RECENZE: Metallica a San Francisco Symphony podruhé - Odvaha, vize, futurismus a boření hranic

Koncertů, při nichž dojde k setkání symfonického orchestru s rockovou skupinou na jednom pódiu, jsme byli v minulosti svědky již mnohokrát. Také Metallica, ikona amerického thrash metalu, na tuto módní vlnu na konci devadesátých let naskočila a zcela jistě se jednalo o velmi vydařený dvojkoncert. Nyní, přesně dvacet let poté, se pokusila na tento projekt navázat. A vše rovnou natočila jako celovečerní film, určený pro celosvětovou distribuci.

RETRO: Metallica a San Francisco Symphony poprvé - James Hetfield mluví o projektu S&M

Od snímku, který byl do sítě kin uveden pouze v jeden den, ve čtvrtek 9. října 2019, se dalo očekávat ledacos - od pouhého ne příliš nápaditého a inovativního podkreslení písniček kapely smyčci a dechovou sekcí až po zcela novátorské pojetí. Nutno říct, že zatímco první třetina filmu (potažmo koncertu) nahrávala spíše první eventualitě, od druhé třetiny již bylo zřejmé, že se vystoupení přechyluje k druhé možnosti. A od poloviny se změnilo v něco naprosto nečekaného.

Ale popořádku.

ZNOVU PO DVACETI LETECH 

Po zhruba desetiminutovém úvodu, kdy došlo na rozhovory se členy kapely, dirigentem či ředitelem symfonického orchestru a na vzpomínky na původní S&M z roku 1999, se na plátně rozevřela pomyslná opona arény Chase Center v San Franciscu. Byla zaplněná dvaceti tisícovkami dychtivých a hlasitých fanoušků, kteří přicestovali doslova z celého světa. Scéna byla efektní i efektivní - pódium s muzikanty i hudebníky orchestru uprostřed, nad nimi čtyři veliké kruhy různých velikostí a průměrů, sloužící jako obrazovky.

Metallica přerušuje turné. James Hetfield se vrací na odvykací léčbu

A začalo se zostra - skladbou The Ecstasy of Gold, která se zdála být vhodnou na úvod. Bohužel však nakonec patřila k těm méně povedeným. Chvíli se zdálo, že orchestrace symfonického souboru je příliš utopená, ke konci pak smyčce naopak zcela zastiňovala hutnost kytar, hlavně však byla tato skladba s absencí zpěvu a monotónními riffy až neúměrně dlouhá, jako by snad neměla nikdy skončit. Vypadala to, že se někteří diváci v kině zvednou a odejdou. Nakonec vydrželi a další dějství je za to vrchovatě odměnilo.

Následující skladby The Call of Ktulu a For Whom the Bells Tolls již ukazovaly kapelu a symfonický orchestr v pestřejších polohách. A písničky The Day That Never Comes a The Memory Remains zcela bez debat potvrzovaly její suverenitu a sehranost s orchestrem. Připočtěmě k tomu i mnohem výraznější aranžmá jednotlivých skladeb, vše podpořeno jistým a procítěným zpěvem Jamese Hetfielda.

RECENZE: Metallica v Letňanech na CD a v MP3 - záznam srpnového koncertu z Prahy zvýrazňuje silné stránky kapely

Do konce první poloviny koncertu, který byl rozdělen zhruba dvacetiminutovou přestávkou, zazněly ještě hity jako Confusion, Moth Into Flame či Halo On Fire. Muzikanti obou táborů se překonávali, souznění mezi kapelou i orchestrem s dirigentem Edwinem Outwaterem bylo vzájemné, nicméně stále se ještě jednalo o pouhý standardní koncert s písničkami jen jemně ozvláštněnými a podpořenými bohatšími aranžemi smyčců.

Z PRAVĚKU AŽ DO BUDOUCNOSTI

O to překvapivější byla změna, která nastala ve druhé polovině show. Tu uvedl v přestávce do mikrofonu bubeník Lars Ulrich, když poděkoval všem fanouškům a snažil se rozeznat to množství různorodých vlajek z mnoha států světa, vlajících v rukou nadšených příznivců. Poděkoval také členům orchestru a představil jejich ředitele, Michaela Tilsona Thomase. Ten si vzal mikrofon a publiku velmi vtipně v kostce přiblížil dějiny hudby od pravěkých dob. Zároveň tím uvedl skladbu Scythian Suite Op. 20 od ruského skladatele Sergeje Prokofjeva, ve které autor reflektoval hudbu starověkého národa Skythů a v níž lze prý najít i motivy pozdější metalové hudby. 

Nebyla to poslední zcela nečekaná a pozoruhodná věc. Ředitel a dirigent oznámil, že se dále společně vydají od pravěké hudby směrem do budoucnosti a že Metallica s orchestrem nacvičili vskutku futuristickou skladbu Iron Foundry (Ocelárna) od jiného ruského skladatele Alexandra Mosolova. Sám ředitel se ujal taktovky, metaloví muzikanti hrábli do strun a zaznělo impozantní dílo moderního umění. Zdálo se, že by tím experimentování mohlo skončit, ovšem vzápětí přišel jeden z dalších vrcholů večera - nová skladba The Unforgiven III, kterou zazpíval James Hetfield sám, bez kytary a ostatních členů formace, jen za doprovodu symfonického orchestru. A nutno říct, že až s neuvěřitelným feelingem a procítěností.

Aby toho nebylo málo, jako další na řadu přišla balada All Within My Hands v novém orchestrálním pojetí dokonce i s hostujícím zpěvákem, následovaná poctou zemřelému členovi kapely Cliffu Burtonovi v podání člena orchestru, hrajícího skladbu (Anesthesia) Pulling Teeth na elektrický kontrabas. Ten se v jeho rukou pomocí smyčce proměnil ve vřeštící basovou i kvílející elektrickou kytaru, to vše v poslední minutě skladby s doprovodem bicích nástrojů. Naprosto zásadní moment.

A pak už se před řvoucím, skandujícím a notně překvapeným publikem jelo do finále, ve kterém zazněly ty největší hity kapely jako One, Master of Puppets, Nothing Else Matters nebo závěrečná Enter Sadman. Muzikanti z Metalliky i členové orchestru jeli doslova na krev. Různorodý dav - od výbušných metalistů před rodiny s malými dětmi až po důchodce - strhli až k frenetickému vřeštění.

Metallica opětovným spojením se San Francisco Symphony dokázala překročit vlastní stín. A přestože vstoupila podruhé do pomyslné stejné řeky, neutopila se. Dokázala se odrazit od temných hlubin do až naprosto neprobádaných výšin a neznámého vesmíru, kde jí to neuvěřitelně slušelo.

Spojení rocku či metalu se symfonickým tělesem opravdu nemusí vždy skončit jen u mnohokrát ohraného a již slyšeného ozvláštnění rockových skladeb. Lze dojít k harmonickému prolnutí jednotlivých hudebních složek, které vyvrcholí v naprostou extázi muzikantů i fanoušků.

Text: Aleš Materna

Témata: Metallica, S&M 2, koncert, koncerty v kině, recenze