco prohodit a v mezičase rozhazovat do publika vzorky zbrusu nového debutu Hopetown. Pravda, v jednom případě chtěl kdosi ukázat, nakolik hýří vtipem, a CD mrštil zpátky na pódium. Na Martynovi ale rozčarování znát nebylo - až příliš vypadal ponořen do pocitů slasti, že všechna odvedená práce na desce tímto symbolickým způsobem vrcholí.
Chválit Holden Caulfield za odehrání stoprocentního koncertu by však bylo příliš. Repertoár z nové desky měl své mouchy - u Berlin nezaznělo (nebo jen nebylo slyšet) závěrečné kytarové sólo, u Naked se pro změnu kytarista Timon Svoboda nestrefoval do playbacku pomocného vokálu. Mimoto nové písničky trochu postrádaly přirozenost a drive, jakými disponovaly starší věci, v čele s Insomnia nebo Merry Christmas Pauline.
Pokud ale patříte k citlivějším povahám, určitě dokázal lehce dojmout moment, kdy při písničce Lost vystoupal na pódium klávesák Mandrage Franta Bořík, aby před Martyna slavnostně položil dort coby definitivní zpečetění existence nové desky. Jestli magie tohoto okamžiku nezapůsobila na vás, tak minimálně na Martyna, který následně překotně a se slzami na krajíčku děkoval všem v sále, rozhodně ano.
text: Adam Vrána, foto: Jan Kuča
0,00
čtenáři
hlasuj
