Vydáno 30.06.2016 | autor: redakce
Poslední červnový den se nad Prahou přežene metalová bouře jménem Black Sabbath! Bude to prý úplně naposledy. Než se O2 arena otřese v základech, čekání si můžete zkrátit vzpomínkou na legendární Ozzfest, který proběhl před čtrnácti lety na Strahově. Kromě Ozzyho byli k vidění i Slayer, Tool nebo třeba čeští Škwor.
Ozzy Osbourne před čtrnácti lety v Praze. Foto: Petr Tibitanzl
Ozzfest dorazil po šesti letech existence do České republiky. I když tak nějak poloviční, chce se dodat, protože o pět dní dříve se v jeho rámci v britském Doningtonu představilo na hlavním pódiu kapel jedenáct (včetně třeba Lostprophets, Cradle Of Filth, System Of A Down či Black Label Society) a na malém třináct. Ano, pražská zastávka skutečně nabídla poněkud chudší verzi proslaveného podniku. Doufejme, že šlo napoprvé o jakýsi zkušební díl a příště se dočkáme obsáhlejšího menu. Prostě Ozzfest už byl i u nás. Jaký byl?
Letní koncerty, které nesmíte zmeškat (I.): Metalové opojení s Black Sabbath, Iron Maiden i Trivium
Již DESET minut před plánovaným zahájením rozezněli své nástroje domácí reprezentanti Škwor a opět "vyhlásili boj" všem kolegům z branže, kteří by si z jejich strmé cesty vzhůru mohli vzít ponaučení. Jakmile se po první skladbě zlepšil dosud tragický zvuk, dostalo se muzikantům podmínek, za jakých jistě ještě nehráli. Dravé, místy i předtočené zvuky z minidisku podepřené řežby s poměrně chytlavými melodiemi a rapovanými pasážemi mohly vyznít naplno. Publikum domorodce podrželo, a tak mohli Hrdlička a spol. opustit pódium se ctí.
Britská pětice Antiproduct klade velký důraz na image, což bylo vždy předpokladem úspěchu, ale v posledních letech to platí dvojnásob. Stačí zpívajícího kytaristu přemalovat na šíleného klauna, třem heroinově vychrtlým slečnám (kytara, basa, klávesy) nasadit vizáž ukázkových rockových děvek, občas zinscenovat destruktivní agresivitu (ale jen do té míry, aby se nic nestalo) a hned je divoký a poměrně jednoduchý thrashující punk mnohem zajímavější. Jako v ZOO: králem je lev, ale největší pozornosti se dostává opicím.
Ani kvartet Astri Metro, produkující vlažné rockové písně v nikterak urputném balení, nepředvedl nic dechberoucího. Frontman se přihlásil k ozzfestové menšině, která hlas používá nikoli ke křiku, ale zpěvu, i když ne právě výjimečnému. Celkově zjemněná atmosféra dala žhnoucím sluncem pronásledovanému obecenstvu prostor a čas nabrat síly před blížícími se vrcholy.
Black Sabbath vydají ještě jedno album. Ke koupi bude pouze na rozlučkovém turné, tedy i v Praze
Následující Royal Playboy Cartel byli předzvěstí kvalitativního posunu. Pětice funkmetalových "skokanů" nikam nespěchala, držela se středních temp, ale úderností oplývala až až. Husté pasáže se střídaly s volnějšími, velký důraz byl kladen na rytmus a rozrůstající se shluk těl pod pódiem opět ožil. Tečka v podobě notně svérázného coveru Eleanor Rigby od Beatles s palbou dvou kopáků poukázala i na nápaditost a sílu téhle party.
Pak již šlo skutečně do tuhého. Po nezbytném intru vpochodovali před hradbu marshallů američtí thrashoví titáni Slayer a skladbou Disciple z nejnovějšího studiového počinu God Hates Us All udeřili poprvé. Chlapík od basy a mikrofonu - Tom Araya - si posléze dlouhým, mlčenlivým pohledem vychutnal rázem rozpálený kotel u svých nohou a Slayer ještě přišlápli plyn. Kult kapely se vmžiku odrazil na oddané odezvě věrných příznivců a bylo celkem jedno, jestli právě hřímá Raining Blood, Stain Of Mind, God Send Death, Dead Skin Mask či některá z jiných urputných jízd.
Zdatně potetovaný Kerry King kýval spokojeně holou hlavou do rytmu, přičemž se bodal špičkou bradky do prsou, s přehledem krájel vzduch nabroušenými sóly a občas přehodil prim na kytarového kolegu Jeffa Hannemana, drtiče stejně jistého jako nezbytného. Aray z plna hrdla řval, sípěl, úpěl a strahovské ochozy se drolily při vzpomínce na spartakiádní Poupata. Ještě Angel Of Death z legendárního alba Reign In Blood a apokalypsa byla dokonána.
TOP 5 videoklipů týdne (79.): Slayer jsou opět brutální, Vladimir 518 doufá: Ať se to neposere!
S blokem Tool bylo třeba posečkat na západ slunce, neboť nezbytnou součástí jejich prezentace je videoprojekce. Půl devátá musela stačit, aby čtyři tajemní Amíci stanuli před kvantem rozdychtěných zraků a slechů. Zpěvák Maynard James Kennan vzhledu jemně úchylného mutanta se usídlil na prodlouženém praktikáblu vedle bicích a silueta jeho těla v některých momentech splývala s promítanými záběry dokreslujícími mrazivě sugestivní atmosféru.
Psychoticky rozvrásněná muzika plná nervních temp i nálada opanovala široké okolí, rozvláčné pasáže střídaly výboje agresivní energie a perkusivní příspěvek hostujícího drummastera Davea Lombarda nechal přítomné vzlétnout až k hypnotickým výšinám. Bylo pozoruhodné sledovat, jaké zvukové zdi dokážou Tool vystavět. Jejich alternativní pojetí tvrdého rocku však rozhodně není masovou záležitostí a o hitech nemůže být ani řeči. Nebo snad máte pocit, že skladby Stinkfist, Schism či Refelction jimi jsou? Tool? Very cool.
Po další zhruba půlhodině přivítal frenetický jásot nadšeného davu a konečně stoprocentně využitý světelný park na scéně hlavní hvězdy. U mikrofonu stál Ozzy Osbourne a divně se kýval. Zakk Wylde po jeho levici doslova kouzlil a svou kytarou s oblibou demonstroval styl "k poctě zbraň". Jména Robert Trujillo (baskytara, ex-Suicidal Tendencies) a Michael Bordin (bicí, ex-Faith No More) jen podtrhla exkluzivitu skvěle sehraného bandu.
Stačilo pár minut a bylo zřejmé, že skutečným tahounem tohoto tělesa je Wylde, zatímco Ozzy je spíše především legendárním pojmem či obchodní značkou, jejíž tělesná schránka ani hlasová forma již zdaleka nejsou v dokonalé kondici. Ale co na tom, vždyť stál proti mase, která jej svým sborem ochotně podpořila. Roztleskávání uctívačů Ozzyho zjevně bavilo ještě víc než hadice, z níž kropil publikum. Zakk pro změnu chrlil s lehkostí proudy jiskřivých tónů a silných, nablýskaných sól.
Podle očekávání si na své přišli i milovníci Black Sabbath, když mezi sólo kousky (např. No More Tears, That I Never Had, Hero, Gets Me Through, Mam I'm Coming Home nebo majestátním klávesovým úvodem opatřený Mr. Crowley) zařadila třiapadesátiletá rocková ikona i vzpomínkové fláky War Pigs, Iron Man a ve finále ještě nezbytný Paranoid. Spekulace o možnosti dalších bonusů ukončil ohňostroj a Mr. Osbourne si mohl jít vykloktat heřmánkovým odvarem, aby čtyři dny poté zapěl do ucha samotné britské královně.
text: Daniel Folprecht, František Kovač, foto: Petr Tibitanzl
Témata: Ozzy Osbourne, Ozzfest, Black Sabbath, Slayer, Škwor, metal, rock, Strahov
