LIVE: Jack Garratt králem rakouského Frequency, bavili i Bastille, Miike Snow či Oh Wonder, Deichkind souložili s mozkem

FM4 FREQUENCY FESTIVAL
ST. POELTEN 
DEN PRVNÍ

Tím hlavním je i přes multižánrovost festivalu chuť objevovat a zřetelná indie-rocková linka, v níž se mezi stálicemi typu Bloc Party nebo Editors každoročně objevují vycházející hvězdy, které rok co rok svými následnými úspěchy dokazují, že je Frequency nedovážel zbytečně. Znali jste třeba před pěti a více lety kapely jako Alt-J? The Maccabees? Daughter? Dry The River? The xx? Rae Morris? Eda Sheerana? A podívejte se, kde jsou dnes. Jistě, některé z nich už se (dočasně?) rozpadly, ale třeba právě Alt-J už loni hráli na Szigetu jako jedna z hlavních hvězd. O úspěších Eda Sheerana, který v roce 2012 otevíral hlavní scénu festivalu brzy odpoledne, aby o pár let později prodal milióny desek, ani nemluvě.

LIVE: Maďarsko je nejlepší ve třech věcech: Guláš, Rubikova kostka a Sziget

I letos se na Frequency zejména v odpoledních hodinách a na menších pódiích objevovala zajímavá jména, která by už brzy mohla zamíchat nejednou hitparádou. Než si ale k čtveřici nominovaných z BBC Sound Of 2016 a nováčkům typu Honne, Oh Wonder, Coasts, G-Eazymu a dalším povíme více, je třeba začít od začátku.

Na Frequency jsme se letos vrátili po čtyřech dlouhých letech a i když se za tu dobu leccos změnilo (například za nočním programem už se nejezdí autobusy přes půl města jako kdysi, ale stačí jen přejít pár kroků do přilehlých hal), pořád se tam můžete cítit jako doma. Areál je obrovský, ve srovnání s konkurenčními přehlídkami typu Novarock, Rock im Park nebo Sziget je ale dostatečně kompaktní na to, abyste si při přechodu mezi scénami nebo stanem příliš neošoupali tenisky.

NA DOPROVODNÝ PROGRAM SE NEHRAJE

Pokud byste festivalu chtěli něco vytýkat, pak to budou obligátní argumenty, které jsou pro většinu německých a rakouských festivalů totožné - na doprovodné mimohudební aktivity nebo přehnané zdobení areálu se nehraje, organizátoři počítají s tím, že na festival se jezdí kvůli kapelám a veškeré úsilí míří zejména do jeho pestrosti a atraktivity line-upu. Nepořádek ve stanovém městečku, hluční fanoušci a dnes už bohužel i studená sprcha jsou něčím, s čím je třeba se smířit, jakmile ale vyrazíte k některému z pódií, na vše kolem rázem zapomenete.

Letos program začínal už nultým, středečním večírkem, v rámci nějž se v Rakousku představili například elektroničtí DJové a producenti, jakými jsou Boys Noize, Aphrodite, Illskillz nebo Tiga, jehož repetitivní set byl v naprostém kontrastu s nápaditým vystoupením Dumme Jungs, skutečný festivalový rej plný nezapomenutelných zážitků odstartoval ale až ve čtvrtek.

Ten započali Tagtraumer, což je německy zpívaná, popovější obdoba Blink-182 nebo v tamějších krajích populárních divochů Schmutzki, pokud ale preferujete spíše muziku podobnou té, jakou tvoří Adele, mohla vás na kryté Weekender scéně chytnout za srdce Frances. Jedna ze čtveřice oznámených debutantů oceněných nominací na BBC Sound Of 2016 svým klavírním popem a okouzlujícím hlasem mohla jen těžko evokovat někoho jiného, než veleúspěšnou britskou zpěvačku, jenže zatímco globální superstar je známá tím, že pro peprnou poznámku nemusí chodit daleko, Frances působila daleko sympatičtějším, pokornějším dojmem a mezi ukázkami z chystaného debutu v podobě Drifted, Don't Worry About Me nebo aktuálního singlu Say It Again například vyprávěla, jak se nemůže nabažit toho, že zatímco ještě před pár měsíci hrála sama na levné klávesy, dnes má před sebou plnohodnotný klavír a kolem sebe cello, kytaru nebo jemný rytmus odklepávajících bicí.

Následující macho raubíři Red spadají do ranku kapel typu 3 Doors Down, Chevelle nebo Nickelback, ale ačkoliv očekávání nebyla malá, skupina vedená Michaelem Barnsem své křesťansko-rockersky-metalové písně naživo nedokázala dostatečně prodat, protože nešlo přeslechnout, jak velkou část jejich zvuku tvoří přednahrané elektronické podklady, jenž paradoxně přehlušovaly hlavní vokál.

Miike Snow bychom bez problému mohli zařadit ke kapelám zmiňovaným v úvodu. I oni zde před čtyřmi lety coby ještě takřka neznámá kapela odehráli nezapomenutelný koncert na jednom z menších pódií. Letos už hráli na tom hlavním a electropopové skladby z dílny, kde vznikl i hit Toxic pro Britney Spears nebo nedávný hitový projekt Galantis, si talentovaní Švédové dávali v ležérním a nepříliš procítěném podání Andrew Wyatta. Z povedené třetí řadovky iii zazněly kousky Heart Is Full, My Trigger i asi nejchytlavější Genghis Khan, ještě víc ale fungovala starší hitovka Silvia, kterou pánové povedený, ačkoli díky dennímu světlu ne tak působivý koncert jako minule téměř zakončili.

SUPERTALENT GARRATT

A zatímco na kryté scéně si nepříliš pozitivní dojmy z Lollapaloozy vylepšovali indie-rockeři Coasts, na hlavní scéně se už chystal Jack Garratt. O člověku, který má být podle britských hudebních prognostiků největším letošním objevem už jste si možná v nějaké recenzi přečetli, že je multiinstrumentalista. Nic zvláštního, hru na více nástrojů zvládá kdekdo. Věděli jste ale, že v jeho případě to znamená, že na všechny nástroje hraje najednou?

vložte odkaz, text nemažte

Vyrazit na jeho koncert, to je jako sledování nějaké virální senzace z YouTube. Něco jako Walk Off The Earth, ale naopak. Garratt je naživo nenápadný a skromný, když si ale vleze do středu své scény, která připomíná kapitánský můstek na vesmírné lodi, budete jen valit oči. Před sebou má mikrofon, do něhož zpívá, na krku mu visí kytara, levou rukou ovládá klávesy, looper nebo elektronické smyčky, pravou rukou bubnuje a nohou ještě šlape na kopák. Všechno najednou nebo postupně, jak jen si to daná píseň žádá. Rakouskem tak zní Breathe Life, Weathered nebo Surprise Yourself téměř k nerozeznání od verzí z cédéčka, multitalentovaný umělec na pódiu nechává veškerou energii včetně své vlastní duše a když se těsně před koncem vyčerpaně svalí na zem, aby se z ní po pár desítkách vteřin zase vzchopil k intenzivnímu kytarovému sólu, divíte se, že to všechno vydržel tak dlouho. Tomu se říká zápal pro hudbu. Tohle je rock'n'roll.

A i když je zřejmé, že nic lepšího už asi Frequency nenabídne, protože tak strhujících koncertů uvidíte za celý život jen pár, najdou se ještě mnozí, kteří vám dají na srozuměnou, že se s nimi musí počítat. Takového G-Eazyho byste asi na rakouském festivalu nečekali. Stále silněji rostoucí rapová star z Los Angeles ale ukázala, že má kromě hitu Me, Myself & I a pár vyprázdněných macho skladeb i vlastní názor a v rozhalené košili s napomádovanými vlasy poslala stejně elegantní „fuck off" Donaldu Trumpovi.

FASCINUJÍCÍ SOUZNĚNÍ OH WONDER

A zatímco na největší scéně si diváci zpívali Ho Hey s The Lumineers, krytá scéna nabídla druhý nejlepší koncert festivalu. Oh Wonder je indie-synth-popová smíšená dvojice ve složení Anthony West a půvabně roztomilá Josephine Vander Gucht. Za sebou mají zatím jen eponymní debut, poznáte je ale podle toho, že se na něm rozhodli zpívat vždy oba najednou, nikoliv na střídačku, jak to většinou bývá a souznění jejich hlasů je právě tím sladkým lákadlem, kolem něhož se příznivci slétávají jako vosy. Během koncertu doplněném doprovodnou kapelou a střídmým logem se zpěvačka podělila, že její hudební partner dorazil letadlem z Londýna teprve před hodinou a je tak už osmnáct hodin na nohou nebo že skladba All We Do pojednává o tom, že se nemáme bát snít ve velkém, protože jen tak se nám sny mohou splnit. Velká pravda.

Bastille měli na svůj set méně času než o pár dní dříve na Szigetu a kromě sympatických proslovů jim chyběla také velká obrazovka s projekcemi, i tak se ale posluchači nemuseli cítit ošizeni. Došlo na novinky z chystané desky, cover TLC i obligátní návštěvu publika ve Flaws. Tak skvělý koncert jako v Maďarsku to sice nebyl, nuda to však nebyla ani tentokrát. Stále populárnější M83 se s Bastille hodně křížili a do určité míry se překrývali i s Honne, kteří na malé scéně hráli solidní indie-rock, na víc než uznalé pokývnutí to ale zatím nebylo.

Bilderbuch znají někteří fajnšmekři už i u nás, loni zanechali dobré dojmy na návštěvníky mohelnického festivalu Fingers Up a jejich popěvek v němž zpívají o sladkých sycených nápojích, k nimž jim scénu dokreslují tisíce vznášejících se bublinek pochopitelně fungoval i v mateřské zemi, kde se z nenápadné formace, která před čtyřmi lety na Frequency nepatřila k velkým jménům, vystřelila nahoru mezi headlinery festivalu a prestižní místo na tričku jí museli udělat i taková jména jako Massive Attack nebo Limp Bizkit. To elektronickou muziku všech příchutí plodící DJ a producent Paul Kalkbrenner patří už léta ke stálicím tamních festivalů a ani letos si na nepřízeň publika nemohl stěžovat.

Damian "Jr. Gong" Marley je z jedenácti známých dětí krále reggae tím nejmladším, ale i za ty dva roky, které se svým legendárním otcem prožil, toho stihl vstřebat dostatek na to, aby se mezi jeho dětmi stal tím nejslavnějším. Dready pod kolena, vlajkonoš kázající o jednotě, twerkující tanečnice/vokalistky a historka o obavách z práce s Bruno Marsem, které zahnala marihuana, po níž byl z popového zpěváka fajn chlápek, možná nejsou těmi nejdůležitějšími argumenty, proč jeho show stála za vidění, ale kdo je vlastně v reggae dneska důležitější personou než syn jeho nejslavnějšího představitele?

ŠÍLENĚJŠÍ NEŽ DIE ANTWOORD

Největší šílenost prvního dne a vlastně i celého festivalu byli ale rozhodně Deichkind. Pisatel je sice viděl už potřetí, s nimi je to ale pokaždé o šocích, na něž nelze zapomenout. O německých a rakouských bizarnostech jste už možná někde četli, Deichkind, patřící pro tamní publikum ke stadiónovým hvězdám, se ale nevyrovná nikdo. Ani Die Antwoord, kteří hráli o dva dny později. Něco tak totálně bláznivého a neuvěřitelného se jen velmi těžce popisuje, zkuste si ale představit, že se během jednoho koncertu na pódiu zjeví následující věci: tanečníci v županu a paruce tančící ruský kankán, otočné blikající jehlany zakrývající hlavu synchronizovaně tančícího kvarteta, gigantické deštníky, golfové vozítko, můstek pro plavčíky v zebrovaných barvách, rapování ze solárka, posilovací stroj, vysamplovaná Katy Perry, muž v tangách, který z nafukovacího člunu na rukou publika háže do davu hrsti peří, trampolína, muž předstírající soulož s obrovským růžovým mozkem, nafukovací hrad pro děti, dva roboti v maskách dua Daft Punk a spousta dalších věcí. Poslouchat se to samozřejmě nedá a vydržet u toho hodinu a půl je výzvou jen pro ty neotrlejší. Nic podobného ale nikde jinde neuvidíte.

Návrat do naší sluneční soustavy obstaral až přesun do Night Parku, kde se zhruba od jedné ráno každý den konala druhá část nabušeného programu. V prvním dni mezi nejaktraktivnější vystupující patřil Example v kombu s DJ Wirem, až ale toto spojení někde uvidíte, tak pokud máte britského zpěváka a rappera rádi, vyhněte se mu. Na rozdíl od sólových koncertů je totiž tento set postaven na tom, že DJ Wire pouští Examplovy hity, tu a tam do nich vměstná něco naprosto nepatřičného jako třeba Kings Of Leon nebo Red Hot Chilli Peppers a jediné, co do toho Example dělá, je hecování publika a předstírání, že v refrénech zpívá opravdu on, ačkoliv to není pravda. Ostuda a důvod odebrat se ke stanu.

V reportáži z druhého dne nás čeká ohlédnutí za koncerty Rudimental, Bring Me The Horizon, Parov Stelar, Wolfmother, The Last Shadow Puppets, Foals, The Temper Trap nebo Modestep. Přečíst si ji na iReportu budete moci už za pár dní. Zůstaňte s námi.

text: Jan Trávníček, foto: Martin Janáč

Témata: FM4 Frequency Festival, Jack Garratt, Frances, Bastille, Oh Wonder, Lumineers, Ed Sheeran, Alt-J, Maccabees, Linkin Park, Chemical Brothers, The Killers, The Cure, Foo Fighters