Vydáno 26.06.2016 | autor: redakce
Se snahou prolomit prokletí pražských městských festivalů se na mapě hudebních přehlídek zjevil Metronome festival. Ke konci června opanoval prostory holešovického Výstaviště jen kousek od nechvalně proslulého Prague City Festivalu a s šedesátimiliónovým rozpočtem (pro srovnání: Rock for People hospodaří s padesáti, Colours Of Ostrava s osmdesáti miliony) a týmem zodpovědným za přípravu souběžně konajícího se United Islands Of Prague uspořádal svůj premiérový ročník.
V první den Metronome festivalu se nejvíc vytáhli Mydy Rabycad. Foto: Tomáš Klíma
Hlavnímu víkendovému programu předcházel páteční warm-up, který byl na rozdíl od pořádně "mastných" vstupenek na sobotu a neděli zdarma pro všechny a vévodila mu tři jména. Písničkář Thom Artway se na české scéně postupně etabluje s hity Blind Man a v reklamě na jistou banku využitou rozvernost I Have No Inspiration, kterou během svého třičtvrtěhodinového setu zahrál hned dvakrát. Reálně je ale zejména muzikantem krásných, táhlých balad, v nichž dokáže prodat svůj famózní vokál.
To některým příchozím, čekajícím fórky jak od Voxela nebo Tomáše Kluse, nebylo úplně po chuti, a tak zpěvák musel kolikrát jít do plných, aby hluk komunikujících návštěvníků u baru přebil. Na uvěřitelnosti a opravdovosti mu to ale neubralo, protože dotek dojemné balady You Might Be In Heaven', kterou jeho klávesista napsal pro svého zemřelého dědečka, byl daleko silnější. Klobouk dolů.
Po sedmi letech a s drobně pozměněným názvem se na scénu před pár týdny vrátili Minus123minut. Živelná kytarovka s přesahy do jazzu působila jako energetický životabudič a my nyní budeme pobaveně sledovat, jak se ve všech vznikajících textech o ní objeví nadužívané slovo "kultovní". Skupina v line-upu nahradila na poslední chvíli absentující November 2nd, kteří se rovněž čerstvě vrátili na pódia, když ale dnes jednačtyřicetiletý zpěvák Zdeněk Bína drtil svého Fendera a neúnavně sázel jednu pecku za druhou, vzpomněl si na absentéry jen málokdo.
Páteční program zakončili No Distance Paradise a nutno říct, že olomoučtí indie-rockeři s každým dalším koncertem potvrzují, že ve svém žánru v České republice v podstatě nemají konkurenci. Jasně, máme tady ještě třeba neméně kvalitní Lake Malawi nebo nedoceněné Tichonov, jenže u nich se momentálně docela spí, zatímco muzikanti z Hané už mají druhou studiovku natočenou a kromě notoricky známé Ghost z ní zahráli i novinku Hold Up, která nezapře inspiraci plynoucí od Foals až ke Queens Of The Stone Age a slibuje tak velké věci. Podmanivý vokál Mácy Procházky, chytlavé riffy a působivá kouřová clona sice nezakryla únavu kapely, která cestou na festival řešila bouračku způsobenou nepozornou řidičkou, která do jejich dodávky narazila. Nejspíš to tedy nebyl nejlepší z koncertů, které tato parta dosud odehrála, i přesto ale šlo o vrchol pátečního programu.
Sobotní oficiální start festivalu nezačal ani tak muzikou, jako spíš vydatnou dešťovou přeháňkou, která jako by chtěla dát najevo, že ani Metronome prokletí nezlomí. A s vystoupením Barbory Polákové se to málem podařilo. Voda se dostala do už nachystaných nástrojů, a tak se začátek vystoupení posunul o půl hodiny, kdy zpěvačka se svou doprovodnou kapelou nakonec vystoupila s příslibem pouhých dvou písní a ještě v okleštěné sestavě, protože třeba takové bicí byly úplně nepoužitelné.
FOTOREPORT: Na Metronome festivalu řádil Iggy Pop, předvedli se i Kooks a Ella Eyre
Fanoušci ale improvizaci a pomalejší verze Nafrněné a Krosny ocenili tak vydatně, že se muselo přidávat, takže za neustávajícího smíchu všech zúčastněných došlo i na Krávu s hostující Markétou Stehlíkovou a závěrečnou Kdo je tady víc. Takový koncert si určitě nikdo neplánoval, optimismus a bezprostřednost hlavní protagonistky i jejích spolubojovníků ale ve výsledku přinesla pozitivnější výsledek, než kdyby se jednalo o regulérní set.
Škoda, že totéž nelze říci o vystoupení Angličanky Elly Eyre. I největší pódium festivalu totiž pod množstvím vody vykazovalo problémy, a když se druhým místem v anketě BBC Sound Of 2014 prsící se zpěvačka prozpívávala třetí skladbou All About You, kompletně vypadl zvuk. Když se ale po restartu s písní Hideway ze své chystané druhé desky vrátila, ani ne po dvou minutách vypadl zvuk znovu a čas tak nekompromisně utíkal dál. Další část koncertu už proběhla veskrze bez komplikací, atmosféra se ale zejména díky mdlým fanouškům zlepšovala jen pozvolna.
Zpěvačka postupně zařazovala stále svižnější a svižnější kousky, ale ani megahit Waiting All Night od Rudimental, k němuž nazpívala vokály, požadovaný efekt nepřinesl. Snad proto, že z bíle oděné doprovodné kapely v něm bylo slyšet až moc kytar a živých bicích a naopak zcela chyběly signifikantní trumpety. Zlepšení kupodivu přišlo až s další novinkou z chystaného nástupce debutu Feline, a sice s I Swear, která svým dancehallovým refrénem ve stylu Major Lazer rozkmitala pozadí nejen těm na pódiu, ale i těm pod ním. Tohle bude hit.
V závěru nepochopitelně zkráceného vystoupení zazněly hitovky If I Go a Together, které konečně přinesly požadovanou drum 'n' bassovou satisfakci, po jejich skončení jste se ale cítili, jako když vám partnerka usne při předehře. Na přestavbu pódia pro The Kooks byla ještě celá hodina, což je na festivalech nadstandardní čas, přesto k náhradě výpadku nedošlo a tak třeba Comeback vůbec nezazněla.
Na stromy obehnané Park stagi se mezitím chystalo vystoupení Michala Ambrože a Hudby Praha. Otevřeně medializované spory principála a jeho skupiny byly v posledních měsících vydatným materiálem v hudebních periodicích, koncert se ale namísto různých personálních otřesů věnoval nedávno vydanému albu Srdeční příběh, na němž se jako producent objevil David Koller a společně přepracovali deset starších písní a dali jim nový kabát. Kromě titulní skladby zazněly také Brejle, Skoro bez sebe nebo působivá Je to zlý. Na závěr na pódium dorazil i zmiňovaný Koller, album pokřtil a společně s Ambrožem si dali ještě pár společných věcí, například Konec nočních toulek nebo komunistům věnovanou Pal vocuď, obě původem od jejich společného dítka, Jasné páky.
The Kooks mají v Česku zejména mezi dívkami pořádně početnou fanouškovskou základnu a každý jejich koncert u nás doprovází poctivé pištění. Ten poslední se řadil mezi legendární, to když se během setu na Rock for People před čtyřmi lety prohnala areálem ničivá bouře, která odnášela stany a lámala větve stromům. Tentokrát bylo počasí lehce pod mrakem a skupina vedená kudrnatým Lukem Pritchardem konečně mohla zahrát například Around Town nebo Bad Habit, tedy singly z dosud poslední studiovky Listen, na něž se tehdy nedostalo.
Frontman se na pódiu, jak je u něj zvykem, pohyboval stylem připomínajícím páva nebo pyšného kohouta a ležérnost jeho pohybů si nezadala s floutkovstvím Petea Dohertyho. I přes jeho lehce arogantní postoj a nepříliš vstřícné chování k technikovi, který se mu snažil zprovoznit nefunkční kytaru, ale auditorium bavil svými optimismem a euforií nasáklými písněmi. Indie-popové hymny Ooh La či v nemocnici ležící zpěvákově matce věnované Naïve tak i přes poněkud přezíravý postoj zpěváka paradoxně zapůsobily jako dosud nejpříjemnější momenty festivalu.
O KONCERTU IGGY POPA SI PŘEČTĚTE ZDE
Po zkráceném vystoupení Iggy Popa, který kvůli vytrvalému dešti zahrál z oceňované novinky Post Pop Depression jen Breakin To Your Heart, Sunday a Gardenia, se davy lidí přesunuly buď domů, nebo pod krytou Moon stage, kam si to rovnou z Glastonbury namířili electro-swingoví Mydy Rabycad. Pokud je ale stále máte za nováčky, jste vedle. Není divu, že se pražská skupina na nejslavnějším festivalu světa objevila po Gipsy.cz teprve jako druhý náš zástupce v historii.
Tak sebevědomé a do posledního puntíku dotažené vystoupení se totiž v našich končinách jen tak nevidí. Od načasovaného spadnutí plachty přes vyšperkovanou image, jíž vévodila barvami pomalovaná kůže až ke konfetám, choreografii, setlistu a odhození vysokých podpatků rusovlasé zpěvačky Žofie Dařbujánové to byla absolutní bomba! Zapomeňte na Parov Stelar, které jim kritici neustále předhazují jako nedostižný vzor, Mydy Rabycad jsou o vagón lepší! Neuvěřitelně pozitivnímu a divokému vystoupení není absolutně co vytknout, od bezchybného zpěvu smyslné zpěvačky až po klávesové party Néro Scartche působila jejich show jako totální zjevení a hotová kapela, která je připravená vyjet do světa, což už její členové nějakou dobu shodou okolností úspěšně dělají. Třikrát velké "Wow!", zatím nejlepší koncert festivalu.
Z úplně jiného světa byli Fat White Family, kteří v nepříliš dobře ozvučeném prosturu mnohými hledané Club stage vystupovali na přelomu soboty a neděle. Post-punk beroucí si tu z temnějšího období The Cure, onde z Pulp a divokost čerpá snad ještě od Sex Pistols můžete zkoušet přirovnávat k lecčemus, vždy to ale bude pořádný bordel. Pověsti o drogách, nacismu, svlékaní se do naha a všudypřítomné kontroverzi se sice v Praze úplně nepotvrdily, i tak se ale bylo na co dívat, protože frontman Lias Kaci Saoudi je pořádný živel. Svlečen do půli těla obracel plechovky s pivem do sebe i diváků, cigarety si půjčoval a už nevracel, hulákal "Fuck Brexit!" a texty svých zvrácených písní křičel, když už ne divákům do obličeje, tak alespoň z mini-kotle mezi nimi. Jeho extatické pohyby připomínaly člověka po zásahu elektřinou a hudba byla všechno, jen ne prvoplánově líbivá. Kdyby to viděl Iggy Pop, určitě by uznale pokýval hlavou.
V programu dále pokračovali ještě The Prostitutes nebo boční projekt člena Parov Stelar, známý jako Max The Sax, zajímavější ale bude neděle, kdy se v prostorách Výstaviště představí písničkář Matt Simons, "hipísáci" Crystal Fighters nebo věhlasní Foals. Zůstaňte s námi.
text: Jan Trávníček, foto: Tomáš Klíma a Jaroslav Kutheil, video: Tomáš Klíma
Témata: Metronome festival, Iggy Pop, Ella Eyre, The Kooks, Mydy Rabycad, Barbora Poláková, Fat White Family, Thom Artway, No Distance Paradise
4,00
čtenáři
hlasuj
