Vladivojna La Chia: První album Vladivojska vzniklo rychle a euforicky. Chtěla jsem zachytit energii, která v kapele byla

Jsi umělecky velice činná, skládáš hudbu, píšeš texty, zpíváš, maluješ, máš svůj vlastní jazyk (smích)… Jak to všechno stíháš?
Já v podstatě dělám jenom to. Spíš přemýšlím, že bych měla dělat občas něco v uvozovkách normálního. Nebo bez uvozovek? Toužím zase začít jezdit na koni, nebo bych se ráda věnovala nějakému bojovému sportu. Nebo otěhotním.

Takže máš pocit, že toho máš málo?
No, pořád se pohybuju hodně uvnitř sebe samotné, takže mám někdy pocit, jako by mi ten jednoduchý život proklouzal mezi prsty. Skládat muziku je moje životní cesta, hrozně mě to baví, píšu, jezdím po koncertech, je to splněný sen, ale asi by bylo fajn se někdy zastavit a nasát trochu obyčejnosti ze všedního dne.

Vladivojna La Chia interview: Jsem uzavřená ve svém světě

A preferuješ něco z toho, co děláš?
Skládání a koncertování. Momentálně dávám nejvíc času a energie do filmové a divadelní hudby, do Vladivojska a svých sólo recitálů. To je v mém životě momentálně asi na prvním místě. Takže třeba malování ustoupilo, koncertování se sólovou akustickou kapelou jsem taky maličko upozadila. Ve své sólové dráze jsem hodně dlouho, poslední dva roky jsem jezdila po vystoupeních hlavně sama. Je to v něčem pohodlné, ale chybělo mi sdílení těch prožitků, protože spoluhráči z mé sólové kapely jsou rozlítaní na všechny strany a moc příležitostí spolu hrát jsme neměli. Teď si strašně užívám toho, že jsme ve Vladivojsku parta čtyř lidí, kteří dohromady vytvářejí muziku, co je rajcuje a baví. To společné sdílení mi hodně dává.

A kdy jsi zjistila, že chceš dělat muziku? Nejdřív si začínala malovat.
No, jak se to vezme. Maluji už od dětství, ale i s tou muzikou jsem začala poměrně brzy. Někdy v devíti letech jsem založila první kapelu s kamarádem. Vlastně jsem se pohybovala v ostravském undergroundu už od čtrnácti, kdy si mě u Černého pavouka vyhlídnul kytarista Jirka, takový ostravský ožrala a punkáč, a nabídl mi ať s nimi zpívám. Hráli jsme po bytech, hospodách, sklepech a vernisážích.

RECENZE: Vladivojna La Chia i nadále poetická, nově elektronická

Když jsme se bavili o tvých albech, je nějaké z nich, ke kterému máš obzvlášť silné pouto nebo nějakou větší vazbu?
Myslím si, že Trip, to je druhá deska Banany, pak moje dvě sólovky Šraf a Tajemství (S)prostěradel. Pak všechny moje soundtracky. Mám pocit, že do soundtracků dávám ze sebe to nejlepší. Sólová tvorba je tak trošku meditace. Je to hodně o mně, ale když skládám pro film nebo divadlo, je to o celkovém konceptu a o spolupráci s režisérem a střihačem. Cítím daleko víc zodpovědnosti, než když si dělám desku jen tak pro sebe. To zní divně, že?

Nezní to divně, chápu, jak to myslíš. V týmu vidíš, že do toho každý dává nějakou myšlenku, každý chce ze sebe dostat to nejlepší a to spojení více lidí tomu dává víc. Sólová hudba je jen o jednom člověku...
Sólová tvorba je i hodně opřena o text a o nějakou osobní zpověď. Kdežto filmová hudba musí podpořit scénu, atmosféru. Prostě musí pomoci celku.

Teď trochu od hudby odbočíme. Co ti dává malování?
Bohužel teď nemám ateliér, ale když jsem měla ateliér, tak jsem se hodně věnovala velkým plátnům, to byla síla. To byl vlastně ještě daleko meditativnější proces než muzika. Když máš obrovské plátno, třeba metr šedesát na metr šedesát, tak třeba jen dvě hodiny nanášíš podkladovou barvu a dostaneš se do fáze, kdy přestaneš vnímat čas. V té systémové monotónnosti je vlastně ohromný prostor pro uvolnění a pročištění hlavy. To mi chybí hodně.

A aktuálně nějaká výstava?
Obecně se teď spíš věnuju komiksu. Mám sérii komiksů, které jsou k vidění na mých webovkách, tak mě napadlo, že než udělám nějakou sólovou desku, natočila bych audio Vladibajky a k tomu by vyšla třeba kniha.

Jak vzpomínáš na společné roky s Banana?
Bylo to krásné, divoké a velmi emotivní. Tenkrát jsem ale tu energii neuměla docenit, takže jsme se spíš hádali, než abychom se radovali ze společných úspěchů. Hodně jsme tvořili a to bylo krásné, ale neměli jsme čisté vztahy, což bránilo tomu, abychom se spolu cítili šťastně. Prostě ego je sviňa, no. Ve Vladivojsku je to úplně jiné, je tam strašně přátelská atmosféra, velmi dobře se tam pracuje, možná proto, že naše role jsou rozdělené a čitelné a taky mám pocit, že kluci jsou pokorní.

To je vidět i z pohledu publika…
V Bananě jsem byla nejmladší, tak mě kluci nebrali ještě moc vážně, a tady mám úplně jinou pozici. Já v té kapele potřebuju mít vůdčí roli. Není to o tom, že chci někoho uzurpovat, to vůbec. Jen mám jasnou vizi. Nevěřím na kapelovou demokracii, ale velmi vnímám, co kluci chtějí, a snažím se v nich rozvíjet a podporovat to nejlepší. Mám je moc ráda. Jsou moje druhá rodina.

A vídáte se s někým z Banany?
Nooo.. polovina Banany je na mě naštvaná, že jsem dala Vladivojsku přednost, protože my jsme to v té době chtěli po šesti letech znovu rozjet. Jenže já jsem cítila, že jsme všichni už jinde, že to pro nikoho není priorita. Asi bych to nějak překousla, ale když jsem potkala vojáky, pro které je Vladivojsko na prvním místě, pochopila jsem, že to je strašně důležité. Kluci to chtějí dělat za každou cenu. To je pro mě dost zásadní, protože kapela není žádná sranda. Chce to velkou vytrvalost a motivaci, obzvlášť v dnešní době. A já jsem takový člověk, co všechno dělá naplno, a nemám chuť něco dělat nadoraz, když to tak nemají ostatní.

Nějaký koncert v dohledné době plánujete?
S Bananou? Ne, to opravdu neplánujeme. S Vladivojskem teď hrajeme pořád.

Litvínovský klub Attic obsadilo Vladivojsko

Co bylo tedy impulsem k založení Vladivojska?
Prostě jsem narazila na tři velmi mladé talentované kluky, kteří hráli tvrdší hudbu, ale cítila jsem z nich, že trošku tápou, jak mezi sebou spolupracovat. Nejdříve jsem jim chtěla pomoci spíš ze zákulisí jako takový kouč a producent. Posléze jim odešla zpěvačka a já se chopila mikrofonu, než seženeme zpěváka, a už jsem u toho zůstala. Navíc kluci jsou fantastičtí skladatelé. Moc mě baví jejich nápady. Kdyby nebyli tak kreativní, všechno by bylo jinak.Teď jsme našli nového bubeníka Luboše Pavlíka a je to prostě krása. Opravdu v kluky velmi věřím.

Takže vlastně skladby vznikají společně…?
Naše obvyklá spolupráce vypadá asi tak, že mi Tomáš nebo Gody pošlou nějakou svou věc, já ji doma postříhám a načrtnu si zpěvovou linku a napíšu text. Pak to na zkušebně všichni společně oživujeme. Luboš doma hledá, jak ty písně co nejvíc bubenicky vyšperkovat a posunout a pak spolu makáme na zkušebně, hledáme výraz, zvuk a tak dále.

Vladivojna La Chia představuje se svým Vladivojskem debutové album

Co mi řekneš k prvnímu albu Hořící hlavy? 
První album vzniklo rychle a euforicky. Chtěla jsem zachytit energii, která v kapele v tu dobu byla. Tématem textů je společenská kritika. Řešíme různé věci, které nás pálí.

Byl jsem svědkem dvou koncertů a přišla mi super ta energie, kterou dáváte publiku. Je ještě něco, co se snažíte divákům předat?
Pro mě je důležité, abychom nehráli jen obyčejný metal. Chci, aby naše hudba měla přesah a aby sdělovala. Vždycky mi přijde úsměvné poslouchat tvrdou kapelu, co zpívá třeba o dívce s dlouhými vlasy, co nad oltářem se svatým grálem líbá něčí ústa vonící po jahodách. No, to trošku přeháním, ale rozumíš asi, jak to myslím.

Rozumím A co plánuješ na tenhle rok?
Teď jedeme s vojskem turné. Hodně koncertů. Únor byl úplně nacpaný, ale i březen, duben... Zkrátka teď hlavně hrajeme, pak budeme točit klip a pozvolna připravujeme materiál na druhé album. Já se také věnuji svým sólovým recitálům, při kterých čtu své fantaskní příběhy a hraju a zpívám v komorní atmosféře. Taky chystám pár větších výjimečných koncertů se svou akustickou kapelou a čeká mě hudba pro dva dokumenty, nahrávání pro film a divadlo.

text a foto: Jaroslav Noska (www.noska-art.cz)