Michal Prokop interview: Celý život jsem toužil po svobodě. Teď se bojím, abychom o ni nepřišli

Michale, před pár měsíci jste oslavil životní jubileum. Jak jste slavil?
V relativním zdraví, ale především jsem ho oslavil na festivalu Krásný ztráty 70 v Lokti nad Ohří takovým dvoudenním festiválkem, kde jsme slavili společně s celou řadou muzikantů a kamarádů. Výběr místa nebyl úplně mojí volbou, na tom má zásluhy můj manažer David Gaydečka, se kterým deset let spolupracuji. Prostředí v přírodním amfiteátru pod hradem je nádherné, byla to správná volba a příjemně se nám tam hrálo. Nechal jsem si to natočit, mám televizní záznam, který odvysílá ČT Art někdy před Vánoci, to jsem dostal darem od své rodiny. Natočili jsme si to sami jako soukromá produkce a televize to od nás koupila. Mám ho hotový doma, už jsem to viděl a je to dobrý. (úsměv)

Interprety na tuto akci jste si vybíral vy sám?
Dramaturgii jsme měli víceméně rozdělenou. První den byl v mojí režii, kde byli takoví ti "starci nad hrobem" jako já, kteří ještě žijeme a hrajeme - Progres 2, Karel Kahovec, Vláďa Mišík a ETC, T4 s Romanem Dragounem a Gumou a s Kláskem. Měli tam taky být Radim Hladík a Collegium Musicum s Mariánem Vargou, kteří bohužel ze zdravotních důvodů museli svoji účast odříct. Ten den jsme hráli v akustickém triu s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým jako hostitelé prvního dne.

A druhý den?
Ten byl v dramaturgii Davida a jeho spolupracovníků, tam už byly mladší kapely širšího stylového rozkmitu, tedy právě Tata Bojs, Vojta Dyk a B-side Band, Zrní, Jananas a Electric Lady, my jsme tam hráli jako Framus Five s Karlovarským symfonickým orchestrem Město Er, to byl hlavní bod programu. Tohle byla moje hlavní oslava, kdy jsme křtili reedici této desky, kterou Supraphon vydal po mnoha a mnoha letech, a jednak to byla  světová koncertní premiéra, protože jsme tuhle věc nikdy nikde živě nehráli.  Navíc jsem měl možnost poprvé se předvést se symfonickým orchestrem.

PO DESETI LETECH V POLITICE JSEM SE BÁL, ŽE NA MĚ NIKDO NEČEKÁ

Po reedici Města Er nyní vydáváte box šesti CD s názvem Už je to napořád, to byl váš nápad, nebo vychází též na popud vydavatelství?
To byl nápad můj, protože jsme s editorem Karlem Denišem přemýšleli o tom, co bychom v tomto roce mohli udělat. Měli původně představu, že by se udělala best of, já jsem nechtěl, protože nemám rád tyto výběry. Napadlo mě proto, že bychom mohli udělat tohle. Supraphon před osmi lety vydal velice podobné provedení - sérii šesti mých předrevolučních alb. Proto jsem si říkal, že bychom k tomu mohli udělat druhý díl, že to bude dál, až do doby mé poslední řadovky. Dokonce první deska v boxu je z doby, kdy jsem byl ještě v politice, prakticky jsem nevystupoval a nahrával jen příležitostně na alba mých kamarádů. Jmenuje se to Odnikud nikam - podle duetu s Helenou Arnetovou s textem Ivana Wernische. Krom toho, že to je druhý díl a že to má podobný design, protože na tom pracoval Maťo Mišík, který dělal tu první sérii, je zajímavý fakt, že ani jedno album v boxu není původně z katalogu Supraphonu. Všechna se proto musela licencovat od jiných vydavatelů, za což jsem strašně vděčný. Je to něco, co není běžný a Karel Deniš například skoro rok jednal se Sony, kteří opustili český vydavatelský trh. Že se to podařilo vylicencovat, je velký úspěch. Desky jsou v takovém provedení, v jakém byly natočeny.

Tato kompilace se jmenuje Už je to napořád, předtím jste měl Pořád to platí, znamená to, že chcete s námi zůstat napořád?
Vychází to z toho, že když box otevřete, v bookletu je rozhovor s Ondřejem Bezrem, se kterým mapujeme konkrétní  dobu a desky z ní. On tam vždycky vytáhne nějakou citaci a mně se to strašně líbí. Po svém odchodu z politiky jsem se nechtěl vrátit naplno do branže. Bál jsem se toho, protože jsem věděl, že po desetileté pauze na mě nikdo nečeká, že doba je jinde, že jsou jiný lidi, jiná hudba, jiné hvězdy, a co já v tomto věku budu představovat? Když jsem totiž  tenkrát odešel z branže do politiky, byl jsem na absolutním vrcholu, věděl jsem, že tohle nejde už zpátky vrátit. Byl byl blázen, kdybych si to myslel, ale pak jsem vlastně postupně stejně došel k tomu,  že už jsem v tom zas a že už to je asi nafurt.

RECENZE: Michal Prokop a Framus 5 se vrátili na Kolej Yesterday

Který hit považujete za svůj největší?
Klíčový hit byl jednoznačně Kolej Yesterday, ale nikdy nevíte předem, když to píšete, nebo nahráváte, jaký to bude mít úspěch, teprve až čas prověří, jestli tomu tak je. Ale velký vliv na to má, když se věc trefí správně do dané doby. To když se nepovede, tak z toho hit vůbec nemusí být, i když to je stejně dobrá věc. Myslím si, že třeba poslední deska Sto roků na cestě není o nic horší než Kolej Yesterday, ale přišla do jiný doby, okolnosti se nepropojí a výsledek nemusí být takový. 

Michal Prokop interview: Hudba pro nás byla brána do svobody a únik. Americká muzika otvírala obzor

KONCERTY NA SAHAŘE I ZA POLÁRNÍM KRUHEM

Na jakém nejzajímavějším místě jste hrál?
To vám nepovím. (smích). Hraju s kratšími pauzami padesát let. Loket byl určitě jedno z nejkrásnějších míst. Ale hrál jsem třeba na poušti na Sahaře - v pouštní alžírské oáze, kde jsme hráli s triem. Jednalo se o folklorní festival, kde byly pozvány i zahraniční delegace, byla to velmi zajímavá zkušenost. Hrálo se asi 600 km jižně pod Atlasem na Sahaře. Taky náš zvukař říkal: "Tancovačku na poušti jsem ještě nedělal." (smích). Podařilo se nám taky vystoupit na největším a nejstarším bluesovým festivalu na světě v parku Chicagu, v létě to byly tři roky. Hrál jsem také za polárním kruhem, v cirkuse, leckde...

Za měsíc se chystáte na vánoční koncert do pražského Fora Karlín, na co se můžou fanoušci těšit?
(videoodpověď)



Dělal jste 14 let televizní pořad Krásný ztráty, nechybí vám?
Chybí, samozřejmě že chybí. Ale jako má každá věc svůj začátek, má i konec. Občas je dobrý to utnout, když to ještě funguje. Vzpomenu si, jak jsem dvakrát do měsíce jezdil na "Kavky", jak jsme psali scénáře a na ty lidi, se kterými jsem měl možnost si povídat, bylo to úžasný. Na ukončení jsme se dohodli s televizí, dlouho se táhlo, zda bude pořad pokračovat a v jaké formě, nebo zda ho skončíme. Dostali jsme také nabídku na nový pořad, který zrušilo vedení, když se obměnilo. Po těch letech už jsem na to neměl sílu, tak jsem si říkal, že se dohodneme do tisícího hosta, protože jsme měli takový princip, že každý host může být v pořadu jenom jednou. Nerecyklovali jsme tam furt ty stejný ksichty jako v jiných pořadech, ale museli jsme hledat nový lidi. Pořad skončil v prosinci 2013.

Na jakého hosta vzpomínáte rád?
Těch bylo. (úsměv) Bylo jich opravdu tisíc, takže strašně těžko teď vzpomínat a vybírat, ať už od paní Allbrigtové dohromady s Havlem - s takovým hostem nemáte možnost se tolikrát za život potkat a popovídat - přes zajímavé dvojice, které třeba nebyly tak slavné, ale byli to zajímaví lidi, mnohdy rodinné dvojice. Pamatuji si, že jsem jednou dělal rozhovor se spisovatelkou a herečkou Ivankou Devátou a jejím synem zpěvákem Markem Hlavicou. Po rozhovoru mi přišla poděkovat, že se dozvěděla o synovi věci, o kterých neměla ponětí... Někdy to bylo opravdu moc hezké setkání.

Co je pro vás krásnou ztrátou?
Oblíbená otázka, kterou jsem dostal asi tisíckrát v životě. (smích) Já takovou nemám, myslím si, že každá ztráta je svým způsobem výhra, ale automaticky jako každá mince, má dvě strany. Nic není jen ztráta, protože když dospějete k názoru, že jste udělala nějakou pitomost v životě, tak vás to nějakým způsobem poučí, abyste ji příště už neudělala. To, že jsem se věnoval skoro 10 let popíku v 70. letech, sice bylo moje nejhorší profesní rozhodnutí v životě, ale zase jsem se naučil, že když se člověk vydrápe zpět, tak ví, co to je, když reje držkou v zemi.

DYLAN SI NOBELOVKU ZASLOUŽÍ, PŘÁL BYCH JI I COHENOVI

Všimla jsem si na vašem facebookovém profilu, že vás potěšila Nobelova cena pro Boba Dylana. Berete to jako zadostiučinění, že hudba dostala takové vyznamenání?
Určitě, protože literatura vznikala tím, že se recitovala nebo zpívala, už ve starověku. Vzývat jenom knižní literaturu mi přijde hloupý. Vím sice, že jsou lidi, kteří píšou poezii i písničkové texty, třeba Pavel Šrut, se kterým dělám léta a kterého považuji za skvělého autora, a i on říká, že je rozdíl mezi psanou poezií a zpívanou, ale já ho teda nevidím. A že to je Bob Dylan? No jasně, kdo jinej měl bejt ten první než právě on? Jsou i další jako třeba Leonard Cohen, to je taková další postava, která by si to podle mého soudu zasloužila, ale Dylan byl asi první, který otočil muziku. To, co provedl, je celosvětově famózní.

Krom toho, že vystoupíte na svém vánočním koncertu, zúčastníte se i Festivalu svobody, který se uskuteční 17. listopadu. Co pro vás svoboda znamená?
Celý život jsem po ní toužil. V listopadu 1989 i těch deset let poté v politice jsem se snažil, abychom ji měli, teď se bojím, abychom o ni nepřišli, protože se mi zdá, že to, co se teď děje a kam to někteří naši současní politici otáčejí, naši svobodu znovu ohrožuje. Současnou politiku vnímám ne zcela příznivě. Nejsem z ní nadšen, zároveň ale nepatřím mezi lidi, kteří by nad ní neustále lamentovali, že je všechno špatný a dřív to bylo lepší.

Pracujete na nových věcech?
Momentálně ne. Když jsem něco dříve tvořil, vždycky jsem potřeboval dostat nějaký podnět z venku, takový se mi momentálně nedostavuje. Jak je člověk starší, je i sebekritičtější, dlouho mu vše trvá, ale čert ví. Myslím si, že jsem toho udělal celkem dost, ale třeba něco nového přijde, těžko říct.

Co byste vzkázal svým fanouškům?
Hlavně aby nezblbli a ať zůstanou normální. (úsměv)

text: Hana Bukáčková, foto: Lucie Levá (rozhovor), archiv zpěváka

Témata: Michal Prokop, Forum Karlín, Krásný ztráty, Město Er, Bob Dylan, Festival svobody