Michal Pavlíček interview: Vždycky jsem hudbu vnímal jako široký horizont, který je hezký ve své barevnosti

Jak jste prožil Vánoce?
Měli jsme kouzelné Vánoce, ale ze začátku trochu poznamenané synovou virózou.

Monika Načeva a Michal Pavlíček: Deska Na svahu je důsledkem našeho společného zajiskření

Kde berete inspiraci pro skládání?
Třeba z krásných ženských očí, ze silného emotivního zážitku a bůh ví z čeho. Obecně si myslím si, že inspirace přichází sama, nedá se ovlivnit. Vyvěrá někde hluboko z podvědomí. Z nějaké naší černé skřínky, do které se nám postupně v průběhu života ukládají naše smutky, radosti i jizvy. A ty se potom nějak v nás semelou a transformují do hudby. Mužete složit lovesong, když jste čerstvě zamilovaný až po uši, ale taky můžete složit krásný lovesong, když zamilovaný nejste.

ZVYKL JSEM SI NA PŘÍTOMNOST KAMERY

Vloni jste oslavil kulaté narozeniny velkým koncertem, nyní tento záznam vychází na desce. To vše byl váš nápad? Na co se fanoušci můžou těšit?
Byl to nápad mého syna Michala, který to na mne víceméně upekl. Oslovili jsme dechový orchestr Hudbu Hradní stráže a Policie ČR, protože dechový orchestr má sílu konkurovat nařvaným kytarám a má správnej říz. Našli jsme společnou řeč, spolupracovalo se s ním výborně.
Tento koncert byl rovněž dárek pro fanoušky, kteří mne přišli do Fora Karlín podpořit a oslavit se mnou tu kulatou šedesátku. Výběr skladeb byl na mě. Pozval jsem na pódium své přátele z Pražského výběru, Stromboli, BSP a další. Bylo to velmi příjemný, dojemný a zároveň náročný večer. Takové moje best of a zároveň jsem použil jednu oblíbenou skladbu od Krucipüsku a oblíbenou od Vildy Václavák. CD Kulatiny zachycuje tuhle vřelou atmosféru, která panovala na koncertě. Zároveň to točila Česká televize a z toho pak poběží živák v televizi.

Michal Pavlíček oslavil ve Foru Karlín šedesátku: byli u toho Bára Basiková, Michael Kocáb, Kamil Střihavka a další hosté

Spolu s tím vychází i dokument o vás s názvem Srdeční záležitosti, bylo lehké se otevřít před lidmi?
Je to taková sonda do mého života. Napadlo to režiséra Mildu Doležala, který mě od roku 2012 natáčel inflagranti, když jsem něco páchal ve studiu, nebo jsem někde hrál živě. Zvykl jsem si na přítomnost kamery i v soukromí. Režisér se stane vaším kamarádem, tak se mu nebojíte otevřít. V závěrečné fázi ještě do toho vstoupil s dotáčkami režisér Michal Baumbruck, který dopomohl tomu finálnímu vyznění...

Co je pro vás srdeční záležitost?
Je to kytara, která zprostředkovává emoci, skrze ní "mluvím" a vysílám své pocity. Zároveň jako nástroj je i zdrojem mé inspirace. Každá kytara zní jinak, ovlivňuje výraz. Ale srdeční záležitosti jsou hlavně mezilidské vztahy, které člověka obohacují. Ať už se jedná o mou rodinu, přátele a nebo hudební jiskření na pódiu mezi muzikanty, které se jen těžko popisuje.

Michal Pavlíček: Srdeční záležitosti

Kolik máte kytar?
Co se týká kytar, tak jim jsem věrný nebyl, měl jsem jich hodně (smích). Teď jich mám tak 15, 20.

Jak dlouho jste byl bez kytary? A měl jste třeba až "absťák" po hraní?
Jednou dokonce půl roku - když jsem dělal hudbu pro britský seriál Červený bedrník, tak jsem ji skládal hlavně na klávesy, kytaru jsem držel pouze příležitostně a nebyl čas si na ní ani pořádně zabrnkat. A když jsem si ji vzal zas pořádně do ruky, trvalo mi víc než týden, než jsem se s ní zase sžil. Ale bylo to po pauze jak v sedmém nebi, krásný mazlení. Takový refresh.

BYLI JSME ZLOBIVÍ KLUCI, CO SI UŽÍVALI ROCKOVÉHO ŽIVOTA

Jste kytarový mág a pro mnohé velký vzor, měl jste vy svůj vzor?
Když jsem ve třinácti letech začal hrát, učarovali mně Beatles, pak Led Zeppelin, Hendrix a spoustu jiných. V mládí jsem měl své vzory, své idoly, ale v určitém stádiu se musíte od nich oprostit a jít si svou cestou, najít si svou stopu. Ale pořád rád poslouchám, když někdo hraje krásný sólo. Třeba jako Jeff Beck.

vložte odkaz, text nemažte

Jednou jste prohlásil, že "Muzikantský život je bláznivá nezřízená střela", jak jste to myslel?
Byli jsme zlobiví kluci, co si užívali rockového života plnými doušky. (úsměv)

Vloni jste v rámci Andělů vstoupil do Síně slávy, co vám toto ocenění přineslo?
Moc mě to potěšilo. Vnímám toto ocenění jako i výzvu. Neznamená to pro mě, že bych si měl vzít bačkory, pověsit kytaru na hřebík, užívat si důchodu a pít kafíčko. Nám je víceméně souzeno na tom pódiu to "zapíchnout". Pro mě je nejstěžejnější přízeň fanoušků, jinak by ceny neměly smysl.

Napsal jste autobiografickou knihu Země vzdálená, měl jste potřebu se "zpovídat"?
Impuls vzešel po sérii rozhovorů s Marií Reslovou, které jsou součástí mé knížky. Pak jsem začal i sám psát a vzpomínat. Začalo mě bavit se vyjadřovat jinou formou než tou hudebně abstraktní, která je hlavní páteří mého života. Vcuclo mě to na půl roku, kdy jsem intenzivně formuloval a vkládal své myšlenky do Wordu v počítači. Je to trochu i taková zvláštní forma terapie, kdy si v hlavě listujete svým životem, věci si zpětně pojmenováváte a dáváte na papír. Citlivé bylo si zvolit rovinu a míru odhalování svého soukromí, aby to bylo čtivé, ale zároveň aby to nemělo bulvární ráz. Chtěl jsem se lidem otevřít jinak, než jen přes hudbu, rozkrýt, kdo se skrývá za těmi tóny, kdo jsem. Být skladatelem je být tak trochu mužem v pozadí, protože lidé skladby vnímají spíš přes interpreta než přes autory. Proto to odhalení.

JAKO BY DNEŠNÍ HUDBA BYLA VE SVÉM VLASTNÍM VÍRU

Můžete říct, jakou máte nejoblíbenější nahrávku?
Určitě se nedá říct (smích), jaké své děti máte raději. Je fakt, že nejsem jednokolejný muzikant, vždycky jsem hudbu vnímal jako široký horizont, který je hezký ve své barevnosti. Skládám rozmanitou muziku a snažil jsem se jít vždy cestičkami, které nejsou tak standardní a tak ošlapaný, ale přitom mít svou tvář, svůj rukopis. Jako kytarista je důležité najít svůj identifikační kód, aby tě lidi byli schopni rozpoznat po pár tónech. Je čím dál tím těžší být v dnešní době originál, protože vše již bylo víceméně složeno.

Jak vnímáte současnou hudbu?
Trochu mě děsí, že v tom gigantickém množství vyprodukované hudby, které nás obklopuje, je hudba jako by vyčerpaná a hodně se opakuje. Čím dál méně slyším harmonické postupy a melodie, které jsou nové, nezvyklé, překvapivé, které člověk ještě neslyšel. Vnímám to jako stagnaci, jako by hudba byla ve svém vlastním víru.

Michal Pavlíček na svém narozeninovém koncertě. Foto: David Webr

Dělal jste pořad Na Kloboučku, jak na něj vzpomínáte?
Chybí mně. Bylo to silné a nabíjející. Ale říkám si, že bylo správné v tom nejlepším přestat, protože těch skvělých muzikantů a hudby v tomto pořadu bylo tolik, že už vlastně nešlo jít dál.

Na jakém nejzajímavějším místě jste vystupoval?
Hrál jsem jednou na Ještědu, když se z čista jasna přiřítila během čtvrté písně vichřice a smetlo nám to částečně pódium i s nástroji. Nebo jsem hrál open airu v Krušných horách, kdy bylo asi -10°C a my jsme měli takové ty tepelné fukary, abychom vůbec mohli hrát - ale prsty stejně mrzly. Ale nejvíc bláznivé místo bylo, když jsme v Západním Německu hráli s Výběrem v cirkusu jako cirkusová marškumpačka a občas jsme opíjeli hrochy atd. (smích)

Jak jste si užil prosincový megakoncert Pražkýho výběru v O2 areně?
Je pro muzikanta úžasný pocit stát na podiu před vyprodanou halou. To vás vyburcuje, nervozita přejde a jdete do toho naplno. Je fakt, že před koncertem bylo pár věcí hektických. Ale vše to z nás spadlo, jak jsme se objevili na pódiu. Snažili jsme si ho užít. Byli jsme rádi, že o to byl u lidí takový velký zájem.

LIVE: Pražský výběr vzdal v Praze poctu Radimu Hladíkovi a předvedl megalomanskou show

Na čem momentálně pracujete?
Doufám, že se nám podaří zrealizovat s Pražským výběrem slibované CD. Připravuji muzikál Příběh o Faustovi a Markétce s Jiřím Suchým. Rád bych obnovil Excalibur, momentálně je vše ve fázi jednání. Připravuji své kytarové CD a plánujeme i comeback BSP. Takže je pilno.

Co byste vzkázal fanouškům?
Happy New Year (smích) a spousty krásných chvil s muzikou, ať je těší, hladí a zároveň baví.

Text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Levá (rozhovor), David Webr (koncert)

Témata: Michal Pavlíček, Pražský výběr, Stromboli, BSP, kytary, rock