Michael Kocáb: Místo toho, abychom vstávali každý den s písničkou na rtech a bavili se, nadáváme a mračíme se

Michaeli, mám problém vás zaškatulkovat do nějakého hudebního žánru, můžete mi s tím pomoci?
Nejste jediná. (smích) On to vlastně není styl žádnej, já tomu říkám abstract rock či evoluční hudební syntéza. Je to abstrakce, která spojuje všechny dosažený styly, ale ne podle nějakýho předem určenýho klíče, ale jak mi to přijde pod ruku. Můžete tam najít jazz, funky, techno, rock, punk, rap, disco, zkrátka všechno možné. Podle mě žijeme momentálně v období velké syntézy, kdy na hudebním poli fungují vlastně všechny prvky, všechno, co vás napadne, tak muzikanti kombinují. Moje hudba je syntetická a zároveň k tomu přidávám rezignaci na úplnou písničkovou formu. Proto tam nejsou pevně daný časy, rádiové hity o písničkách a slokách.

RECENZE: Kterak Michael Kocáb krajinou hudby putoval

ALBUM ABSTRACT JE MOJE VRCHOLNÁ VÝPOVĚĎ

V současné době vydáváte album s názvem Abstract, na co se můžou fanoušci těšit?
Je to svým způsobem taková moje vrcholná výpověď, i když velmi abstraktní, je to něco, za čím si stojím, tématicky se to dotýká oblastí, které mě zajímají, ať už je to třeba bolševický teror zpracovaný do rockové dvanáctiminutové písničky Klement Gottwald, nebo takové ohlédnutí za osudem Jana Husa, i když v tom nemusíte Jana Husa vůbec slyšet, nejsou tam za každou cenu jeho promluvy, ale je tam dialog Rupperta a mě jako Husa a Viklefta, neboli pravdy a zla. Nebo se v albu dotýkám chaos, v Havranu je ukrytá podobnost se mnou či jistá symbolika, kdy se nechci omezovat. Dále je tam píseň Batoh o mým tátovi, také zpívám se svojí dcerou Natálkou, která si se mnou vyřizuje účty, vystihuji českou povahu v písni Ruppert to vychytá. Vše má mnohoznačné výklady a nic tam není náhodné.

Plánujete křest desky?
Zatím ho neplánujeme, to se vždycky narodí "mimochodem". Do babyboxu to ale nepůjde. (smích) Se křtem nepočítám, album přišlo do doby, kdy nestíháme, máme před sebou koncert s Pražským výběrem. Je toho hodně, jinak bychom křest nejspíš udělali.

Jak probíhalo natáčení desky? Jsou tam nějací hosté?

Podle jakých kritérií si vybíráte hosty?
Vyberu si vždy toho, kdo mě baví, ani tak nekoukám na to, jakou úroveň má. Nejvíc mě baví Matěj Ruppert, je to fenomenální zpěvák, myslím, že to na desce patřičně ukázal. Natálky hlas považuji za skvělej, hodí se ke mně. Dále tam jsou oba moji synové Miki i Davídek. Samostatnou kapitolou je Vladimir 518, který si otextoval Zvěřinec, ten rapový text je nad rámec toho, co bych udělal. Dále Radek Banga či muzikanti, kteří hráli se mnou v Pražským výběru II nebo Aftershocku. Prostě společnost, kterou mám rád a kterou obdivuju. Lidí, se kterými bych chtěl spolupracovat, je hodně, ale musí se najít smysl pro spolupráci. Chtěl bych například spolupracovat s Karlem Gottem, ale zatím přesně nevím, co bychom dělali. (úsměv) On je jeden z těch, kterých si nesmírně vážím.

vložte odkaz, text nemažte

Jaké to je zpívat s dcerou?
Jsme na to zvyklí už od jejích čtrnácti let, kdy jsem jí natočil desku. Spolupráce vypadala jednoznačně, strhnul jsem z ní ráno peřinu a marš k mikrofonu. Ona nikdy nechtěla, zpívala v pyžamu a bylo to naprosto fantastické. Zpívání po ránu byl záměr, protože ráno má zastřenější hlas a když třeba ochraptí, tak to je fakt nářez. Nejedná se tedy o žádnou novou spolupráci, ale dlouhodobou, na všech jejích deskách jsem se podílel. Na té první skladatelsky, na těch dalších producentsky.

Jak jste naznačil, i vaše další dítka jsou na desce, jdou ve vašich šlépějích?
Oni jsou tvrdohlaví, mají pocit, že si to udělají po svým. Nejstarší dcera se hudbě nevěnuje, je psycholožka. Té jsem věnoval desku. Miki se teď ve svých dvaceti rozjíždí, ale nijak zvlášť to nevypadá, sice respektuje moji hudbu, ale jde si svým směrem. Nemá takový odpor, jak ho mívají leckteří puberťáci. Momentálně má pěknou skladbu na YouTube. A Davídkovi je teprve pět let.

Máte s nejmladším synem trpělivost?
Mám. Jsem ve věku, kdy naopak vítám každou jeho otázku. Spíš se bojím, aby se neptal málo. Užívám si ho neskonale víc než své starší děti a to souvisí s věkem.

KONCERT V O2 ARENĚ BUDE NEOPAKOVATELNÝ NÁŘEZ

Nedá mi to se nezeptat na Pražský výběr, v létě jste jeli putovní festival České hrady. O vás je známo, že festivaly moc nejezdíte, jak se vám tam hrálo?
Bylo to dobrý, festival se mi líbil, protože se zbavil neduhů, které mi vadí na ostatních festivalech - pokaždé jiná aparatura, pokaždý jiný čas na přípravu, neustálé změny apod. Hrady to mají obrácenně, stejná aparatura, stejný tým, stejný čas… takže když jsme se to naučili během prvních dvou kšeftů, tak to jelo jako na drátku, velký obdiv patří hlavnímu organizátorovi. Vlastně jsme si to užívali, protože se zautomatizovaly přípravy a pak už šlo jen o hudbu. Je fakt, že jinak moc nehrajeme, takže jsme se potřebovali před O2 trochu připravit. Jednalo se vlastně o placené zkoušky. (smích) Festival jsem si oblíbil a rádi bychom si ho někdy zopakovali.

Blíží se váš megakoncert k 40. výročí vzniku Pražského výběru, co na fanoušky 7. prosince v O2 areně čeká?
Je to naprosto obří záležitost, jedná se o největší koncert v historii Pražského výběru, jedinej, neopakovatelnej, možná poslední, svým rozsahem připomínající skutečně světové megashow dělané s naprostým nasazením a velkými náklady. Uděláme jednu z největších scén, která kdy v hale byla, do výšky má 27 m, do hloubky 50 m - zasahuje téměř do poloviny kluziště. Bude 120 účinkujících… obrovský symfonický orchestr, kolem třiceti hostů, např. Monkey Business, David Koller, Vojta Dyk, Iva Pazderková, operní pěvkyně Beňačková, Soukup ... neuvěřitelná světla, pyrotechnika, vše, co vás napadne, tam bude… Dělám na tom rok nepřetržitě, je to hodně pracný, ale bude to neopakovatelný nářez.

Nové věci s Výběrem plánujete?
Ty už máme hotový, ale nemůžeme se dohodnout, jak to bude ve finále vypadat, protože nám do toho mluví ještě Hrubeš, Kryšpín i Čok oproti tomu, kdy jsem na tom pracoval jen s Pavlíčkem, takže výsledek je "každý pes, jiná ves", což mě osobně nevadí, ale vadí to Michalovi. Nemůžeme se dohodnout, ale materiál máme. Není to tak, že bychom se na to vykašlali, ale musíme najít společný klíč, jak to všechno skloubit.

MÍT SILNÉ PERSONY KOLEM SEBE, TO JE VÝHODA, ALE I BRZDA

Trochu jste na to narazil, v kapele jste všichni silné persony jako např. v Lucii, je těžké spolu vyjít?
Je to výhoda, ale zároveň i brzda. Každý má svůj pocit vetovat ostatním věci a názory. Já to tak nemám, mně to je jedno. Každý je postižen svým prizmatem, což je takový krátkozraký… když to nevypadá jako moje tvorba, tak to není moje tvorba… co to je za blbost… tvorba má být rozmanitá. Jinak rozepře s Michalem jsou za námi a od té doby je to v pohodě.

Měl jste i kapelu Pražský výběr II, ta ještě funguje?
Nefunguje, to bylo součástí dohody, kdy jsme se dali opět dohromady, kluci mi dali takový rekapitulační papír, kde jsem musel slíbit, že zruším Pražský výběr II, nebudu politicky činný apod. Já jsem to teda nasliboval (úsměv), takže od této doby Pražský výběr II nejede. Uznávám, že by to bylo matení lidí, pojede v jiné formě jako třeba Aftershock.

RECENZE: Michael Kocáb v čele světové superkapely? Ano!

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
Existuje jedno nejzajímavější místo, před deseti lety jsme byli pozvaní na koncert do Miami pro kubánské uprchlíky, což by samo o sobě bylo zajímavý, protože divadlo bylo plné Kubánců a žádní Češi. (smích) Divili jsme se, že nás budou poslouchat, že nebudou rozumět slovům. Reakce horkokrevných národů byla nečekaná, tancovali a bavili se. Vystoupení bylo prokládané politickými záběry, objevili se v nich třeba Allbrigtová, Havel či Bush, tak jsme si říkali - pozor, tohle je nějaká větší akce… Udělali z toho jeden velký videozáznam, naložili to na stíhačky CIA, které letěly podél kubánského pobřeží a přezářily digitální signál a pustili to těm Kubáncům (smích). Představte si, jak Kubánec čumí na fotbal, najednou to zazrní a objeví se Pražský výběr. (smích) Tak to už je soda. Dál se podle mě v rockové sféře dostat nedá.

V MAĎARSKU NÁS KAMENOVALI

Máte ještě nějakou zajímavou historku?
Pražský výběr prošel i kamenováním. Hráli jsme v roce 1981, kdy jsme byli trnem v oku socialistického režimu, v době, než nás zakázali, to jsme chtěli udělat kariéru v Maďarsku. Když jsme přijeli prvně do Maďarska, oni nerozuměli klopotné češtině a asi na ně Výběr působil tristně, najednou prd ho a Hrubeš dostal šutrem…Začali po nás házet šutry, tekla nám krev, chvíli jsme nehráli, pak zase jo. Během té stejné sezóny jsme tam nakonec prorazili.

Pracujete aktuálně na filmové hudbě?
Dělal jsem třídílnou sérii Jan Huse, který běžel minulý rok. Poté jsem spolupracoval s režisérem Svobodou na filmu Zádušní oběť, který teprve poběží.

Neplánujete se vrátit do politiky? Případně neuvažujete o kandidatuře na prezidenta?
Já bych to teď rád naplánoval, možná spolu bychom to mohli naplánovat. V podstatě nás od toho dělí jen to, že nemáme papír s těma přihrádkama na dny, abychom to mohli uskutečnit… říká se tomu kalendář. (smích) Ale v situaci, která teď panuje a je tak politicky turbulentní, že kdyby se objevila možnost nebo nabídka, tak bych do toho šel. Netlačím se do toho, ale zas bych to neodmítl, protože si myslím, že se teď hraje o budoucí politickou orientaci. Situace teď je velmi vážná, obzvlášť v kombinaci s krizí EU, uprchlíky, s Ruskem, které po nás natahuje pařáty, s faktorem Číny...

Co byste vzkázal lidem?
Co potřebujeme jako prase drbání a co můžeme ovlivnit, je, aby se zlepšily vztahy a nálada mezi lidmi. Každý by měl přispět. Neuvědomujeme si totiž, že patříme mezi vyspělejší země a řadíme se ke špičce evolučního vývoje. Místo toho, abychom vstávali každý den s písničkou na rtech a bavili se, nadáváme a mračíme se. To by se mělo změnit.

text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Levá

Témata: Michael Kocáb, Pražský Výběr, Michal Pavlíček, Iva Pazderková, Natálie Kocábová