LIVE: Kouzelný mužíček Ariel Pink hraje pop. Jen v nesprávné době

ARIEL PINK
MEETFACTORY
14. 11. 2015

Ariel Pink je zvláštní postava už od pohledu. A s hudbou se to má podobně. Naštěstí ale dokáže složit popové skladby, které by s přehledem pokořily světové hitparády. To by ale musel být na světě o nějakých čtyřicet padesát let dříve.

Nejlepší klubovky podzimu (II.)

Záda mu kryje parta sehraných hudebníků říkajících si Haunted Graffiti. Pod jejich hlavičkou natočil Ariel Pink v roce 2010 svůj majstrštyk Before Today. Z něho zahrál před polovinou vystoupení dvě vypalovačky Bright Lit Blue Skies a Only In My Dreams, čímž si zajistil jeden z vrcholů večera. Svou poslední desku, kterou prezentuje zpěvák sólově, naopak dokázal vyzdvihnout singlem Put Your Number In My Phone a ráznější Not Enough Violence. Na druhou stranu spoustu s potenciálních hitů vynechal.

Ariel, působící zejména v prostoru pod pódiem po skončení koncertu jako takový malý kouzelníček, postava jak z Burtonovy pohádky, si naštěstí dokáže poměrně lehce podmanit své obecenstvo. Diváky z fantazijního světa zpět do reality vrátil pouze zmínkou o pařížských útocích z předešlého večera. Po zbytek hraní už byl ale Ariel skoupý na slovo a pouze zdvořile poděkoval. Namísto vykecávání přenechával čas svým spoluhráčům, ke kterým se na jednu skladbu připojil také předskakující Jack Name. Haunted Graffiti zvládali jakýkoliv styl a posluchač si při troše fantazie se zavřenýma očima mohl představovat, že právě poslouchá jednu ze svých oblíbených oldies kapel. Právě tam se svými odkazy písně nejvíce vracejí. Jednou zní z reproduktorů skladba podobná raným Pink Floyd, podruhé jste si téměř jisti, že hraje David Bowie, potřetí se pop více blíží Beach Boys. Romantiku zase navodí skvělý cover Baby od Donnieho a Joea Emersonových, jejichž originál je datován rovněž na konec sedmdesátek.

Ariel Pink ukázal s Haunted Graffiti svou sílu živého pojetí. Kromě několika skladeb, které v klubu dostaly zcela nový rozměr (Four Shadows, West Coast Calamites), předával jeho psychedelický svět do hlediště natolik silné sdělení, že se sám o sobě stal halucinogenem. Pro někoho mohla být instrumentální část občas příliš dlouhá až neúnosná, pokud by set končil o deset minut dříve, byl by zážitek ještě umocněn. Jak však popsal jeden Arielův fanoušek na diskusním fóru, je to Napoleon popu. Sice jiná forma popu, jeho podoba je dnes jinde, pořád je to ale populární hudba. A nám se teď zatraceně líbila.

text: Ondřej Bambas, foto: Barbora Hrdá