BREGOVIČ ZAÚTOČIL NA LUCERNU

Na Východě ho považují za prznitele folklóru, na Západě se jako tvůrce world music teprve prokousává předimenzovaným hudebním světem. U nás se mu však jako v jedné z mála zemí podařilo během několika let vytvořit ze svého jména možná trochu zkreslený pojem „démon balkánské dechovky“. GORAN BREGOVIČ + WEDDING & FUNERAL BAND 22.10. Lucerna, Praha V pátek 22. října se poprvé představil Praze. Dámy a pánové, přivítejte, prosím, Gorana Bregoviće a jeho Wedding and Funeral Band. Něco málo po půl deváté přichází na pódium polský symfonický orchestr, jugoslávský pravoslavný mužský sbor a bulharské vokalistky, aby rozezněly vyprodanou Lucernu úvodní tesknou písní z filmu Dům k pověšení. Tiché tóny a tklivý zpěv jedné z Bulharek však bohužel zanikají v hlučícím davu, který jako by si ani nepovšiml, že koncert už začal. Po asi čtvrt hodině sál protne ostrý zvuk trumpety a kdesi ze zadu se za nadšeného jásotu vynoří první romský hudebník. Když utichne jeho nástroj, zazní někde z davu jako ozvěna další, pak další a ještě další, šestice srbských cikánů se shromáždí uprostřed sálu a v rytmu dechovky napochodují na pódium. To už ale přichází sám pan skladatel, kytarista, zpěvák, dirigent a univerzální hudebník v jedné osobě, který v tradičně bílém obleku zaujme s elektrickou kytarou na klíně místo vepředu. Kdo očekával balkánský nářez hned od začátku, byl možná zaskočen. Bregović totiž na začátek zařadil do playlistu pomalejší věci z posledního alba Tales and Songs from Weddings and Funerals, neznámé filmové symfonické skladby, ale třeba i staroslověnské liturgické písně. Tím českému publiku dokázal, že balkánská dechovka je jen jeden z jeho mnoha inspirativních zdrojů a že jako skladatel vážné hudby, kterou umně kombinuje s folklórem a středověkou liturgií, si oprávněně vysloužil i respekt odborného publika. Dvě a půl hodiny intenzivního hudebního zážitku, kdy se chvíli cítím jako na skutečné svatební veselici a chvíli zase nehybně stojím ztuhlá v mrazivé pohřební atmosféře, ve mně vyvolají prazvláštní emocionální rozkol. Vzpamatovávám se až tehdy, když Bregović v přídavkové části vyzve publikum, aby se vykašlalo na židličky a šlo tancovat k pódiu. „Útokem vpřed!“ zavelí hezky česky po vojensky a rozjede notoricky známý Kalašnikov. Vyhecované publikum zpívá a zmítá se v divokém tanci, balkóny se otřásají pod náporem křepčících lidí a Bregović se spokojeně usmívá na všechny strany. „Zase jsem je dostal,“ musí si myslet. A má recht. Běžně dostává do varu v průměru pět tisíc lidí, v Římě na Piazza St. Giovanni to bylo dokonce půl milionu, vyprodaná Lucerna tak nebyla výjimkou. Dvaapadesátiletý bývalý rocker předvedl v Lucerně řekněme standardní profesionální výkon, na který je zvyklé publikum všude, kde zavítal. Výraz jeho profesionalismu však spočívá v tom, že není koncertu, kde by se lidé nebavili a neodcházeli odtud tak trochu citově pohnuti. Svou roli v tom hraje jistě přesně vypočítaná kompozice koncertu, ale co je důležitější, jeho hudba sama, která jakousi prazvláštní silou překračuje hudební i pozemské hranice, aby spojila lidi v jeden smutek a v jednu radost. Veronika Matůšová

http:/