Deník neúspěšného hudebníka (1.): Festivalová sezóna v plném proudu

Rozhodli jsme se s Punkýšem (největší a jedinej pankáč, kterýho znám), že na to tentokrát půjdeme od lesa. Jasně, nemáme kapelu a moje sólová kariéra taky nevyšla, když mi máma zatrhla zkoušení ve sklepě s tím, že bych měl v šestadvaceti spíš dělat něco pořádnýho… Jo, takhle tvrdej chlebíček neměli ani Plastici! Ale co se dá dělat, 

Řekli jsme si, že to zkusíme jinak. Prostě uděláme bordel na nějakým fesťáku a bude! Lidi nás budou žrát, fanynky se jen pohrnou… ááá! I Punkýšovi se tenhle plán líbil.

BLOG: Co to máš za tričko aneb Mohou metalové oblečení nosit jen fanoušci?

"Tak jo, pojeďme na Rock For People, tam je nejvíc lidí!" navrnul jsem.
"Rock For People je komerční shit! Hrajou tam samí popoví poštěváci!" začal halekat Punkýš. Všechno, co někdo zná, pro něj představuje komerci a hraní s ním obecně není ideální, ale jinýho muzikanta neznám…

Nakonec se mi Punkýše podařilo přesvědčit a dohodli jsme se i na tom, co bychom na fesťáku předvedli: oba bychom mlátili na prázdný popelnice a do toho něco zpívali. Rytmus je důležitější než melodie.

BLOG: Jsou čeští fanoušci lepší než ostatní?

Bylo čtrnáct dní do festivalu a my začali zkoušet. Zároveň jsem napsal mail na RfP, že jsme kapelou, která jim rozhodně nemůže na letošním ročníku festivalu chybět! Zkoušky šly fakt dobře, takže mě dost naštvalo, když nám nikdo neodpověděl. Organizátoři mohli ve stáří vzpomínat na to, jak nám pomohli na vrchol.

Takhle budou taky vzpomínat, ale trochu jinak…

Jejich ignorantství nás s Punkýšem nemohlo odradit. Na Rock For People jsme chtěli vystoupit, ať se to pořadatelům bude líbit, nebo ne. Prostě si tam někde stoupneme a začneme hrát… Na místě, který se nám bude líbit, a v čas, kterej se nám bude hodit.

Přípravy i cesta samotná byly náročnější: mámě jsem posledních čtrnáct dní musel tvrdit, že tu popelnici mám doma kvůli nový brigádě a že teď jedu na pracovní cestu. Máma mi řekla, že je ráda, že jsem si v šestadvaceti našel práci, ať už je to cokoliv, a ještě mi na cestu dala dvě kila. Paráda!

Při cestě na nás lidi koukali nějak divně, někdo se nás dokonce zeptal, kde máme oranžový vesty… Pche! I tak jsme měli s Punkýšem skvělou náladu, Punkýš se těšil, jak světu ukážeme punk a já zase, jak se staneme legendární kapelou, která měla svůj první koncert na Rock For People!

Po příjezdu do areálu se ale všechno zvrtlo: museli jsme si koupit lístky, na což padla většina peněz, který jsem máme vzal pro jistotu z peněženky. Ale co? Už za pár hodin nás všichni budou oslavovat jako hvězdy, takže prachy nebudeme potřebovat.

Jenže… pak jsem dostal hlad a u jednoho ze stánku s občerstvením to tak lahodně vonělo. Za poslední dvoukilo jsem si koupil sendvič a hranolky. K smrti dobrá věc! Ale pak jsem musel tam, kam jsem se vždycky bál. Co je na fesťáku nejtěžší? Neomdlít v toice!

Už na pohled to místo působí smrtícím dojmem. Nedalo se ale nic dělat… já tam musel…

Pamatuji si, jak jsem se soustředil na to, abych se co nejmenší plochou těla dotknul toho žlabu smrti, ale pak… jen tma. Nevím, jak dlouho to trvalo. Jestli to byly hodiny, dny, nebo týdny. Vím jen, že když jsem vyšel, Punkýš se už dost v náladě smál na celý kolo a popelnice se nacházely neznámo kde.

A mně bylo jasný, že z toho letos nic nebude.

Témata: Deník neúspěšného hudebníka, festivaly, Rock For People