ROCKBLOG: Grandbrothers strčí Nilse Frahma i Kiasmos do kapsy

Tento článek vznikl na popud ignorace našich médií, která nereflektovala poslední vystoupení ze série Music Infinity. Mohli jsme napsat recenzi rok starého alba s nádherným vizuálem, to si ale raději sami poslechněte. Nebo jsme mohli napsat klasickou reportáž se scénářem: přišli - zahráli - zatleskali. Napsání blogového příspěvku má ale přeci jen o malinko větší potenciál oslovit širší spektrum čtenářů.

LIVE: Nils Frahm se opravdu zbláznil

Nějakou dobu to trvalo, ale postupně si u nás Nils Frahm vybudoval silnou fanouškovskou základnu. Jeho poslední vystoupení v Paláci Akropolis v rámci turné Nils Frahm Lost His Mind bylo vyprodané a návštěvníci o něm vyprávěli ještě o půl roku později. Dost podobný scénář můžeme očekávat na začátku května, kdy se Nils vrátí coby člen tria Nonkeen, jehož turné už je z třetiny vyprodané. A to navzdory faktu, že mají Nonkeen vydané teprve jedno, měsíc staré album. Jméno dělá hodně.

Jono McCleery možná není tak neznámý pojem. Zejména pokud jste seznámeni s poslední tvorbou Portico nebo všeobecně s díly vydavatelství Ninja Tunes. Upřímně, set z aktuálního turné, kde představuje akusticky zejména skladby z poslední řadové desky Pagodes, potažmo Pagodes Live, nebyl tak silný a dechberoucí, jak to někteří songwriteři dokážou, i tak se jednalo o nadprůměrné vystoupení. O kom se ale sluší hovořit a kdo by si zasloužil větší pozornost, jsou Němci Erol Sarp a Lukas Vogel. Dohromady tvořící pod označením Grandbrothers.

To oni si během více jak hodiny uzurpovali jeviště pro sebe. Záměrně je zde použit výraz jeviště, protože vystoupení obsahovalo prvky jakési divadelní hry, přesněji řečeno současného umění. To, co se před vámi odehrává, je mnohdy zajímavější poslouchat s otevřenýma očima, přestože z čelního pohledu toho příliš vidět není. Dvojice ale proces skládání a hraní zevrubně vysvětlí a nastíní tak magii, která je odlišuje od podobných interpretů. Pokud například zmíníme žánrově nepříliš vzdálené Kiasmos, musíme dodat, že jejich show nesahá Grandbrothers ani po kotníky. Jejich debutová deska, kterou přivezli představit na podzim do stejného prostoru, je skvělá, ovšem co předvádí Ólafur Arnalds s Janusem Rasmussenem, žádný extatický stav nevyvolá.

Jelikož hrají Grandbrothers živě, za pomocí kladívek napojených na počítače, hudba najednou dává smysl. Bohužel momenty při Ezra Was Right či hitovce Arctica ocenilo jen pár sedících diváků. Na jednu stranu je dobře, že se díky židlím sál zaplnil a nevypadal prázdně, na druhou sezení diváky přílišně svazovalo. Trochu jinak už situace vypadala v Jazz Tibet Clubu v Olomouci, kam se ta nálada polovičního sezení částečně hodí. Je škoda, že na Hané se v desetinovém městě klub solidně zaplní a v Praze nepříjde ani dvě stě lidí. Nebo jste o koncertu nevěděli?

Teď už o existenci Grandbrothers víte. Jejich hudba stojí za poslech. Živě dvojnásobně. Pokud máte rádi současné formy pianové hudby, neměla by dvojice uniknout vaší pozornosti. A až příště přijedou prezentovat nové album, určitě jděte. Abychom si půl roku mohli vyprávět, jak to bylo úžasné. Teď si o tom s nikým vyprávět nemohu.

text: Ondřej Bambas, foto: Barka Fabiánová