Vydáno 05.02.2017 | autor: redakce
Neuvěřitelných osmaosmdesát let. Už tak dlouho svět zná jméno Ennio Morricone. Za více než šedesát let aktivní kariéry složil hudbu k více než pěti stům filmům a seriálům. A co se zdá jako z jiného světa - stále skládá. A dokonce i koncertuje.
Ennio Morricone si v Praze i napočtvrté vysloužil aplaus vestoje. Foto: Marek Holoubek
V Praze se téměř přesně po roce ukázal celkově už počtvrté - a i tentokrát byla O2 arena beznadějně vyprodaná. Jestliže patříte mezi fanoušky, na něž už lístky nezbyly, a tak jste si doma leda z lítosti pustili cédéčko, sůl do rány vám jistě ještě přisype informace, že dvě novinářky zastupující o hudbě přece tak často referující plátek, jakým je Žena a Život, využily první možné příležitosti a během přestávky svá místa nadobro opustily. A bohužel v tom nezůstaly osamoceny. Znáte to přísloví o perlách a sviních, že ano?
FOTOREPORT: Ennio Morriccone v Praze: Ovace vyprodané O2 areny sklidil hned od počátku
Abscence vkusu a respektu k člověku, který je bez jakéhokoliv přehánění živoucí legendou, naštěstí nebyla vlastní většině obecenstva, proto když během ikonické The Man With The Harmonica kdosi zakašlal, neslo se to ztichlým a pozorně sledujícím sálem až na druhou stranu haly. Blok s kompozicemi ze spaghetti-westernů Sergia Leoneho pochopitelně nemohl chybět a i tentokrát si právě hudba z filmů jako Tenkrát na západě či Hodný, zlý a ošklivý vysloužila nejbouřlivější ovace, zbytek repertoáru byl ale poměrně razantně proměněn.
Pokud jste byli přítomni i na loňském koncertě, jistě budete souhlasit s tím, že zatímco tehdy nás Maestro očarovával směsí dojemných motivů a epických vyvrcholení, tentokrát dával přednost převážně nervním smyčcům střídaným s klidnou podkresovou hudbou. Emoce tedy nejitřily tolik jako před třinácti měsíci, to však neznamená, že bychom se u harfou zahájeného a majestátním finišem zakončeného představení nudili.
Chybět nemohla ukázka z nedávného westernového hitu Osm hrozných, za jehož soundtrack plný brumlajících kontrabasů si člověk, který za svůj život prodal více než sedmdesát miliónů alb, poprvé odnesl Oscara. Zazněla také ikonická melodie Chi Mai, kterou nejvíce proslavil film Profesionál, a jedním z největších zážitků byla rozmáchlá Cinema Paradiso.
Žák Goffreda Petrassiho, který údajně inspiroval Davida Guettu ke složení Lovers On The Sun, v tomto představení hodně spoléhal převážně na smyčce a sólový zpěv zejména od sopranistky Sussany Riggaci, na druhou stranu ale překvapivě dlouho nechával stranou početný pěvecký sbor. Když už ale na něj došlo, což byl případ například On Earth As It Is In Heaven z filmu Mise nebo burácivé Abollison, zněla halou vpravdě epická masa zvuku, který stavěl chlupy na rukou příjemným vzrušením.
Po sérii přídavků se nakonec muž, občas zvaný také jako Dan Savio, jen párkát uklonil, sklapl složku s notami a bez nějakých manýr za potlesku stojícího publika odešel. Těžce se smiřuje s myšlenkou, že to možná bylo naposledy, co jsme ho zde měli možnost vidět. Ať už se nám s ním ale zase za rok podaří se znovu setkat či nikoliv, jisté je, že nám zde zanechal tak obrovské množství opravdového a nezpochybnitelného umění, že z něj můžeme žít minimálně ještě dalších osmaosmdesát let.
text: Jan Trávníček, foto: Marek Holoubek
Témata: Ennio Morricone, O2 arena, koncerty, filmová hudba
4,00
čtenáři
hlasuj
