RECENZE: V bazénu Radiohead plave celý jeden svět

Radiohead

A Moon Shaped Pool

Skladby:
Burn The Witch, Daydreaming, Decks Dark, Desert Island Disk, Ful Stop, Glass Eyes, Identikit, The Numbers, Present Tense, Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief, True Love Waits

11 trax / 52:31 min

Vydavatel: Sony Music

Pokud vám po prvním poslechu přijdou některé melodie až podezřele povědomé, nemusí to být pouhým umem napsat skladbu, kterou si okamžitě přisvojíte. Na své poslední album A Moon Shaped Pool použili Radiohead několik námětů, jejichž první verze představili již před desítkou let. Podobně jako v minulosti upravili skladby Nude nebo Motion Picture Soundtrack, která má svůj původ ve stejné době jako první hit Creep, přitom vyšla až v roce 2000.

Radiohead v červnu zahrají novou desku naživo

ABSOLUTNÍ PRECIZNOST

Na Radiohead je zábavné, že spoustu nápadů lze nalézt dnes díky internetu velmi snadno, což sbližuje fanouška s kapelou, na druhou stranu vytváří větší hlad po novém materiálu. Když se do toho pořádně ponoříte, bavíte se u sledování nekvalitních záběrů z fotoaparátu zobrazujících brány areálu, v němž hraje kapela na zvukové zkoušce skladbu, co už možná nikdy jindy neuslyšíte. K tomu si dohledáte příběh vzniku, v němž se objeví malá nápověda v nějakém obrázku nebo krátká zmínka ve starém rozhovoru. A podobné je to s poslední deskou.

Pokud dokážete ocenit preciznost a práci se zvukem, bude vás poslech alba bavit. Díky dramaturgii, která možná nepřímo, možná záměrně sleduje pořadí písní v abecedním pořádku, se některé z motivů objevují v průběhu alba a nepřímo na sebe navazují. Vhodně je oddělen první singl Burn The Witch, který z celého konceptu vyčuhuje, celé album zase uzavírá píseň True Love Waits, jejíž název může být fanouškům dobře znám. Nový klavírní podklad ovšem jakoby mimoděčně plyne a hraje vlastní hru. O to více nabývá na síle text, stejně jako konec desky, dost podobný tomu z Kid A.

RECENZE (pozvánka): Budete chtít po deváté desce Radiohead ještě něco dalšího slyšet?

NEVYKRÁDAJÍ SE, ALE DOPLŇUJÍ

Ono té relevance k předchozí tvorbě je ostatně více. Za všechny příklady uveďme skladbu The Numbers, jejíž kytarový riff z třicáté vteřiny připomene starší Talk Show Host nebo závěr Optimistic. To dokazuje, nakolik A Moon Shaped Pool dotváří universum Radiohead. Planety se potkávají a celý vesmír dává rázem smysl. Zároveň ale nemáte pocit, že by se světy vykrádaly, naopak se v zájemné symbióze doplňují. Deska má charakteristický zvuk využívající nově ve velké míře smyčcových aranží, ve výsledku ale neukazuje striktně k jednomu směřování, jak se mohlo zdát například u předchozích dvou řadovek. Zde je naopak vše vyvážené, ve Ful Stop se dočkáté dramatické zápletky uvedené nervním skučením kytary a svižným běžeckým tempem. Decks Dark má zase náběh na podobný závěr jako u Nude, vzápětí však nastupuje slastné kytarové sólo. Nakonec tedy Yorkeovi i to občasné přehrávané skučení odpustíte.

V poslední době se sice hovoří o "nešvaru" vydávání nahrávek bez ohlášení. Jedni ho mohou brát jako pouhý marketingový tah a snahu vymanit se zavedeným regulím, na druhou stranu si tento tah může v případě získání zájmu dovolit udělat pouze několik vybraných interpretů. Radiohead jimi jsou. Je to jedna z těch kapel, která si může říct o velké peníze, u níž nevadí, že hrají na velkém pódiu, která má zástupy statisíců fanoušků, přesto vždy bude stát na druhé straně.

Být součástí komerčního světa a zároveň se držet alternativní scény se může v dnešním globálním světě zdát jako zhoubné, Radiohead se to ale i s devátým studiovým albem daří. A dost pravděpodobně překvapí i v budoucnu.

text: Ondřej Bambas