Vydáno 07.09.2016 | autor: David Stoklas
Až si nějaký chytrák bude nad okurkovou limonádou v zavařovačce stěžovat, že se v Česku nechodí na zahraniční muziku, odkažte ho na včerejší koncert Wolf Alice. Přišlo totiž mnohem více zvědavců a objevitelů než ortodoxních fanoušků. A to je moc dobře.
Wolf Alice - večer v duchu melancholie a ubohých pokusů o stage-diving
Když hrajete na Glastobury na Pyramidě, pak vás posadí na autobus a vykopnou v Praze na Žižkově, je to zprvu možná trochu šok. Nicméně když kapela (nebo alespoň její část) odehraje téměř srovnatelný výkon před pár stovkami a několika tisíci, naplňuje to pocitem, že ten náš zlý a krutý svět je ještě v pořádku. O show v pravém slova smyslu ani nešlo a bariéru mezi těmi dvěma stranami boural v největší míře baskytarista Theo. Ellie si naopak zanechávala chladný odstup, místy působila skoro až otráveně a úsměvy si pravděpodobně šetřila domů pro svoji kočku. Zlomila tak jistě nejedno platonicky zblázněné srdce.
FOTOREPORT: Britská senzace Wolf Alice přivábila fanoušky do Akropole
Wolf Alice tu měli hrát už na konci února, avšak kvůli vytíženosti, kdy bojovali o několik prestižních hudebních cen, se rozhodli koncert přesunout. Jak to mohla spousta těch, co už lístky měli, brát jako podraz, po včerejšku už jsou tyto rány naprosto zahojené. Měly by. V Česku jsme pravděpodobně o půl roku zpátky. Takže rada pro zahraniční kapely - až u nás ohlásíte koncert, zrušte ho a přeložte o šest měsíců. Pak ten klub, halu či stadion vyprodáte jako Wolf Alice.
Kdo by však zasloužil slušně řečeno "po tlamě", byli někteří z řad publika. Opilecké výkřiky do ticha si nechte do hospody pro Máňu za barem. Po několikátém "I love you Ellie" musel basák onoho pobudu zpacifikovat hozeným ručníkem a gestem, aby sakra mlčel.
Ač to všechny divochy možná urazí, téhle kapele to prostě víc sluší v melancholické poloze. Zavřít oči, zapomenout na svoji fyzickou podstatu a nechat si hlavou plynout tesklivé tóny. Může se stát, že vlastně i zapomenete, že jste vůbec na koncertě. Zůstanete sami jen se svými vlastními myšlenkami. Taky se vám možná otevřou staré bolístky, zlomená srdce i ty věci, o kterých jste si doposud mysleli, že je máte pod kontrolou. Terapie hudbou prostě funguje a díky za ty kapely, které v nás ty emoce budí a nejsou nudným sterilním balastem, co vás má akorát donutit koupit si tričko, mikinu a hlasovat v obskurní hitparádě.
Nevděčnou roli předkapely vyhráli indie-rockoví Gengahr. Pokud by ta role spočívala v tom, abyste se po jejich setu těšili na Wolf Alice, tak uspěli. Bohužel jejich vystoupení evokovalo pocity, že jste to už někde slyšeli. Podobnost s čerstvě rozpadlými The Maccabees čistě náhodná. Nebo taky ne. Gengahr se po kolena brodí v bahně žánru, ze kterého už všichni před nimi zlato dávno vytěžili. Zbyla ho tam opravdu už jen trocha.
Wolf Alice efektivně pustili ven, vše co měli nachystané, co v sobě měli. Konec se nesl v duchu divokosti, nespoutanosti. Po éterických skladbách Turn To Dust a Blush přišla obří šťavnatá broskev (Giant Peach), která se rozmázla o stěny na všechny strany. Mezi spokojené lidi, jimž patří dík, že chodí na koncerty. A jedno neustále omílané moudro na závěr. Podporujte objevy, invenci, neotřelost. Není čas na to poslouchat špatné věci.
text: David Stoklas, foto: Petr Tibi
Témata: Wolf Alice, Maccabees, Ellie Rowsell, koncerty, klubovky, Palác Akropolis
4,00
čtenáři
hlasuj
