Living Colour: zvláštní příležitost

Mistři svého oboru se rozhodli uvést nové album The Chair in the Doorway v Praze. Proč? Vizte níže. Akropolis se tentokrát nezaplnila úplně, což nelze z trochu sobeckého pohledu těch, kteří přišli, hodnotit jinak než pozitivně. Velmi slušný zvuk – možná s přece jen příliš výraznou baskytarou – si totiž mohli vychutnat bez tlačenice a nedýchatelna. A taky byla po „křestu“ (když už si hudební průmysl přisvojil slovo křest, mohli by se mnozí jeho představitelé alespoň naučit správné skloňování) větší šance chytit cédéčko...


Ze začátku to vypadalo na odehrání setlistu bez jakéhokoli bonusu pro diváky, ale postupem času si jich čtveřice na pódiu všímala stále víc. Zpěvák Corey Glover si publikum připravil zvlášť před hitem Bi, po němž následovalo Calhounovo téměř čtvrthodinové (!) sólo na bicí a přidružené nástroje a přístroje. Když po chvíli vzal do rukou světélkující paličky, připravil přítomným nezapomenutelný zážitek. Pokud vás někdy u ohně fascinovalo pozorovat žhavý konec kmitajícího klacku, užili byste si i ve známém žižkovském klubu. S tím rozdílem, že Will Calhoun oslňoval déle a v barevném provedení. Vernon Reid se při sólu omezil na tradiční prstovou ekvilibristiku, zato Doug Wimbish nadchl fanoušky tím, že k nim sestoupil a odehrál v jejich decentním obležení mnohominutový part. Vizuální stránku koncertu obohatilo plátno s převažujícím motivem kaleidoskopu.


Z nejznámějších věcí určitě nezazněly všechny, vždyť dostatek prostoru při skoro dvouhodinové show pochopitelně musela dostat novinka, kterou reprezentovala pětice ukázek. Někteří lidé v sále už je měli pěkně naposlouchané, zejména Milan Cimfe a Pavel Karlík, neboť v jejich studiu Sono byla natočena podstatná část The Chair in the Doorway. To byl onen důvod, proč se album za jejich asistence polévalo sektem právě u nás.

6/7

text Jan Jaroš foto Lukáš Kadeřábek