LIVE: Glastonbury, den třetí: Překvapivě skvělá Miley Cyrus, překvapivě nudná Billie Eilish a standardně dobří The Cure

Ročník Glastonbury bez jakéhokoli bahna. Velká událost, která nám ale možná nepříjemně ukazuje, že s tím globálním oteplováním se něco přeci jen děje. Když ovšem denně nachodíte okolo osmnácti kilometrů po tom obrovském, rozlehlém areálu a praží na vás celou dobu sluníčko, už to začíná být trochu únavné. Spousta lidé kempuje v cirkusové a divadelní části a sleduje senzační performery, jiní se schovávají v meditačních stanech, protože je tam chládek, stín, ticho a dospávají předchozí noc. A my vyrážíme za hudbou.

Narozeninový koncert The Cure z Hyde Parku míří do českých kin

Na John Peel Stage, ve stanu pro začínající nebo nezávislé kapely, totiž hrají v jedenáct dopoledne Eyre Llew. Nepříliš známá kapela tvořící ambientní rock dokázala uhranout a uchvátit i během žhnoucího dopoledne ve velkém stanu. Až po návratu jsme se dozvěděli, že hráli ještě poslední den mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní k poslednímu východu slunce. To muselo být teprve něco.

Na Slaves, britskou kapelu, kterou tvoří jen dva chlápci dělající zběsilý, živelný rock, je to trochu daleko, ale míříme se podívat na West Holts Stage, kde hraje slavný herec Jeff Goldblum se svou jazzovou kapelou Mildred Snitzer Orchestra. Uznáváme, jazz, který hrají, nedokážeme tak úplně ocenit, ale kdo by nechtěl živě vidět svého oblíbeného herce. Přivítalo ho i pár vlajek s jeho podobiznou - jedna dokonce v poněkud erotické póze.

Zatímco na hlavní stagi jsme už propásli Years And Years, na druhé největší Other Stage zase japonský bizár Babymetal a budou tam začínat Bring Me the Horizon, míříme na Kylie Minogue. Ne že bychom měli rádi osmdesátkový pop, ale Kylie má jednu písničku, kterou milujeme. Ano, tu s Nickem Cavem. Tu, kterou složil Nick Cave. Ani trošku neočekáváme, že by si snad Nick Cave udělal čas přijít s ní jednu písničku zazpívat, ale i tak očekáváme alespoň zábavnou show. Tu očividně očekává spousta lidí, před Pyramidou je plno.

LIVE: Nick Cave & The Bad Seeds v Praze recitovali básně o pekle i o Bohu

A pak to přijde. Věc, kterou už nejspíš nikdy naživo neuvidíme. Po pár otravných popových sonzích přichází na pódium mág v černém obleku a dává si s Kylie Where the Wild Roses Grow. Už může být celý zbytek jejího setu o ničem, tohle za tu návštěvu stálo. Na chvíli ještě přijde Chris Martin z Coldplay, který byl hostem i u Stormzyho. Na konci to rozparádila i ochranka před pódiem.

Když už jsme byli v tom pop módu, počkali jsme si, až přijde Miley Cyrus. Jak ta překvapila. Vůbec nic jsme od jejího koncertu nečekali, ale pořádně se připravila a tušila, že tentokrát nebudou jejími diváky jen malá děvčátka, ale milovníci hudby. Takže nám předvedla svůj skvělý hlas (má ho), dobrý vkus (nakonec ho získává) a celkové hudební nadání. Stala se z ní náhle rocková hvězda. Začala svými hity, které pro ni složil Mark Ronson (také přišel na pódium s kytarou) a nakonec začali hrát Back to Back od Amy Winehouse, kde Miley ihned předvedla svůj hlas.

Bizár týdne: Miley Cyrus bojuje lascivním klipem za práva žen

Covery vyplňovala svůj set velice ráda. Slyšeli jsme Black Dog od Led Zeppelin nebo Nothing Else Matters od Metalliky. Ano, viděli jsme Miley Cyrus zpívat Metalliku. A to nebylo všechno. Přišel i její taťka (s ním měli cover Old Town Road od Lil Nas X... který přišel také!) a nakonec se objevila oblečená jako Ashley O, postava ze seriálu Black Mirror, kde v jedné epizodě hrála. Začala zpívat popovou předělávku Nine Inch Nails On A Roll, aby nakonec jela tvrdou, původní verzi Head Like a Hole. Ideální zakončení. Posledním songem bylo Wrecking Ball, ale to už jsme raději rychle odcházeli, abychom si nenechali zkazit dojem. Vážně byla výborná.

Rychle jsme totiž mířili k Other Stage na Billie Eilish. Tahle sedmnáctiletá Američanka se totiž velice rychle stává obrovským fenoménem, u nás ihned vyprodala Forum Karlín a musela být přesunuta do O2 areny, která je už také vyprodaná, a tak jsme chtěli vidět, co na ní všichni tak mají (kromě toho, že ji pořád hrají rádia). Z živého vystoupení jsme ale zase tak dobré pocity neměli. Pobíhala po pódiu jako smyslů zbavená, tiše odříkavala slova songů v rychlé kadenci, ale zejména mladší publikum bylo nadšené. Je to ten moment, kdy si začínáte říkat, že jste na něco už příliš staří? Možná. Odcházíme proto raději na Algiers do malé Leftfield stage. Je na nich zhruba 50 lidí, přitom jde o headlinery Besedy u Bigbítu a ten koncert je něco fenomenálního. Viděl jsem je naživo už dvakrát, mám jejich vinyly, nečekal jsem nic menšího. Algiers > Billie Eilish.

Pak už přichází oficiální závěr na hlavních stagích (na menších se jede až do rána, nebojte) - The Cure. Tři hodiny si vyhradili na svůj koncert. Ano, tři. A uteklo to jako voda. Robert Smith hned na začátku říká, že nebude moc mluvit, ale slova jsou vynahrazena hudbou. Tak to má asi být. The Cure jsou legenda, hudební bohové, přesto se Robert Smith po těch třech hodinách na Pyramidě, místě, kde chce hrát každý, dojímá reakcemi diváků. Jsou to hudební bohové, přesto zůstávají při zemi. Baskytara neustále duní, Robert Smith sice nevypadá jako zamlada, ale zpívá mu to pořád dobře a když na poslední půl hodinu hrají jeden hit za druhým, britské publikum je nadšené až ke stanům vzadu. Všichni sborově zpívají Friday I’m in Love, i když je neděle a festival se blíží ke konci. Rozloučení s ročníkem 2019 nemohlo být lepší.

Text: Aleš Harazim, Foto: Anna Barclay/Glastonbury Festival

Témata: Glastonbury, Glastonbury Festival, recenze, The Cure, Miley Cyrus, Billie Eilish, Kylie Minogue, Nick Cave, Jeff Goldblum, Eyre Llew