Tomáš Hanák interview: Devět milionů zhlédnutí pro Nafrněnou? Nedělejme z toho událost

Letos budeš 11. března v Plzni opět moderovat vyhlášení ankety Žebřík. Ta je samozřejmě o bilancování minulého roku, jak ho hodnotíš ty?
No, copak já vím, já se v tom moc neorientuji, to je spíš na mém synovi, který mi občas něco doporučí. Je mu 16 let, takže občas přijde nějaká taková rada. Já setrvávám stále pevněji a pevněji v mých Francích Sinatrech a teď třeba v mém autě už asi dva měsíce jedou piána Oscara Petersona a takovýhle věci. S přibývajícím věkem jsou pro mě instrumentální skladby příjemnější, protože mysl může volně bloumat prostorem. Na Žebřík se těším. My jsme koneckonců v DEPO 2015, kde se vyhlášení koná, zakončovali projekt Evropské hlavní město kultury - Plzeň 2015. Měli jsme tam koncert s Malým tanečním orchestrem a to prostředí se zase ukázalo jako jedinečný. Ať dá pánbůh, aby tam neudělali nové štuky, omítky a nátěry.

VIDEO: Tomáš Hanák, No Name, Tata Bojs, Jelen, Barbora Poláková a další. Jak vznikal spot Žebříku

Jak jsi naťukl, občas hraješ s kapelou MTO. Hrajete často, nebo jen nárazově při občasných příležitostech?
Stanovili jsme si, že nebudeme hrát víc koncertů než šest do roka, aby nás to nepřestalo bavit, takže pokud hrajeme nějakých 25, 30 let, tak těch koncertů nebylo nějak moc, o to víc se na to těšíme. O to víc nás baví, že Jana Hanáková, moje první žena, nebo Aleš Najbrt přijdou najednou o berlích. Stane se, ale když se sejde těch francouzských holí pět na pódiu, tak to i diváci jsou nadšení, že všichni stárneme. Ale je to úžasný, protože zahrát si s Frantou Skálou nebo s Alešem Najbrtem, s Lenkou Vychodilovou, Lemurou Lepou z radia Limonádový Joe, a dalšími, to je prostě radost a tam je každá chyba plus. 

Takže loňský rok byl pro tebe po hudební stránce přece jen zajímavý?
Napsal jsem si taky text k jedné písničce, určitě ji znáte, je to takový americký evergrenn. Je to o holkách a ta písnička se jmenuje Hudba k poslechu, když jdou holky kolem. Jako na civění, na šmírování holek, takže to jsem si přetextoval, i tuto radost jsem si udělal.

Hudební ceny Žebřík startují, výsledky vyhlásí Tomáš Hanák a Barbora Poláková 11. března v Plzni

Nedávno jsme si vzpomněli s Tata Bojs, že jste společně hráli jeden francouzský šansón. Nechtěli byste ho společně vystřihnout právě na Žebříku?
To by mě strašně těšilo, ta píseň je nádherná, zpíval ji i Yves Montand, zcela sám na pódiu. Je o tom, jak kluci jezdí na kole a zažívají dobrodružství, to bylo těsně po druhé světové válce. Tata Bojs se to naučili s ohromnou chutí a vyvrátili mi můj mylný předpoklad, že se jim to bude líbit už proto, že je to francouzsky. Oni s tím Louis de Funésem koketovali, že jo, "pitipitipá" a tohle, bral jsem je tedy jako frankofonní kapelu, a oni pak přiznali, že francouzsky vůbec neumí. Ale přijali to a bylo to příjemný. Já bych si s nimi rád zahrál, stejně jako si vždycky rád zahraju s Monkey Business Když slunce zapadá, což je písnička, jejíž text jsem kdysi napsal během tří minut. Taky podle toho vypadá (smích).

Jak se těšíš znovu na moderování? Tvoje kolegyně Barbora Poláková přiznává, že kromě Žebříku všechny akce na moderování odmítá, jak jsi na tom ty?
Já jsem tím už mnoho let živ a přiznávám, že dobře živ, je to dobře honorovaná práce, ale ten úbytek nervů může být strašlivý. Tam dokonce i prášky na bolení břicha nepomáhají, protože v sále je skutečně tisíc nebo 1500 lidí a čas běží velmi rychle. Pokud se člověk zakoktá nebo udělá nějakou chybu, trapas, špatně pochopí souvislosti, tak to má velmi často zpečetěný až do konce. Jenže, jak říká Keith Richards z Rolling Stones, pro chlapa začíná pořádný život až po padesáti letech, protože už je mu všechno jedno. A to je i můj pohled na věc, že je mi to jedno. Bylo by mi líto, kdybych to zpackal, ale vlastně svět se nezboří. Člověk k tomu tedy už přistupuje bez extrémní trémy a je uvolněný a vlastně se těší na chyby, když se něco rozbije, nejde zvuk - hurá nejde zvuk, tak co s tím uděláme? Budeme řváááááát na celý DEPO! Takže já se na to těším, protože už mě to nestojí žádný žaludeční vředy.

Prý jsi strávil přelom roku na Kubě. Ty máš k té Kubě víc než srdeční vzkaz, že? Mohl bys k tomu něco říct?
Poslední roky jsem už špatně snášel to dvousvátčí Vánoce a Silvestr, příliš mnoho jídla, nečinnost, příliš vysoké procento televize, takže poslední tři roky jsme byli vždycky pryč. V Hamburku, v Paříži. Řekl jsem, že tentokrát pojedeme na Kubu, protože před neuvěřitelnými 52 lety jsem tam jako malý kluk, pěti-, nebo šestiletý, trávil dva roky.

Tomáš Hanák interview: Zpívám rád a je to na mě, doufám, znát

Jak k tomu došlo?
Táta byl metalurg a strojař a tam se těží nikl, takže ho naše země vyslala na pomoc Fidelovi, táta tam dva roky dýchal nějaké strašné zplodiny a my s bráchou jsme chodili za mámou do kuchyně, tam nás učila. A teď jsem se rozhodl tam jet, protože tam dochází k určitému tání. Ledy tají mezi Amerikou a Kubou, je to 77 km od sebe, je to tak blízko, že z toho důvodu Fidel sebral všem Kubáncům, přesněji rybářům, loďky, protože po revoluci už se mnoho loděk do přístavu nevracelo. Dva miliony Kubánců utekly.

Jaké to na Kubě bylo?
Cestovali jsme 17 dní, projeli jsme celou Kubu a opravdu, přísahám, neměli jsme ani jeden negativní zážitek. Lidi tam jsou velmi přátelští, mají tam bezpečno, přestože mají sami bídu, tak tam nikdo hlady neumírá. Do škol chodí všechny děti, mají uniformy a sluší jim to. Jsou to Francouzi, Britové, Španělé a do toho samozřejmě potomci otroků ze Senegalu a z Nigérie, vytvářejíí společně s tím klimatem skvělou kombinaci. K tomu když přičtete ty holky, když zazní rumba, samba nebo modernější merenge, jak se hýbou... (smích)

Aktuálně byl také reinkarnován kultovní film Kamenný most. Tomáš Vorel to obhajoval tím, že v původní verzi byl film možná trochu hůř srozumitelný a moc dlouhý. Jak na tohle natáčení vzpomínáš a viděl jsi novou verzi?
Já se na to jdu podívat dneska večer! Jsem zvědavý, protože jsem ten film neviděl, bude mu dvacet let a já jsem byl v roce 1994 na protialkoholním léčení a dva roky poté jsem si musel vytrpět martýrium s Tomášem Vorlem. Byl v nejtěžších depresích a netočilo se třeba půl dne, protože Tomáš ležel na plesnivým kanapi obličejem zabořeným do polštáře a neřekl nikomu nic, všichni seděli a stáli. "Rejža je v řiti, co budeme dělat? Tak snad zítra." Já jsem potřeboval mít elán do života a ten film byl úplně opačný, Myslím, že je to pro mě asi cennější takhle s odstupem let než třeba Cesta z města, kterou mám rád, ale tohle je metaforičtější, vážnější, to je opravdu existencionální film, takže fakt se na to těším.   

Máme vyřídit pozdrav od Báry Polákové, která se těší na Žebřík nejen jako moderátorka, ale tentokrát i jako zpěvačka se svou kapelou Co říkáš tomu, že je autorkou asi největšího hitu loňského roku Nafrněná?
Mám vždycky radost, když se někdo snaží o autorské věci. Ona to měla komplikovaný i tím, že ještě porodila, ale k tomu úspěchu, kolik že má ta Nafrněná zhlédnutí na YouTube?

Přes devět milionů...
Ale lidi padají na zadek, že má v České republice 9 milionů, vždyť tady žije deset milionů lidí, tady je ještě milion lidi, kteří to neviděli! Nedělejme z toho nějakou dálost, proboha (smích). Já si teda taky něco natočím, Zakaboněný se to bude jmenovat. Ne, tak je to švanda, mě vždycky bavilo mít tu partnerku, protože řeknu upřímně, že já už si opravdu servítky neberu, nemám tu trému, je mi to všechno fuk. A ty mladší partnerky, které občas vidím po svém boku, ještě tu trému mají, takže to je pro mě další bonus: vidět je vedle sebe roztřesené. Jednou mi to Tereza Brodská odpustí, ale něco jsem s ní moderoval a ona měla krásnou, skládanou sukni, moderoval jsem a najednou si říkám: "Co se to tady třese, co to je?" A periferně jsem viděl, že to jde od kolen. Terko, promiň mi to, ona vibrovala trémou ta její sukně, takže tiše jsem jí řekl: "Dovolíš? Přidržím." A jistil jsem to chvění, aby bylo zastavený. No, ale zpět k Báře, uvidíme, co se z toho vyloupne, hlavně když dají Poláková a Liška své geny dohromady, myslím, že nemusíš mít strach, kdo bude moderovat Žebřík za 25 let. Kolikátý to bude ročník?

To bude 50. ročník Žebříku...
(smích) Já už to moderovat nebudu, já už ne!

 text: Jarda Hudec, foto: Jaroslav Noska, Čestmír Jíra, Petr Tibi, video: Karel Holubička, POLAS