POST SCRIPTUM (89): S Chesterem Benningtonem odešel hlas puberťáků z 00's - zpověď bývalého fanouška

Bylo to v roce 2011, co jsem si na svůj blog napsala první hudební RIP. Patřilo Poly Styrene, zpěvačce punkrockových X-Ray Spex. Doopravdy jsem ale od téhle kapely znala asi tři songy a zpěvačku jako člověka vůbec. 

POST SCRIPTUM (88): Byla jsem loutkou Disney, přiznala po letech Miley Cyrus

O tři měsíce později následovalo bolestnější ripování, když to finálně zapíchla Amy Winehouse. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit, i když nám to už měsíce či roky muselo být naprosto jasné. To bylo poprvé, co jsem zažila smrt svého oblíbeného hudebníka. Amy jsem ale pořádně poznala a zamilovala si ji až díky stejnojmennému dokumentu z roku 2015, takže i tohle bylo takové nepřítomné vyjádření smutku nad skonem talentované umělce.

A pak tu byl samozřejmě David Bowie loni. Zemřel na moje narozeniny, takže si ten den budu už navždy spojovat s ním. Udělala jsem si k němu cestičku v šestnácti díky knížce My děti ze stanice Zoo, Station To Station a Heroes jsem si kdysi přála k Vánocům a Rebel Rebel byl mojí osobní hymnou v devatenácti. Pochopíte, když vám ale řeknu, že ani jeho smrt se mě příliš nedotkla? Nežila jsem v době jeho největší slávy, podíl na mém hudebním vývoji měl prakticky nulový a už vůbec jsem se neviděla v jeho mnohdy surrealistických textech. Čímž nechci říct, že byly špatné. Ke mně ale v šestnácti nepromlouvaly. A pak už jsem zase přelétla k jiným interpretům.

Zemřel Chester Bennington. Zpěvák Linkin Park spáchal sebevraždu

S Chesterem Benningtonem před pár dny je to jiné... Jeho skon je pro mě přeneseně tím, co byl odchod Davida Bowieho pro vyspělejší posluchače. A podle reakcí na síti nejsem jediná.

NEJLEPŠÍ KAPELA SVĚTA

Psal se rok 2003 a já byla rockem stále neposkvrněné popové kuře. Tvrdý žánr pro mě měl nádech něčeho špinavého, spojeného s drogami a jinými špatnostmi, a já byla disko holka, která se modlila ke Scooteru a tančila na Tatu. Pak se ale nějak stalo, že se v mém nekomplikovaném a čistém hudebním povědomí objevil výraz Linkin Park.

Musel to být článek v Popcornu. V rádiích je nehráli, v televizi nepouštěli jejich klipy a nikdo z mých kamarádů o nich nemluvil. Podle časopisu to byla ale kapela s miliony prodanými deskami, kterou milovali kritici i fanoušci. To jsem si nevycucala z prstu. Já ten článek i s několika dalšími mám pořád nalepený ve svém starém hudebním deníku. "Tý jo," myslela jsem si tehdy. Moje dvanáctiletá mysl si je rázem překřtila na nejlepší kapelu světa. A netrvalo dlouho a já se měla potkat i s jejich tvorbou.

V těch letech jsem jedla jenom to, co mi servírovala německá televize Viva Plus (RIP), především její Get The Clip. Jednou mi nabídla Somewhere I Belong. Láska na první poslech to asi nebyla, ale to ani žádný z mých pozdějších oblíbenců. A byla to přece nejlepší kapela světa! Za krátkou chvíli mi vedle Tatu visel plakát Linkin Park a já už ani nevěděla, že mě kdysi rock odpuzoval. S další Faint mě už Linkoši, jak jsem je familiárně nazývala, měli v hrsti. Nahraný klip jsem si musela na videokazetě přehrát snad stokrát. LP se stali oficiálně mou nejoblíbenější kapelou.

LIVE: Linkin Park v Praze dokázali, že stále kralují pódiím. Aerodrome festival jim ležel u nohou

SOUNDTRACK ODCHÁZEJÍCÍHO DĚTSTVÍ

Někdy na podzim toho roku se ke mně díky spolužačce dostalo Hybrid Theory. Dodnes si vybavuju den, kdy jsem si to album poprvé pustila, dokonce vím, jaké bylo venku počasí. Textům jsem ještě nerozuměla, ale už tehdy jsem rozuměla těm skladbám, jestli mě chápete. Na konci dvanáctého roku mi končila éra šťastného dítěte a stával se ze mě melancholický puberťák. Začala jsem si uvědomovat, že nějaké věci už nikdy nebudou jako dřív a byla jsem z toho hodně smutná. Co mohlo být lepší soundtrack než In The End?

Později jsem se už dokázala ztotožňovat i s dalšími skladbami. K Vánocům jsem dostala Meteoru a tu desku znám dodnes nazpaměť. Inspirovala mě k příběhu druhého dílu mého prvního teenage románu. Hrubou verzi prvního dílu mám vlastně už dokončenou, kdybych někdy v budoucnu chtěla psát pokračování, stačí si pustit to CD a hned mám všechny hlavní scény děje před sebou. Tak moc se mi ty songy vryly do hlavy. Mimochodem ten příběh je o puberťaččce, které se hroutí celý její život. Pro ni, pro mě, pro všechny ostatní tady byla hudba Linkin Park.

Když je vám třináct patnáct šestnáct, máte pocit, že vám nikdo nerozumí a jste ztracení v tom novém světě, před kterým vás chránil milosrdný opar dětství, potřebujete, aby vám někdo tam venku řekl, že v tom nejste sami. Aby někdo vyjádřil všechny ty divné pocity za vás. Nevím, kdo tuhle funkci plnil v dekádách předchozích, ale my, problémová děcka 00's, k tomu měli mimo dalších právě Linkin Park.

PO METEOŘE

Velká část z nás od nich asi později upustila. LP nám nastavili nový směr a když jsme šli po něm dál, zjistili jsme, že existují umělecky lepší interpreti, než byli oni. Jejich další album vyšlo v době, kdy jsem už dávno vyznávala jiné Bohy (Sex Pistols) a na dveře mi pomalu klepala banda, která je mou životní srdcovou událostí (Nine Inch Nails). Linkin Park přišli do mého života ve dvanácti náhle a přirozeně z něho zase vymizeli do ztracena. Jejich umělecký přerod patrný zejména na posledním albu bych jindy asi hodně vydýchávala. V posledních letech se mě ale ta kapela jednoduše nijak emocionálně nedotýkala.

Pak se oběsil Chester Bennington.

Ten Chester Bennington z nejlepší kapely na světě. Který mi ve dvanácti ukázal jinou stranu hudby. Který tu pro mě byl, když jsme měla všechny ty puberťácké depky a nesnášela jsem celý svět.

Chester Bennington bojoval se svými démony z dětství celý život

Kdysi jsem byla malá holka, která o nich hltala všechny články z Bravíček a Popcornů. Dnes jsem na druhé straně barikády a píšu zprávu o jeho úmrtí. A absolutně tomu nemůžu uvěřit. Ten Chester…

Co k tomu, chlape, dodávat. Věřím, že teď už je ti tam nahoře líp. I když jsi udělal hroznou věc, která se dotkla lidí po celém světě, nijak tě neodsuzuji. Když ses rozhodl pro to nejextrémnější řešení, asi jsi k tomu musel mít pořádný důvod. Nikdo z nás nemá právo tě hodnotit. Chci říct jenom jedno.

Díky za všechny ty věci předtím.

text: Simona Knotková

Témata: Linkin Park, Chester Bennington, rock