Vydáno 09.06.2017 | autor: Hana Bukáčková
Tata Bojs oslaví 29. června dvacet devět let svojí existence. Také k tomuto výročí si nadělili živák, kterým můžete společně s nimi zavzpomínat na velký listopadový koncert ve Foru Karlín. Jak se jim spolupracovalo se SOČR? Která písnička vypadla z playlistu a na kterou jsou hrdí? Nejenom to se dozvíte v rozhovoru.
Kluci, vydáváte na vinylu živák z loňského koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, jak na koncert vzpomínáte?
Mardoša (dále M.): Vzpomínáme na to hezky, protože to pro nás byla výjimečná událost. Se symfoňákem jsme nikdy nehráli, ani předtím, ani potom. (úsměv) Předcházela mu spousta příprav a zkoušek, ze kterých jsme byli lehce nervózní, ale pak z nás nervy na koncertě díky skvělé atmosféře spadly. Užili jsme si to. Zdálo se nám, že si to i SOČR užil, i když to byla pro ně netypická akce. Jsme navíc rádi, že to máme zaznamenané.
Marek: Pro mě bylo zajímavé sledovat to na dálku od pultů, kde byli dva zvukaři. Petr Kaláb posílal zvuk SOČR Dušanovi a Dušan krom zvuku Tata Bojs míchal všechno dohromady. Byl jsem u něj s partiturou a snažil jsem se mu poradit u akustických věcí, kde se má co přidat. Přišlo mně dobrý, jak atmosféra byla rozjitřená. Dohromady tam bylo nesourodé publikum, jednak tam byli abonenti, fanoušci Tata Bojs, kteří chodí pravidelně na koncerty, někteří chtěli stát a tančit. Jak se jednalo o jedinečný koncert, bylo to speciální i tím, jak velké bylo očekávání. Koncert plynule postupně gradoval, lidé postupně vstávali ze židlí. Atmosféra lezla pomalu nahoru a na konci následoval výbuch.
Milan (dále Mi.): … jak to pomalu gradovalo, přestávkou to zase spadlo, tak jsme museli po pauze začínat od znova. (smích)
M: Měli jsme tak dva koncerty v jednom.
LIVE: Tata Bojs a symfonický orchestr vytvořili ve Foru Karlín dokonalou symbiózu
Nebyli jste víc nervózní, když jste věděli, že se koncert natáčí?
M: Ještě k tomu to bylo streamované, takže všechny zdroje navyšující trému tam byly… (smích)
Mi: Myslím si, že v určitém levelu je to už pak jedno. Pokud by se to třeba vysílalo do celého světa nebo na CNN, tak bych nebyl víc nervózní. Žiješ okamžikem, musíš být co nejvíc soustředěna a necháváš to volně plynout.
Tata Bojs na koncertě se SOČR. Foto: Tomáš Klíma
Jak dlouho trvaly přípravy?
Mi: V podstatě jsme začali v červnu, nejvíce práce udělal Marek přes prázdniny, v září už to potřebovali v SOČR mít.
Marek: Koncert byl pro mě za odměnu, protože v září jsem si posunoval deadliny a byl jsem rád, že jsem to stihl. (smích)
Jak vznikl nápad hrát s orchestrem?
Mi: Prvotní ideu měl Petr Král z Radiožurnálu po nějakých debatách s ředitelem Čížkem ze SOČR ohledně jejich devadesátin. V rámci oslav se chtěli spojit s nějakou kapelou a udělat nestandardní koncert pro obě strany. Vybrali si nás. Dlouho jsme to zvažovali, ne proto, že by nás to nepotěšilo, ba naopak. Báli jsme se konotací, které to s sebou nese. Propojení symfonického orchestru s kapelou je ošemetná věc, která se často nevyhne patosu. Pak nás ale zlákalo s tím pracovat záměrně po našem. Hrozně zajímavá zkušenost.
Šli byste do toho znovu?
Mi: Neplánujeme nic konkrétního. Před čtvrt rokem přišla nabídka z Mariánských lázní, kde údajně vznikl první symfonický orchestr v Čechách. Jeho šéf je zároveň člen SOČRu. Ozvali se nám, že by něco podobného chtěli zorganizovat, ale až na podzim v roce 2018. Je to v jednání, my bychom rádi.
Kdo rozhodoval o výběru písní?
Mi: S reklamacemi musíš na mě. (smích) Nechtěl jsem dělat něco jako Best Of. Snažili jsme se udělat zábavný a pestrý výběr, který pokryje všechny desky. Šlo o to si vždycky představit danou písničku v tomto spojení. Například Šťastnější, kterou hrajeme téměř na každém koncertě elektricky, mi přišla, že by v symfonickém spojení nebyla tak zajímavá. Není tam spousta písní, které by si to zasloužily… Výběr byl intuitivní, Marek k němu ještě dodal Kamarádky, které původně nebyly v záměru, ale měl jasnou vizi, jak píseň zpracuje. U některých písní byla symfonická část předem daná, např. intro a outro v Toreádorské otázce jsou citace z Mé vlasti. Říkali jsme si, že by bylo krásné, kdyby to orchestr zahrál v původním znění, jak to Bedřich Smetana napsal.
Šumavskou divočinu podpořili koncertem Tata Bojs a Priessnitz
Vypadly nějaké písně?
Mi: Noční linky a Léčitel, který mě nejvíc mrzí, protože jsme přemlouvali pana Schmitzera, aby to s námi zase živě dal. Dlouho to zvažoval, pak se nám omluvil, že už v sobě necítí tolik energie, kolik by písnička potřebovala…
Na kterou píseň v nové aranži jste opravdu hrdí?
Mi: Je těžké něco z toho vyzobnout…
Marek: Pro mě Sonda, která má neskutečnou vibraci tím, že nejdřív ji hraje SOČR s Milanem a postupně se připojuje kapela. Baví mě, jak je barevná a že vznikla pin pongem mých názorů s Milanovými.
Mi: Ztraceni v překladu je tady ve verzi, která je poměrně vzácná. Písnička prodělala spoustu proměn. V kontextu se SOČR jsme se vrátili k původnímu konceptu, který je na desce, s osmibitovým lupem, který hrál Tomáš Neuwerth živě na pedy.
Jak jste dlouho nacvičovali celý koncert?
Mi: Měli jsme čtyři zkoušky, SOČRu to přišlo moc, nám to přišlo málo. (smích) Ze začátku jsme se s nimi oťukávali, byl to střet světů a hlasitostních rozdílů. Bylo zajímavý se vypořádat s tím, jak docházelo postupně k rytmickým posunům uvnitř skladeb… bylo to dáno tím, že nás bylo na place devadesát a navíc jsme byli poměrně od sebe vzdálení.
Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Mi: S dirigentem Tomášem Braunerem se nám spolupracovalo velmi dobře.
Marek: Na zkouškách bylo vtipné, že jsme museli dodržovat přestávky nařízené odbory. Když jsme potřebovali něco vyřešit, tak jsme to kolikrát museli kvůli nim bohužel utnout.
M: Bylo zajímavé pracovat s tak pestrým ansáblem různého věku… některé to bavilo, někteří tam byli spíš v práci. (smích)
Vizuál desky je tvoje práce, Milane?
Mi: Ano, je to akvarel speciálně vytvořený pro tento projekt. Základní idea byla vizuálně propojit dva světy… houslový klíč symbolizuje vážnou hudbu, ale chtěl jsem, aby to vypadalo zároveň trochu punkově, proto je tak rozpitý a pocákaný. Grafička Anička Issová Šotolová to podtrhla navíc tím, že celý ten akvarel přeřízla. (úsměv)
SOČR slavil devadesátiny, jakou metu máte vy?
M: Předpokládám, že nejsou ve stejné sestavě. (smích) Nemáme žádnou metu. Pro nás byla meta, když jsme začínali, že si vůbec zahrajeme v klubu, pak jsme měli metu, že vydáme desku… takže se spíš necháme překvapovat než plánovat dlouhodobě.
Příští rok slavíte třicet, plánujete něco speciálního?
M: Nabízí se to, zároveň nechceme dělat nic přehnaného… přijde mi, že neustále všichni poslední dobou slaví… takže bychom to případně pojali netradičním způsobem. (úsměv)
Mi: Něco se rýsuje, ale zatím o tom nechceme mluvit, určitě přijde čas, kdy to odtajníme. (úsměv)
Máro, s kluky jsi dříve hrál, nechybí ti to?
Marek: Zpětně si uvědomuju důvod, proč jsem Tata Bojs opustil, měl jsem více projektů, potřeboval jsem restart, a proto jsem se rozhodl, že opustím ten největší. Jsem rád, že můžu s kluky spolupracovat i nadále. Jednou jsme měli koncert ve školce a oba s Milanem jsme měli knedlík v krku. (smích) Naopak se mi líbí, že se spolu neustále potkáváme, s Mardošou jsme se dokonce potkávali ve školce, když jsme odváděli své potomky. Což je trochu nezvyk vidět Mardošu tak brzy ráno. (smích) Jsem rád, jak jim to klape s Jurou a Vladíkem. Jsou pro mě neustále inspirativní.
Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
M: Rádi se na nejzajímavější místa vracíme. V létě nás čeká obrovská akce na Colours of Ostrava, stejně tak se těšíme co Chotěmic k Vaškovi Koubkovi, což je naopak komorní akce na statku v Jižních Čechách.
Marek: Pamatuji si jeden klub v Jihlavě, jak to tam bylo velké, ale nikdo tam nebyl, takže jsme se kapely poslouchaly navzájem.
M: Jo, to si vzpomínám, ubytování bylo naproti záchodům, spali jsme na takových divných špinavých matračkách a zespodu se na nás valila hlasitá hudba. Nejlepší je, že jsme do stejného klubu přijeli omylem napodruhé. (smích) Až když jsme jeli příjezdovou cestou, tak jsme si uvědomili, že znova jedeme tam, kam už jme nikdy jet nechtěli! (smích)
Mi: Vyzdvihnul bych úplně první koncert před dvaceti devíti lety v tělocvičně školy na základce Sušická 1000, od kterého se datuje naše historie. Vzpomínám si, jak jsem byl jinak nervózní než vždycky potom. Styděl jsem se tak, že jsem nebyl schopný zvednout hlavu a podívat se před sebe, co se tam děje. Měl jsem klobouk po dědovi, se kterým chodil na ryby tak zaražený do čela, že jsem za ním nebyl vidět. (smích)
Otázka na závěr, jste víc Tata, nebo Bojs?
Mi: Tátové jsme všichni na plný úvazek, ale myslím, že si s sebou neseme neustále něco klukovského. (úsměv)
Text: Hana Bukáčková, foto: Marek Holoubek (rozhovor), Tomáš Klíma (koncert)
Témata: Tata Bojs, Milan Cais, Mardoša, SOČR, Marek Doubrava