LIVE: Druhý den rakouského Frequency patřil Wolfmother, Foals, Rudimental i The Last Shadow Puppets

FREQUENCY FESTIVAL
ST. POELTEN
DEN DRUHÝ

Hned ze startu si nové fanoušky po hrstech nabrali Matt Simons a Walking On Cars. Obě jména už jste sice letos na festivalech mohli potkat, pokud jste se ale na Metronome festival, respektive Rock im Park nedostali, podlehnout zde nebylo nic těžkého. Vkusný klavírní folk-pop ozvláštněný hrou na saxofon se prostřídal s rádiovým pop-rockem irského střihu, na závěr zazněly první (a snad ne poslední hity) Catch & Release a Speading Cars a hurá na The Temper Trap.

LIVE: Jack Garratt králem rakouského Frequency, bavili i Bastille, Miike Snow či Oh Wonder, Deichkind souložili s mozkem

Právě oni se v posledních týdnech hojně objevovali v hudebních periodicích s přívlastky jako "noví Imagine Dragons" nebo "next big thing". Oba popisy se realitě poněkud vzdalují, indie rock z pouště, jenž je doplněn o šamanské zaříkávání a hypnotické opakování frází, měl spíše blíže k Dry The River nebo My Baby. A i když to na nějaké přehnané ovace nebylo, mimimálně poslední song Sweet Disposition s brilatními výškami principála Dougi Mandagiho si stálo za to vyslechnout.

I Fat White Family jste už letos mohli vidět na Metronome festivalu a nutno říct, že tma a intenzita předávání emocí s menším publikem jim šla lépe než koncert za světla v rakouské výhni. I tak by na nich ale přece jen něco mohlo být. Vždyť jste se v publiku mohli srazit i se slečnou, která na ten zvukový bordel od zplozenců pekla tančila, jako kdyby byla u tyče a z beden se linul Usher. Podívat se na britský objev navíc přišel i Alex Turner s částí své kapely.

sem vlož nadpis odkazu

U Foals nic moc nového, pořád hrají parádní koncerty plné hitů, které však německé a rakouské publikum nepříjímá tak vroucně jako to britské, největším překvapením tak asi byl nový účes frontmana Yannise Phillippakise, jenž vyměnil kudrnatou patku za napomádovanou a dozadu učesanou kštici, jakou nosí třeba Justin Timberlake. Odtrhnout se od jejich setu v polovině bylo jedním z nejtěžších úkolů festivalu, Wolfmother však byli velké lákadlo.

Australští milovníci hard-rocku sedmdesátých let se, jako jedny z mála velkých hvězd, ochotně fotili s fanoušky na autogramiádě ještě před koncertem, na scéně byly ale jejich odpolední ochotné úsměvy ty tam. Ječák Andrew Stockdalea a jeho špulení pusy do výrazu "Tak pojď, kotě, a sleduj, co dokážu" se proplétal s ostrým zvukem jeho dvoukrké kytary a basou, jejíž struny Ian Peres rozvibrovával dokonce i bubenickou paličkou. Woman v prostředku, The Joker & The Thief nakonec. Repete na podzim v Praze.

The Last Shadow Puppets vznikli, když se Alex Turner, zpěvák Arctic Monkeys, rozhodl, že se svým kamarádem, dnes relativně úspěšným folkařem Milesem Kanem, založí kapelu. Vydali spolu desku a letos na ni po osmi letech navázali s druhým pokračováním Everything You've Come To Expect. Hrají něco na pomezí britpopu a velkolepého zvuku kapely typu Manic Street Preachers, v níž je několik kytar, smyčcové těleso i člověk, který hraje většinu koncertu jen na tamburínu. A jestli někdo dnes ještě vyznává heslo "sex, drogy, rock'n'roll", tak jsou to právě oni.

Nevypočitatelný a stále se měnící setlist, kroucení boků, ležérní chůze, válení se po zemi, snad až příliš důvěrné doteky i zpěv obou antihrdinů do jednoho mikrofonu. Nic přitom není dopředu nacvičené, rozdílnost rakouského a maďarského setu o pár dní dříve byla znát. A ať je na pódiu plných dvanáct členů, nebo jen pět jako v přídavku, je znát, že tato kapela prostě stojí na jednom silném kamarádství a celé turné je jedna dlouhá párty.

Bring Me The Horizon počtvrté během jednoho léta? Proč ne. Škoda jen, že s každým dalším koncertem si posluchač metalcoru musí říkat, jak perfektní koncerty by to byly, kdyby je Oli Sykes dokázal vyřvat tak jako na desce. Show bezpochyby umí a v Rakousku udělal dokonce i kotrmelec, jenže co s tím, když si všechny refrény musí fanoušci odzpívat sami.

A zatímco na hlavním pódiu v plném složení řádili domácí Parov Stelar, britší Rudimental asi šetří, takže na současném turné je zpěvačka Anne-Marie ani Will Heard nedoplňují. Vše tak odzpívala čokoládová dvojice Thomas Jules a Bridgette Amofah a mezi hity Bloodstream, Not Giving In či Feel The Love došlo i na parádní moonwalk, výstřely konfet, naběhnutí techniků, kteří zapomněli nachystat odposlechy a hlavně parádní souhru obou vokalistů, kteří byli tak strhující, že jste si na výše zmíněnou dvojici ani nevzpomněli. Jeden z nejlepších koncertů festivalu.

V tanečních rytmech se pochopitelně pokračovalo i v Nightparku, kde bylo jedno z pódií věnované velké častí věhlasného drum'n'bassového labelu Hospital Records. V průběhu noci se tak na něm vystřídali například High Contrast, Metrik nebo duo Fred V & Grafix, jemuž na nové desce hostuje Kele Okereke z Bloc Party, a svůj set kromě vlastních věcí opatřili snad už tradičním výcucem těch největších žánrových hitů - Netsky, Wilkinson a tak dále a tak podobně.

Jen o pár metrů dále hýbali s několikatisícovým davem electro-hrubiáni Modestep a omamnou prezentaci stroboskopů doprovodili řadou masivních dropů a s hity Sunlight nebo Show Me A Sign i obdivuhodným přenosem šílenství na přítomné. Na rozvibrování celého těla z brutálních beatů po přiblížení se k reprobednám se zkrátka nedá zapomenout.

Třetí a poslední den byl v režii Massive Attack, Bloc Party, Manu Chaa, The Boxer Rebellion či Limp Bizkit. Reportáž z něj si na iReportu budete moci přečíst už brzy. 

text: Jan Trávníček, foto: Martin Janáč

Témata: Wolfmother, Foals, Rudimental, The Last Shadow Puppets, Matt Simons, Modestep, Parov Stelar, Bring Me The Horizon