Vydáno 13.09.2016 | autor: redakce
Druhý ročník festivalu Lollapalooza v Berlíně tentokrát změnil místo konání a přesunul se z letiště Templehof do Treptower parku, který sousedí s populární berlínskou částí Kreuzberg. Stejně jako loni, i letos bylo nakonec vyprodáno a uvnitř areálu to bylo samozřejmě znát. Tentokrát se pořadatelé poučili a loni zoufale chybějící dostatečný počet mobilních toalet i stánků s jídlem letos nebyl problémem. Teploty dosahovaly až k třiceti stupnům a v areálu bylo naštěstí dostatečný počet míst, kde jste se před sluncem mohli schovat do stínu.
V první den Lollapallozy vystoupili také Kaiser Chiefs
Ve městě, kde je skoro více jeřábů, než holubů, kteří na nich mohou sedět, se jako jeden z prvních představil písničkář Josef Salvat. Ten sice neuhranul tolik jako jeho letošní festivaloví konkurenti Matt Simons či Passenger, cover Rihanniných "Diamantů" ale přece jen dostal pár horkem vyprahlých fanoušků ze země a donutil je k tanci.
A jelikož žluto-černou letku Dubioza Kolektiv, jenž jako vosy bodá tu se ska, onde s reggae a támhle zase třeba s dubem, známe důvěrně i z našich pódií, přednost dostal Graham Candy. Rodák z Nového Zélandu, na němž snad špatná hudba ani nevzniká, měl vokál posazený netradičně vysoko, zněl tedy trochu jako žena. Nebo spíše jako Asaf Avidan, jehož zná český posluchač spíše než třeba Alle Farben, s nimiž byl v Německu nedávno na turné. Každopádně velmi příjemná jednohubka.
LIVE: Lollapalooza Berlín nabídla spoustu přešlapů, vyvážili je skvělý Macklemore a další
Škoda, že se totéž nedá říct o houslistce Lindsey Stirling, jež se spíše než hře na svůj ikonický nástroj věnovala tanečkům, vysokým výkopům a obecně gymnastice, jejíž účel nejspíš spočíval v tom, aby si lidé nevšimli, že jí téměř veškerá muzika hraje z playbacku. Nevyšlo to.
Zklamali také indie-rockeři Catfish And The Bottlemen, z nichž jsou po jejich triumfálním vítězství na Brit Awards celé Ostrovy vzhůru nohama, jenže celé to šílenství vydrží jen tak dlouho, dokud si je nepustíte. Lhostejno, zda z desky či naživo, obojí je tak tuctové, že nezatočí-li pánové na další studiovce výrazně kormidlem, bude z toho sezónní senzace jako vyšitá.
vložte odkaz, text nemažte
Daleko zajímavější věci se tou dobou ale děli na odlehlé Alternative stage, kde svou undergroundovou, temnou elektroniku brousili Jagwar Ma. Jen o několik minut později už ale na opačné straně areálu končila své letošní turné sympatická Jess Glynne a konec jedné éry ji v kombinaci s dojemným klavírním doprovodem skladby My Love tak dojal, že se před desetitisíci fanoušky regulérně rozplakala. O koncertě, jenž se svou muzikální vyhraností, rozjařeným popovým optimismem a milým projevem opravdových emocí minimálně výtečně navázal na ten na maďarském Szigetu, už ale více kolegyně Nováková.
Kaiser Chiefs mají před vydáním nové desky, a protože by si někteří ze členů podle frontmana rádi konečně koupili Porsche, neváhal Ricky Wilson označit aktuální singl Hole In My Soul za tu nejúžasnější píseň, jaká kdy byla stvořena a jejíž jediné poslání je vyřešit všechny problémy světa. A také se dostat na číslo 1 ve všech důležitých hitparádách. Přeháněl, pochopitelně, nicméně singl je to perfektní.
Jess Glynne opanovala druhou z hlavních scén v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne a kousky z její loni vydané debutové desky představila společně s kapelou i doprovodnými backvokalistkami. Jess má hodně signifikantní hlas, který jasně rozeznáte v tracích od Gorgon City nebo Clean Bandit, kde hostuje. Bylo očividně ke prospěchu, že nestaví jen na něm a místo s DJem přijela s pořádnou kapelou, která ji naživo maximálně podpořila.
Destructo (vlastním jménem Gary Richards) je oblíbenec Skrillexe nebo Dipla, mimochodem svoji předposlední desku vydával právě pod Skrillexovým labelem OWSLA. Na Perry’s stage představil model EDM, který se tu pak během víkendu ještě několikrát opakoval. Princip je hodně jednoduchý, nezahrát žádný ze songů déle jak půl minuty, dát na pár vteřin ticho jako chvíli napětí a následně pustit v remixu nějakou z profláklých starších tanečních nebo rockových pecek. Moc se nepáral ani s projekcemi a přivezl s sebou ty otagované klubem Neo Metropolis, kde je residentem.
To, že bude živý set Odeszy ze všeho nejvíc připomínat dánské elektronické kýčaře Safri Duo, by čekal jenom málokdo. V hodnocení je samozřejmě trocha nadsázky, ale to, jakou show předvedli, naprosto nekorespondovalo s očekáváním. Asi nikdo z přihlížejících jim nebaštil, že během pouštění songů dělají něco víc než pouze mačkají tlačítko "play" a okázalá DJská gesta byla spíš k smíchu. O dost větší službu by udělalo vzít s sebou na tour třeba zpěvačku Zyru z tracku Say My Name.
Dvojka The Chainsmokers pokračovala v Destructem nastaveném modelu půl minutových songů, pochlubili se navíc, že jsou prý v Berlíně poprvé. Autoři tanečního hitu Selfie nebo aktuálního Closer jsou aktuálně jedním z nejžádanějších jmen současné EDM scény a odezva na ně byla neuvěřitelná. Trochu v kontrastu pak čněl DJ set po nich následujících elektrolegend Chase and Status, kteří trochu překvapivě poskládali set jen ze svých songů a lidí se na ně přišlo podívat o dobrou třetinu méně.
A zatímco Chase & Status bojovali s konkurencí v podobě na Joy Division vzpomínající New Order a G-Eazyho, jenž podobně jako Frequency fuckoval Donalda Trumpa, největší scéna patřila headlinerům Kings Of Leon. Také oni mají před novou deskou a po polské světové premiéře byla Lollapalooza teprve druhým místem, kde naživo zazněl nový singl A Moment To Waste a také Over, v němž se Caleb Followill údajně loučí se svou závislostí na alkoholu. Druhou zmíněnou písní také koncert, jenž tradičně nepřinášel mnoho mluveného slova, začínal.
Kings Of Leon jsou z těch kapel, které ve světě vyprodávají stadiony, zatímco u nás můžete považovat za štěstí, když potkáte někoho, kdo už někdy v minulosti alespoň zaslechl jejich hit Sex On Fire. Zdali vina leží více na konzervativních posluchačích, mainstreamových hudebních médiích či na opatrných promotérech, se můžeme jen dohadovat, nicméně fakt, že ze čtyř doposud viděných koncertů v posledních čtyřech letech viděl pisatel všechny čtyři u našich sousedů, svědčí minimálně o tom, že "koule" na to, dovézt je k nám, bohužel nemají ani ty největší agentury. A přitom je to taková nádhera.
Okouzlující kytarová virtuozita narozeniny slavícího Matthewa Followila zas a znovu brala dech téměř ve všem, co ten večer zaznělo: Crawl, Supersoaker, The Immortal, takřka raritní Arizona nebo gospelová Family Tree, v níž si fanoušci jako v jedné z mála mohli alespoň párkrát tlesknout do rytmu. Anebo Pyro, jež se za pět let od svého vydání dočkala mezi příznivce formace z Nashvillu takové obliby, že si ji jako jednu z mála zpívali spolu s nakřáplým hlasem Caleba Followilla opravdu od srdce. Žádná show, velká gesta ani prázdná slova. Jen muzika. A čistá radost z kytary a emocí, jež z ní stříkaly jako voda z hydrantu, když se k ní žízniví návštěvníci v neděli odpoledne dostali.
Oproti Polsku se sice ve setlistu drobně škrtalo, ale zážitek z chorálového zpěvu Use Somebody i závěrečné Sex On Fire tím nijak ochuzen nebyl. Vybírat, který z těch čtyř koncertů byl nejlepší, je jako zvolit, zda jsou lepší pochoutkou jahody či čokoláda. Jasné je však jedno. Číslo pět žije.
text: Jan Trávníček, Kateřina Nováková, foto: Facebook Lollapallooza Berlin
Témata: Lollapalloza Berlín, Kings Of Leon, Jess Glynne, Lindsey Stirling, The Chainsmokers, Kaiser Chiefs, Chase And Status, Odesza
4,00
čtenáři
hlasuj
