RECENZE: Adrian T. Bell smeká klobouk minulosti a staví se čelem současnosti

Adrian T. Bell

Night And Day

Skladby
Blood On My Hands, Three Coffees, I Cannot Hide, Night And Day, On My Own, Roads, Don't Tell A Soul, Nothing Left To Say, Wish You Were Here, Nobody Wants To Know, Big Italian Wedding

11 trax / 46:59 min

Vydavatel: Championship

Album otevírá trojice silných tracků, na prvním místě se vyjímá singl Blood On My Hands, který byl také obohacen o vynikající videoklip. Tuto první část desky lze popsat jako poctivý pop s chytlavými refrény a vkusnou instrumentací. S titulní písní Night And Day ovšem přichází menší překvapení - téměř filmová hudba je náhle obohacena o divokou příčnou flétnu a Adrianův podmanivý vokál jako by skládal poctu Franku Sinatrovi. Následující píseň On My Own zase díky vynikající base a působivé aranži zní jako více než důstojná poklona produkci labelu Motown.

Adrian T. Bell hrál v Café V lese jako doma v obýváku

Ne všechny tracky se ovšem povedly tak jako první polovina alba - třeba Roads a Don’t Tell a Soul trochu kloužou směrem ke kýči. Tomu se Adrian následně vyhýbá zařazením dvojice skladeb, které by snadno mohly být na debutovém albu. V rámci nahrávky, která prozkoumává tolik nových poloh, se jedná o krok zpátky. Druhou polovinu tracklistu naštěstí zachraňuje naprosto zabijácky groovy funková vypalovačka Nobody Wants To Know, podpořená vynikajícími dechovými aranžemi. Závěrečná Big Italian Wedding se vrací k dojmu filmové hudby, k solidní instrumentaci ovšem nesedí téměř až naivní folková jednoduchost vokálu a textu. Jedná se ovšem o přinejmenším zajímavý závěr alba - v posledních dvou písních tak chytá deska druhý dech.

Stejně jako v případě debutového alba si Adrian přizval těžkotonážního producenta Michaela Rendalla (produkce např. Killing Joke, Paul McCartney, Echo And The Bunnymen a další). Zvuk alba je opět na skvělé úrovní, příjemný, plný a barevný, bohužel ale nelze mírně nekritizovat zvuk zkreslené elektrické kytary. Ten v mnoha momentech do celkového mixu nezapadá ani zdaleka tak dobře jako zbytek nástrojů, místy i nepříjemně tahá za ucho a působí jako amatérská pěst na oko.

Z celku ovšem stále dýcha nenucenost a přirozenost, která debutu chyběla. Adrian T. Bell se výzvě druhého alba postavil s chutí přinést něco nového. I přesto, že se najdou mouchy, jde o suverénně napsané popové album, které smeká klobouk minulosti a staví se čelem současnosti žánru.

BEST TRAX: Three Coffees, On My Own, Nobody Wants to Know
ZKUS TAKY: Arctic Monkeys – A.M., The Prostitutes - Zum Passer, Adrian T. Bell - Different World

Jan Čapek