ROZHOVOR | Natáčení s Davidem Bowiem? „Nic podobného jsme nikdy předtím ani potom už neviděli,“ vzpomínají ve studiu Sono

Vydáno 15.04.2021 | autor: Ondřej Horák

Když David Bowie odehrál v únoru 1996 svůj druhý pražský koncert, pobyt v Česku si prodloužil o celý týden. Během turné se rozhodl nahrávat a ve studiu Sono vznikly alternativní verze tehdejšího hitu Outside, nový materiál na nadcházející album Earthling i hudba ke snímku Basquiat. Na intenzivní kontakt s mimozemskou entitou jménem David Bowie vzpomínají producenti a zvukaři Milan Cimfe a Pavel Karlík.

ROZHOVOR | Natáčení s Davidem Bowiem? „Nic podobného jsme nikdy předtím ani potom už neviděli,“ vzpomínají ve studiu Sono ROZHOVOR | Natáčení s Davidem Bowiem? „Nic podobného jsme nikdy předtím ani potom už neviděli,“ vzpomínají ve studiu Sono

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se dozvěděli, že by u vás měl David Bowie natáčet?
Karlík: Pamatuji si, že když se to všechno peklo, hlavně jsem to nechtěl nikomu prozradit, abych to nezakřikl. Bylo poněkud neuvěřitelné, že by se to opravdu mohlo stát. A David Bowie nakonec skutečně přijel. Měl za sebou album Outside a zrovna pracoval na Earthling. Proto jsme točili dance mix a radio edit písně Outside, která byla v té době již hitem, a nové písně na Earthling.

RETRO: David Bowie v Praze rozebral své písně na atomy

Jak si vysvětlujete, že ho napadlo točit zrovna v Česku?
Karlík: Dřív to tak chodilo a turné trvala klidně dva roky, Bowie zrovna jel dlouhou šňůru po Evropě. Proto mají slavné kapely občas alba natočená v různých studiích po USA či světě. Prostě nahrávali během turné. Někteří čeští hudebníci z toho ale vyvodili, že je nutné točit jednu desku v pěti různých studiích, což byla trošku popletená interpretace.

Jak produkce Davida Bowieho narazila na studio třicet kilometrů západně od Prahy?
Karlík: Pokud vím, rozhodli se, že si najdou studio v Rakousku, Česku nebo Maďarsku, prostě ve středu Evropy. Tato poptávka tedy nejspíš přistála na Pragokoncertu, naše studio ale tuším doporučil pan Grossman, kterému tímto a po celý život děkuji.
Milan Cimfe: Já myslím, že nás doporučil někdo z vydavatelství BMG, které už neexistuje. Přesně si to ale už nevybavím. Byla to 90. léta a jak se říká: Kdo si devadesátky pamatuje, ten je neprožil. Česká devadesátá léta byla něco jako americká šedesátá. Na každý pád si ale vzpomínám, že se Bowieho tým jednoduše ptal po nejlepším studiu a poslali je k nám. To polichotilo.
Karlík: Měli jsme v té době už špičkové vybavení, na které byli Bowieho lidé zvyklý z Ameriky. Myslím, že to byl hlavní důvod, proč si vybrali nás.

Bylo těžké domluvit se s produkcí na podmínkách natáčení?
Karlík: Dokonce velmi těžké. Produkce neustále měnila požadavky na přídavnou techniku a podobně. Jeden den to bylo vědět ADAT rekordérů, které mimochodem hrály blbě a my jsme je ani neměli, další den tři dvoupalcové a dvacetičtyřstopé magnetofony spřažené dohromady, speciální mikrofony a mohl bych pokračovat. Myslím, že kapela o tom ani nevěděla. Ještě v den příjezdu techniky jsem platil šílenou pokutu za rychlost cestou na letiště, protože jsem přemluvil známého v Londýně, aby poslal po pilotovi dopravního letadla synchronizér, který nakonec nebyl ani potřeba. Ale ve studiu ho mám dodnes.

ROZHOVOR | David Bowie: Brian Eno měl pravdu, definitivně jsme zavraždili šedesátá léta

Cimfe: Ono to tak bývá. Produkce je kolikrát papežštější než papež a snaží se vydupat za daných podmínek pro svého koně to nejlepší. To je pochopitelné, jen je kolem toho spousta dohadů a stresů. Ale když pak do studia nastoupí ta chráněná hvězda, člověk zjistí, že je to vlastně úplně normální člověk a tři čtvrtiny z požadovaného vybavení vůbec nepotřebuje.
Karlík: Jakmile přijela kapela, hned bylo jasné, že všechno bude úplně v pořádku a prudí jenom produkce. Ta mi jednou poslala fax, abych Davidovi objednal pizzu, ale s přesným pořadí vrstev ingrediencí. Žádná pizzerie mi ji samozřejmě nechtěla upéct a když jsem tvrdil, že je pro Davida Bowieho, mysleli si, že jsem magor a zavěsili.

Co jste tedy Bowiemu objednal?
Karlík: Normálně jsem mu řekl: „Davide, prý chceš pizzu určitých vrstev, jenže tu oni nemají.“ Vyvalil na mě oči a řekl, že by si něco k jídlu rádi dali, ale na vrstvách rozhodně nesejde. Takže toliko k produkci. Jednou mi dokonce poslali fax, abych přidal výšky na virblu. To už byla opravdu legrace.

V jednom ze starších rozhovorů jste řekli, že někteří čeští muzikanti půjčili na Bowieho session své aparáty a nástroje. Pamatujete si kdo a co konkrétně půjčil?
Karlík: Je to už dvacet let, tak snad na někoho nezapomeneme. Vím, že P.B.CH. půjčil velkou basovou aparaturu Ampeg. Myslím, že Richard Dvořák poskytl nějaké lepší klávesy s kladívkovou mechanikou a určitě jsme po známých sháněli součásti bicí soupravy podle přání Zacharyho Alforda, což byl Bowieho tehdejší bubeník.
Cimfe: Bicí nám půjčoval Franta Hönig. Vzpomínám si, jak jsme byli v šoku z jedné věci: Vždycky nám někdo pouštěl nějaké zahraniční nahrávky a říkal: „Slyšíš ty bubny? To je maso! Takhle bych to chtěl.“ No a pak vytáhl nástroj, který měl zrovna po ruce, což v té době zpravidla nebyl bůhvíjaký zázrak. Navíc si ty bicí neuměl ani pořádně naladit, natož do nich bouchnout tak, aby z toho vylezl jeho vytoužený zvuk. Ty Frantovy bubny byly ale skvělé. Měli jsme je ve studiu už poněkolikáté, a když jsme si získali důvěru Bowieho zvukaře, nazvučili jsme je jako již mnohokrát předtím. Pak si je ale Zachary naladil a když zahrál, ozvalo se něco naprosto skvělého. „Aha, tak takhle to tedy vlastně je,“ řekli jsme si. Byl to v podstatě hotový zvuk.

Na co Bowieho kapela potřebovala nástroje od českých muzikantů?
Karlík: Nejednalo se o nahrávací aparaturu, tu jsme ve studiu měli. Šlo o konkrétní nástroje a aparáty. Ačkoli přijel kamion, hudebníci chtěli další specifické nástroje. Nahrávání je jemná alchymie a běžně se na něj půjčují různé aparáty, kytary, bicí, klávesy, prostě všechno možné, co kapela běžně nepoužívá. Musíte mít spoustu barev k dispozici.
Cimfe: Dnes už je v Česku situace v tomto ohledu nesrovnatelně lepší. Přibyly špičkové nástroje stejně jako informace všeho druhu. Skvělý zvuk, který bubeník odevzdá zvukaři, začíná být považován za součást jeho řemesla. Také jsme možná půjčovali nějaký kytarový aparát a vzpomínám si, že David měl efektový rack na saxofon, na který k mému překvapení hrál výborně.
Karlík: Já doufám, že jsme na někoho z půjčujících nezapomněli. Pokud ano, tak se omlouváme…

Jak dlouho trvaly přípravy na Bowieho příjezd a co všechno obnášely?
Karlík: Žádné zvláštní přípravy neproběhly. My jsme nevěděli, co se bude dít. Když přijeli řekli: „Vy to studio znáte nejlíp, nazvučte ho, jak nejlíp umíte a uvidíme.“ Tak jsme to s Milanem nazvučili, jak jsme nejlíp uměli. Komplet kapelu jsme zvučili asi půl dne, oni si poslechli výsledek a šlo se točit.

Jaký je vlastně příběh za vznikem Sona?
Karlík: Studio jsem si vysnil někdy v mládí a v roce 1988 jsem si vyřídil něco jako živnostenský list na nahrávání. Jen se ten papír jmenoval „zvukař stánkař“, jelikož soudruzi museli nějak zohlednit, že nevykonávám svoji činnost na jednom místě. Milan je můj hlavní spolupracovník a vlastně i celoživotní a souputník. Začali jsme spolu nahrávat ve zkušebně, řekl bych, že to bylo v roce 1989. Studiem by se to ale dalo nazvat asi až od roku 1990. Chvilku se jmenovalo Charleston, podle mého příjmení. Pak mi ale táta říkal, že tanec charleston k nám tlačili komunisté, aby odradili mládež od šíření rock’n’rollu. To byl můj nejoblíbenější žánr, takže pro mě název Charleston skončil a později jsem si vymyslel Sono, což znamená latinsky zaznít nebo zahřmít. Takže Karlík a Cimfe rovná se Sono a ta rovnice platí od roku 1990.

David Bowie získal posmrtně dvě Brit Awards, Chris Martin vzdal hold Georgi Michaelovi

Při natáčení s Davidem Bowiem jste tedy profesionálně fungovali přibližně šest let. Nakolik se ta zkušenost lišila od nahrávání, na které jste byli do té doby zvyklí?
Karlík: Natáčení probíhalo normálně, nicméně muzikanti byli úžasní. Z hlediska procesu nahrávání mě ale přeci jen pár věcí překvapilo. Například když jsem měl střihnout bicí, udělal se o tom zápis do jakéhosi deníku, a až pak jsem střihl. My jsme byli s Milanem zvyklí stříhat cokoli, kdykoli, kdekoli, třeba tisíckrát za písničku. Tady to byla událost na zápis. Faktem ale je, že jsme moc nestříhali, skoro vůbec. Natáčení se od ostatních lišilo hlavně v tom, jak rychle a zdánlivě jednoduše dosahovali skvělých výsledků. To vše za použití běžných prostředků.

Jak Bowie pracoval se svou kapelou? Byl výrazně vůdčí osobností nebo pracovali společně?
Karlík: David byl vůdčí osobností uprostřed kruhu velkých osobností. Určoval, co se bude dít a kdy, zároveň ale ostatním nechával obrovský prostor. Kromě Outside a písní na Earthling jsme točili i skladby do filmu Basquiat, v němž mimochodem Bowie hraje Andyho Warhola. To byl kus dlouhý cirka 10 minut.

Čím vás Bowie překvapil jako muzikant?
Karlík: Upřímně, překvapil mě opravdu hodně, stejně jako celá jeho kapela. Původně jsem k nim choval jakýsi předsudek, přemýšlel jsem do jaké míry jsou mega hvězdy jeho typu výtvorem PR a managementu. A to nejen v případě Bowieho. Asi to pocházelo z nějakých divných příkladů z doby komunismu. Jenže když jsem je viděl hrát na vlastní oči, bylo okamžitě jasné, že se skutečně jedná o geniální lidi, které jen tak nepotkáte. Ačkoli jsem během svého působení ve studiu potkal díkybohu lecjaké velké talenty, pozitivní šok z Bowieho ve mě zůstává pořád.

Jak se tedy projevovala genialita muzikantů?
Karlík: Například klávesista Mark Plati zahrál v té písni pro film krásně vystavěný a propracovaný part, v němý postupně vystupovaly dechy, zaranžované smyčce, piano, sóla a podobně. Když dohrál, přišel do režie a David mu říká: „To bylo výborný. Dal bys to ještě jednou?“ Byl jsem v tu chvíli bytostně přesvědčený, že šlo o předem připravený kus a David možná hledá lepší timing nebo něco takového. Mark Plati ale odešel do studia a tam 10 minut hrál něco úplně jiného, ta skladba byla ale opět velmi propracovaná a plná detailů. I velmi nadanému hudebníkovi to trvalo napsat tak dva dny.

Jak vzpomínáte na krátkovlasou basistku Gail Ann Dorsey?
Karlík: Ta provedla další šílenost. Když se chystala nahrát svou skladbu, poprosila mě jen o klik v určitém tempu. Pustil jsem jí to tikání, začala zpívat a já pustil záznam. Zpívala, pak byla cirka 20 vteřin ticho, pak zase zpěv, zase půl minuty pauza a další zpěv. To všechno jen do klikání metronomu. Trvalo to skoro 12 minut a když měla zpěvy hotové, nahrála basu a další nástroje. V tu chvíli začalo být zřejmé, že celou dobu zpěv perfektně ladil a navzdory dlouhým pauzám s tikajícím klikem její zpěv dokonale seděl na počet taktů. Nechávala místo pro další nástroje. Když tu skladbu nahráli všichni ostatní, Gail se vrátila a zazpívala definitivní hlas do celku. Nic podobného jsme nikdy předtím ani potom neviděli.
Cimfe: Jindy zase jen tak seděli a dohadovali se, jak tu danou verzi pojmou. Kdo, kde a jak bude hrát. Strávili nad tím hodinu nebo dvě. Pak se jenom zvedli, nahráli to a bylo hotovo. Verbální zkouška. Přesně věděli, o čem se baví. 

David Bowie strávil se svou kapelou v Sonu přibližně sedm dní. Byli jste s nimi v každodenním kontaktu? Chtěl klid na práci?
Karlík: Trávili jsme s ním cirka deset hodin každý den. Studio hlídala ochranka, nikdo nesměl dovnitř, jen my a kapela. Takže klid na práci byl.

Jak na vás Bowie působil z lidské stránky?
Karlík: Jako člověk byl úplně normální, skromný, spíš tichý, a to i když řídil práci. Žádné hvězdné manýry, nepříjemné chování nebo přebujelé ego. Bowie byl velmi příjemný a klidný člověk…
Cimfe: …a také neuvěřitelně pracovitý. Během nahrávání popsal několik velkých sešitů těsnopisem, dnes k tomu máme telefony a diktafony. Měl jsem z něj pocit, že z jakékoli životní situace dokáže přijmout nějakou inspiraci, aniž by někomu cokoliv bral. Těžko se to popisuje…

Váš nejsilnější zážitek z nahrávání?

Karlík: Víte, když jdete nahrávat první tejk, vše je ještě trochu neuspořádané a všichni zúčastnění tráví hodiny tím, že zvuk postupně pilují k dokonalosti. To platí i v případě, že máte ve studiu opravdu skvělou kapelu. Jenže když u nás ve studiu zahrál David s celou kapelou první tóny, v režii se ozvala obrovská hudba, která byla vlastně hotová. Vše přitom hrálo z víceméně nenastaveného pultu. Úplně mě to odfouklo. Teda spíš odtlačilo na zadní zeď režie, kde jsem lapal po dechu. Dodnes mám husinu, když si na to vzpomenu.
Cimfe: Mě fascinovala ta nálada, tvůrčí pohoda a vzájemný respekt vyzařující z mistrů svého řemesla. Prostě si dělali, co chtěli. Nebylo tam vůbec žádné napětí.

Co máte z tvorby Davida Bowieho nejraději? Jaká cesta vás k němu dovedla?
Cimfe: Poprvé mě oslovil a vlastně i totálně odzbrojil singlem The Hearts Filthy Lesson. Na obalu cédéčka obsahujícího jednu skladbu v osmi verzích byl David oblečený jako z gangster z 30. let, nohy křížem, viržinko a za ním silueta New Yorku. Člověk si při pohledu na ten obal skoro řekl: „Tak schválně, co je nového v New Yorku“. David měl vždycky skvělou propagaci, věděl jak na to. No a postupem času jsem si zamiloval celou jeho tvorbu. Zpočátku mě šokoval použitím elektroniky a postupně mám čím dál tím raději jeho staré věci.

V čem vidíte jeho odkaz?
Cimfe: O tom asi nejvíc vypovídá, že se rozvíjí i po Davidově smrti. Elon Musk na začátku roku 2018 vystřelil směrem ke Slunci družici v podobě kabrioletu. Jmenuje se Starman, samozřejmě v odkazu na Davidův hit. Poté, co jí vystřelili, vědci spočítali odchylku a zjistili, že s největší pravděpodobností spadne na Mars, který měla původně jen obletět a pokračovat dál. Druhý den se po zveřejnění tohoto zjištění na Bowieho facebookvém profilu objevilo pouze „Sorry, Starman“. David byl velký experimentátor, mě samotného hodně ovlivnil a určitým způsobem je tu s námi dál.

Text: Ondřej Horák, foto: Sono Studios, Sony Music, archiv iREPORT
Témata: David Bowie, Sono Studios, Milan Cimfe, Pavel Karlík, Outside, Gail Ann Dorsey, Zachary Alford

NEJČTENĚJŠÍ

SOUTĚŽE

zavřít