LIVE: Marina And The Diamonds je nejspíš utajenou dcerou řeckých bohů

MARINA AND THE DIAMONDS
MALÁ SPORTOVNÍ HALA, PRAHA
2. 3. 2016

Na jednu stranu působí Marina And The Diamonds na pódiu mile, vřele a hravě, zároveň má ale v sobě něco tajemného, až dekadentního či nadpřirozeného. Také proto to byl v pražské Malé sportovní hale večer plný paradoxů. Prvním z nich byl pohled na poloprázdnou halu. Vždyť koncert byl loni tak rychle vyprodán, že ho pořadatelé museli přesouvat do větších prostor, a najednou se opticky zdá, že počet návštěvníků by se do Lucerna Music Baru snad i vešel. Inu, přece jen ještě nejsou čeští posluchači připraveni sejít se v množství několika tisíc na vystoupení zpěvačky, která nemá v repertoáru mnoho rádiových hitů

Marina And The Diamonds v Praze oslavovala osmdesátky

Celá show byla rozdělena do tří tématických bloků podle alb. V tom prvním, nejkratším, se Marina vrátila ke svému debutu The Family Jewels z roku 2010. Poprvé v něm nastínila, že koncert rozhodně nebude nudný a monotónní. Dokázala totiž diváky rozněžnit přenádhernou I'm Not A Robot, rozvlnit v tanečním rytmu svého průlomového singlu Hollywood a předvedla i svou teatrální tvář. Oh No! totiž víc než jako písnička působí spíš jako divadelní scénka. 

Na to, že hala měla k naplnění hodně daleko, reagovali fanoušci skvěle. Jsou koncerty, na které přijdou tisíce zvědavců, ale pod pódiem je pak ticho. Na Marinu dorazili hlavně zasvěcení příznivci a znalci její tvorby, takže jste mohli z balkónu pod sebou každou chvíli zahlédnout skákající dav, ruce nahoře nebo svítící mobily. Rozproudit krev v žilách dokázala Marina v druhém bloku, vztahujícím se k rozjuchanějšímu a přímočařejšímu albu Electra Heart, třeba v songu How To Be A Heartbreaker nebo hitu Primadonna. Nepotřebovala k tomu přitom žádné divoké projekce ani neotřelou choreografii. Vystačila si s kapelou za zády, neonovým mikrofonem a mile teatrálními kostýmy.

Marina And The Diamonds interview: Nechtěla jsem to co nahrávací společnost a nějak mi to prošlo

Z rudé se postupně převlékla do růžové a skončila v tmavě modrých nablýskaných šatech, vždycky přitom měla na těle či ve vlasech ještě nějakou křiklavou ozdobu. A i když mohdy působila vyzývavě, nikdy nepřekročila hranici lascivnosti. Byla to právě její věrohodná image nedobytné femme fatale, která koncertu přidávala na nevšednosti. Zatímco většina popových zpěvaček si dnes cíleně buduje image "levné holky", Marina kolem sebe rozsévá semínko pochybnosti, jestli náhodou není utajeným potomkem řeckých bohů. Koneckonců, právě v Řecku má své kořeny.

Až v posledním bloku došlo na písničky z poslední - zatím nejvýraznější - desky FROOT. Vrcholila tak óda na osmdesátky, když si Marina mimo jiné zapěla coververzi hitu True Colors od Cyndi Lauper, ale nejvíc její magie fungovala v táhlých melodiích jako I'm A Ruin či přídavkové Happy. Úplný závěr obstarala rozverná Blue, která zase jednou fanoušky roztančila.

Pokud vám nad postelí nevisí Marinin plakát a její fotka vás nevítá jako úvodka na vašem počítači, možná jste si z koncertu na zadek vyloženě nesedli. Večer, který svým setem otevřeli nadaní folkpopaři Light And Love, již trochu bojovali se špatným zvukem, postrádal opravdu výrazné momenty. Vzhledem k pestrosti Marinina repertoáru a její tajemné osobnosti jste ale neměli šanci se nudit. Byl to dokonalý manifest její rozpolcenosti, umělecké volnosti a jedinečnosti.

Setlist: Mowgli's Road, I'm Not A Robot, Oh No!, Obsessions, Hollywood, Bubleggum Bitch, Teen Indle, How To Be A Heartbreaker, Primadonna, Lies, FROOT, Savages, Can't Pin Me Down, True Colors, I'm A Ruin, Forget, Immortal. Přídavky: Happy, Blue

text: Josef Martínek, foto: Čestmír Jíra