Vydáno 22.09.2016 | autor: redakce
Dlouho v něm ta myšlenka bujela. Nenechala jej spát a dokázal pro ni nadchnout i své okolí. Po několikaletém snažení se tak producentovi Vojtovi Dykovi povedlo letos uvést po patnácti letech od zdejšího posledního provedení jedno z vrcholných děl skladatele Leonarda Bernsteina - Mši. Tedy dílo složené z částí reálné mše a samotného příběhu neúspěšného nastupujícího kněze - celebranta - jehož od naprostého zoufalství zachrání až samotná pevnost víry. A poprvé v České republice v podobě, jakou Bernstein upravil pro užší ansámbly tak, aby byla proveditelná i na menších nejednorázových pódiích. Jarní tour po českých městech má již za sebou, nyní odstartovala její podzimní část.
LIVE: Bernstein Mass: Je Dykův vysněný projekt splněným snem i pro samotného diváka?
Když ve svých dvanácti letech Vojta Dyk stanul v hlavní chlapecké roli v tehdejším prvním uvedení Mše na našem území, něco v něm hluboce zakořenilo. Něco, co bylo v posledních letech opět probuzeno jeho zájmem o samotné směřování lidí na tomto světě. Dílo Leonarda Bernsteina z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století jej natolik zasáhlo, že pro něj dokázal nadchnout respektované osobnosti napříč profesemi, které si lze u takovéhoto velkého díla představit.
Vojtěch Dyk a B-Side band okouzlili ženy všech věkových kategorií
Od bandleadera B-Side Bandu Josefa Buchty a členy jeho bandu přes respektovaného multiinstrumentalistu a dirigenta Oskara Rózsu, režiséry a scénografy bratry Cabany, zavedené sbory Pueri Gaudentes a Czech Ensemble Baroque Choir, pečlivě vybrané zpěváky tzv. street choru, akrobaty z Loser Cirque Company a další neméně důležité desítky profesí, které si takové dílo žádá až k...? Až na jednu. Bohužel u díla takového rozsahu nikoliv nedůležitou. Dramaturga, jehož role se v tomto nastudování nikdo neujal.
Kamenem úrazu celého náročného nastudování je tak nevyřešený vztah mezi realizačním týmem a divákem, pro kterého by se dalo předpokládát, že je dílo činěno. Varování sice dostal již v propagačních materiálech - zatímco Vojtěch Dych všude zdůrazňuje, že jde o (pro zdejší bezvěrné publikum nutnou) úpravu díla do té podoby, aby bylo více o člověku jako takovém a víře v sebe sama na úkor víry tak, jak je chápána v náboženském kontextu, druhý producent Josef Buchta se naopak netají tím, že se snažil Mši upravit do podoby takové, aby byla univerzální a dala se tak v budoucnu v tomto nastudování i vyvést do zahraničí. A tento rozpor je během celého večera patrný.
Chcete-li po divákovi, a dle masivní propagace rozhovory napříč všemi médii je to zřejmé, že opravdu chcete, aby se měl šanci během oněch dvou hodin zamyslet nad vyvstalými otázkami a odejít ze sálu sebevědomější s upevněnější vírou v sebe sama, nemůžete jeho smysly zahlcovat naráz hned několika vjemy tak, aby si nedokázal prostor pro vlastní úvahy během díla vytvořit. Bratři Cabani jsou známí schopností propojovat funkčně moderní prvky scénografie přímo s dějem daného díla a nejinak je tomu v tomto provedení Bernsteinovy Mše, ale spolu s aktuálním symbolismem vystupujícími vytvořených těles na pódiu a neustálým přepínáním mezi hned třemi jazyky se divákův mozek nezastaví a je zahlcen tím vším natolik, že prostor pro vlastní úvahy hledá jen velice těžko. A přesně v tomto bodě měl nastoupit někdo, kdo dokázal dílo korigovat tak, aby to, co Vojta Dyk v sobě vstřebával dvě desetiletí, bylo na ploše pouhých dvou hodin srozumitelně sdělitelné.
Ano, dnešní doba je rychlá, žádající si po člověku neustále být ve střehu a umět rychle reagovat, ale u nejniternějších otázek týkajících se podstaty člověka samotného, alespoň v takové podobě, jakou představu mají sami tvůrci, těžko lze předat dál tuto představu v téměř nevnímatelném tempu. Jistě, není to problém celé Mše - dynamické proměny umožňují několikrát za dílo si vydechnout, a i proto vás tvůrci dokážou udržet až do konce, ale je veliká škoda, že nemáte šanci jej vstřebat během jediného představení. V tomto ohledu jde o prohru, kterou lze vnímat i přímo v sále - během celého představení ho opustilo i několik desítek návštěvníků, pro něž to, předpokládám, bylo už příliš náročné.
Marně tak může člověk plesat nad výkony všech zúčastněných, které jsou opravdu excelentní a spolu s téměř bezproblémovým ozvučením dávají celému dílu alespoň punc výjimečnosti stran pokoření mnohdy nelehkých vokálních a instrumentálních partů. Těžko si lze představit povolanějšího hráče na příčnou flétnu, který v samotném závěru reprezentuje zjevení vedoucí k celebrantovu prozření, než jakým je Michal Žáček. Rovněž nápad doplnit původně pouze instrumentální část meditační promluvami členů pouličního sboru niternými touhami, prosbami či modlitbami, které jsou navíc v tomto případě zcela autentické, tj. nejsou to promluvy "postav díla", ale přímo jejich interpretů, je excelentní a je na něm vidět, jak moc účinkující dílo samotné muselo zasáhnout, když do něj dokázali vložit opravdový kus sebe. Naopak nápad vybrat některé divoké typografické styly titulků tak, aby byly těžkopádné na přečtení, či vzít na natáčení představení kamerové rameno takové, které třetině sálu znemožní sledovat dění na vyvýšeném pódiu, jistě nebyl tím nejšťastnějším.
Celkově si tak člověk odnáší rozporuplný pocit z toho, že kvalitní práce doslova stovek lidí je vidět pouze na jejich dílčích činnostech, ale ne na oné základní myšlence, kterou měly tyto jednotlivé činnosti stmelit do užšího celku. Jelikož ale v tomto pokulhávalo i původní dílo, zejména v textové části libretisty Stephena Schwartze, vyvolávající spíše kontroverze, než hluboké proniknutí do nitra víry samotné, nelze tento neúspěch nutně svádět v plné míře na jeho aktuální zpracovatele. Ti jej pouze nedokázali dostatečně proměnit natolik, aby vedlo k efektu, v nějž oni sami doufali.
text: Viktor Mašát, foto: 2media.cz
Témata: Bernstein Mass, Vojtěch Dyk, Forum Karlín
3,50
čtenáři
hlasuj
