Vypsaná Fixa a Wohnout: Arabové si náš klip spletli s pornem

Kolik bude mít společné turné zastávek?
Márdi: Tak teď jsi nás dostal. Ale myslím, že je to dvanáct koncertů.
Honza: Dvanáct, pro nás na tradičních i netradičních místech. Někde jsme ještě nehráli, přestože objíždíme celou republiku křížem krážem.
Márdi: Ono to na některých místech vypadalo, že se tam hrát nedá, ale pak jsme si řekli, že to společnou silou zkusíme.
Honza: Shodli jsme se na tom, že bychom to sami nezvládli, ale když to takhle spojíme, tak to pokoříme.

VIDEO: Vypsaná fiXa se dala na dechovku

A na jaké místo se těšíte nejvíc?
Márdi: Mě třeba nejvíce zaujal název Krumvíř. Já vůbec nevím, co od něj mohu čekat. Představuju si, že to bude něco jako byl ten film Ospalá díra.
Honza: Mě to zase zavádí Krumlovem, tak to bude asi takový lepší Krumlov.

Nebojíte se, že tam bude slabá návštěvnost?
Márdi: Právě, že sám bych se toho na některých těch místech bál, ale takhle ve dvou to je v pohodě. Ale jsou tam i tradiční bašty - třeba Pardubice nebo Jablonec.
Honza: Když tam bude málo lidí, tak zase může člověk říct, že nepřišli na Fixu. (smích) Ale vždycky se toho bojíš, i když jedeš kluby na jistotu, tak se může stát, že ty lidi nepřijdou.
Márdi: Fixa i Wohnout koncertují poměrně hodně. S tím souvisí i větší možnost toho, že to občas není úplně ideální, ale naštěstí, musím zaklepat, se nám i Wohnoutům teď daří fakt dobře. Furt to tak nějak jede a je dobré držet tu sinusoidu spíše nahoře.

Během turné máte i koncerty zvlášť, jako například v Praze. Proč jste hlavní město nezahrnuli do společné tour?
Márdi: Bude tam takový odpočinek. Jedna věc je podivínská čtyřka, kterou znáš, ale pak se propletou dva podivínské světy a ty někdy souzní, ale může se taky někde zablesknout, a proto se tam dal ten "odpočinek“. Navíc vánoční Praha je taková tradice.
Honza: Praha je pro hodně kapel v něčem specifická. Musíš ty koncerty dělat jinak než jinde. Nedokážu přesně specifikovat proč, ale pro nás je na pražských koncertech vždycky specifické publikum, jsou to nároční posluchači, to jsou takoví ti lidé, kteří tam stojí a poslouchají, jestli neuděláš chybičku.
Márdi: Prostě to tady zvládneme každý sám. Praha není Krumvíř. (smích)

Na co se můžeme na vašich koncertech těšit?
Honza: Ani jedna skupina není ten typ kapely, která by se snažila budovat nějakou image svých koncertů tím, že bude mít kostýmy nebo světelnou show. Fakt nám jde o hraní a o tu spontánnost. Určitě se nějakým způsobem prolneme.
Márdi: Ale to uvidíme až na těch místech. Já si třeba myslím, že by Jirka Zemánek mohl udělat stand-up. (smích) Ale bude to hlavně o tom hraní.

A vzájemné vyměňování písniček nezvažujete?
Márdi: Když jsme jeli s Visáčema, tak se tam taky něco takhle řešilo a pak vrchol šňůry bylo to, že jsme hráli a oni jen tak postáli na našem pódiu - Visáči tam přišli, stáli, mávali, lidi ovace a my prostě hráli. Oni už jako měli bundy a jeli domů. Ale nakonec jsme se navzájem vybičovali a hráli jsme společně píseň Traktor.
Honza: Ono je to prostě spontánní. Někdy něco vymyslíš už na druhém koncertě a děláš to pak zbytek turné. Těžko to vymýšlet předem.

Umíte nějaké písničky té druhé kapely?
Honza: Já umím dvě na kytaru a Matěj umí jednu zpívat, Mažoretku, protože ji s Fixou zpíval v létě.
Márdi: Já bych taky něco zvládnul. Třeba Zpěvák na inzerát, tam bych ten začátek dal. (smích)
Honza: No jednou to nedal, ale to bylo proto, že jsme to my čtyři hráli blbě.
Márdi: No, nejenom tím. Já jsem tam furt čekal a měl trému, tak jsem chodil furt na panáky. Pak jsem měl tu šanci, tu minutu to tam prodat a shořel jsem.

Takže vás teď čekají i pekelné večírky, ne?
Márdi: No, může se to stát.
Honza: Když hrajeme v pátek někde, tak brácha má takovou hlášku, kdy říká lidem na konci: ,"Čau parto, byli jste výborní, dneska tady spíme, tak to bude asi velký.'' A druhý den v sobotu říká: ,"Čau parto, včera jsme trošku zapařili, tak omluvte kvalitu koncertu.'' Takže sobotní koncerty bývají v našem případě trošku horší. Ale zase bývají vtipnější a spontánnější.
Márdi: My jsme teďka hodně rozdělení. Třeba náš basák Mejn, který se odstěhoval do Jižních Čech, nikde nezůstává a vždycky jezdí domů. Tomu je vlastně ráno dobře vždycky. My tomu říkáme v kapele timing energy - že se to prostě musí hlídat. Je to riziková práce. (smích) Když hrajeme na festivalech, tak už máme s Pítrsem takovou hru, že hledáme toho, kdo má kocovinu a pak se ho jdeme zeptat, jestli ji opravdu má. A vždycky už to poznáme.
Honza: Někdy je to s tou kocovinou opravdu těžké hrát. Já už kolikrát myslel, že se na tom pódiu fakt složím. Ale ty se musíš tvářit, že je to úplně ok. Už se mi ale také stalo, že jsem jednou tři písničky nehrál, ačkoliv to nebylo kocovinou. Prostě v tom klubu byl vydýchaný vzduch a mně začaly brnět ruce a nemohl jsem hrát.

Takže se to mění s postupem let? Přeci jenom písničky jako Svaz českých bohémů nebo Drogový večírek o mnohém vypovídají.
Márdi: My jsme teď zbyli v Pardubicích s Pítrsem dva, tak si vždycky říkáme, že je to vlastně strašně super, že nemusíme o víkendu chodit do té jedné a té samé hospody a říkat tam ty samé věty. Takže sice takhle jezdíme furt spolu a říkáme možná ty samé věty, ale měníme ta prostředí. (smích) Že by se to tedy nějak zhoršovalo, to ne. Až skončíme, tak nám to, na co občas nadáváme, bude chybět. (smích)
Honza: Vždycky se říká, že horníci mají nejhorší práci, ale ať si někdo zkusí po dvouhodinovém koncertě chlastat do desíti do rána. To pozná, co to je nejtěžší povolání. (smích)
Márdi: Já jsem se třeba teď o tom bavil s Petrem Fialou z Mňágy a Ždorp a on vlastně vyvinul zajímavou teorii, že české kapely se vůbec nerozpadají.
Honza: Oni totiž skončí existenčně - třeba přestanou chodit lidi. Ale že by se rozhádaly, to moc ne.
Márdi: Z toho se prostě nedá vystoupit. (smích)

VIDEO: Wohnout jedou na LSD

A stalo se někdy, že byste přemýšleli o vystoupení z kapely? Že byste měli prostě ponorku?
Márdi: No, často. Wohnout o tom mají dokonce i písničku.
Honza: Je to ale spíš dané tou únavou. Je to vyčerpávající - ty zvukovky, koncerty, návraty domů v pět ráno...
Márdi: Nám vždycky nějaký kámoš řekne, že s námi v pátek pojede. Hrozně se na to těší a machruje, že dá celý víkend a v sobotu už nikdo nejede.
Honza: Ale je výjimka - můj otec. Ten jednou řekl, že s námi pojede celé léto a že bude s námi zpívat jednu písničku. My jsme mu říkali, že vydrží maximálně jeden dva víkendy. No a táta byl největší držák, museli jsme ho dostávat z baru. Máme takovou celoroční soutěž, které říkáme Háček roku, a vyhrává ten, kdo nejvíce zdržuje na koncertech. A to vyhrál náš táta Oleg.

Jaké budou setlisty koncertů?
Márdi: Ty nemáme. Dohromady máme sedm desek a na každé třeba dvanáct i víc písniček, takže zhruba přes sto songů, umíme jich třeba šedesát a na koncertě jich dáš dvacet, takže to střídáme. A vždycky je dobrý dát nějakou, kterou moc neumíš, a to koncert hrozně nakopne. Takhle to děláme už dlouho.
Honza: My máme vždycky playlist, ale už dlouho řešíme složitou situaci, protože bychom rádi hráli písničky, které normálně nehrajeme, které baví nás jako muzikanty, ale nebaví lidi. A my jsme vlastně odkázaní na ty největší hity, který nás už kolikrát tak serou, že je musíme hrát, ale víš, že u lidí budou fungovat. Třeba Banány, to už lidi od půlky koncertu řvou. Chodili za námi také lidi, jestli bychom nezahráli nějakou písničku, ale když jsme ji zahráli, zjistili jsme, že na to lidi stejně nereagují.
Márdi: To máš jako Visací zámek a největší hitovka - písnička Traktor. Když u nás Pítrs najde nějakou pravidelnost, tak do toho začne hned rýpat. Tak to měníme.

Takže improvizujete často?
Márdi: Tam se vytvářejí takové improvizace, které se stanou součástí písně. Někdy ti ale začne i vadit hrát to pořád, tak se domluvíme a už to tam nehrajeme.
Honza: Nejhorší je, když něco při té improvizaci najdeš a teď tě to baví a kluci ti v šatně po koncertě řeknou, že už to nemáš hrát. Já bych se ale chtěl zeptat jenom Márdiho, kam to koukáš při tom koncertě? Co to tam nahoře máš?
Márdi: Já nevím, asi přemýšlím o něčem úplně jiným.
Honza: Takže přemýšlíš třeba o tom, jestli si vypnul doma plyn?
Márdi: No v podstatě třeba jo, nebo se dostanu zpátky do příběhu toho textu, to je různý, a to je znamení toho, že to jede dobře, protože jakmile u toho moc přemýšlíš, je něco špatně a není to ono.

Vzpomenete si na nějakou vtipnou příhodu z vašich posledních koncertů?
Márdi: Třeba teď bylo vtipný, když jsme jeli z koncertu a řídil můj brácha, který s námi jezdí, zastavili nás policajti a dávali mu dýchat. Vylezl Pítrs a zeptal se, jestli by si mohl dýchnout, kolik toho vypil, a oni ho nechali a říkali, že "to je teda slušný". (smích)
Honza: My máme furt takový vtipný historky, ale kolikrát se bojíme, když máme v sobotu tady před Retrem vždycky sraz, někdo nepřijde a my víme, že byl naposledy spatřen, když šel do hospody. Tak si říkáme ,"Aja jaj'' a začínáme řešit alternativy jak odehrát koncert bez něj. Už se kolikrát stalo, že jsme byli někde v Liberci a nejmenovaný člen se teprve probudil někde na poli a neměl ani korunu. Tak jsme mu radili, ať jede taxíkem, ale on v tom stavu, zmuchlaný z pole musel přesvědčovat taxíkáře, že mu to potom zaplatí. Občas to jsou nervy. (smích)

Wohnout nedávno slavili deset milionů zhlédnutí klipu Svaz českých bohémů na Youtube. Co na to, Honzo, říkáš?
Honza: Je to krásný, ale myslím si, že to není měřítko kvality nebo čehokoliv. O něčem to asi svědčí. Ale třeba jsem si nedávno musel odebrat profil jedné kapely, nebudu jmenovat, ale už mě otravovalo číst každý den několik příspěvků o tom, kolik mají zhlédnutí a kolik jim přišlo lidí na koncert. Mně to najednou přišlo, že to hraní je spíše soutěž o prodejnost a o lístky.
Márdi: My máme klip na písničku Domácí motokrosař, no a jednou jsem zaregistroval, že během týdne to vyskočilo o sto litrů. A začalo to růst a růst a růst a přišlo mi divný, že takováto šílená, rychlá písnička se Zemánkem v klipu je tak sledovaná. Tak jsem si vytáhl ty statistiky a bylo tam strašně přístupů z Egypta, Maroka, Saudské Arábie. Pak mi vlastně došlo, že my máme v náhledu toho videa nafukovací pannu, takže ti Arabové si mysleli, že to je porno. (smích)

Hvězda českého internetu? Wohnout! Jejich klip má 10 milionů zhlédnutí

Nepřemýšlí Vypsaná fixa o novém albu?
Márdi: Začínáme na tom makat. Teď jsme začali s Pítrsem chodit do zkušebny, ve dvou, protože jsme zbyli v Pardubicích sami a nezbývá než vytvořit prvotní základy takto. Ale včera jsme po koncertě vykládali do zkušebny aparát a zasekli jsme se a dvě hodiny jsme řešili, jak to bude. Nic jsme nedomluvili, ale začalo to už zase klíčit. Mohlo by to být třeba za rok a půl. Mohli bychom to dát dohromady asi na jaře 2017. Já mám doma v kompu třeba padesát písniček. Pak máme spoustu odpadu.
Honza: My máme celé písničky, kompletně otextované, nahrané, ale nechceš je vydat, protože nechceš dělat žádná dvojcédéčka a tak podobně. Tak to dáme do šuplíku, že to třeba někdy použijeme, ale nikdy už to nepoužiješ. A třeba jsme to neměli vyhazovat.

Čím to je, že když jdete nahrávat, už se do toho šuplíku nepodíváte?
Honza: Máš zase nové nápady a přijdou ti lepší. A mně kolikrát už těch písniček bylo hrozně líto.
Márdi: Ale my zase máme to, že třeba třikrát se už na desku nedostala, ale na počtvrté se dostane. Třeba Bubák, ta už byla hotová už fakt hrozně dlouho. Zase tam nebyl ten konec, který musel dozrát až časem.
Honza: Já bych chtěl, abychom to měli jednou tak, jako je to v těch filmech. Jako že začne hrát kytarista, pak basák, do toho se přidají bicí, zpěvák do toho začne zpívat celý text a je to. Takhle to nefunguje, no. Občas něco vzejde třeba z jamování, ale kolikrát to krachne třeba na tom, že už tu písničku nemáš jak rozvinout.
Márdi: Třeba teď bude dobré, až s nimi budeme sedět v té šatně, kde si Honza vždycky něco hraje, si to nenápadně nahrát. (smích)
Honza: Mně se normálně jednou zdál sen, že jsme byli na koncertě Vypsané fixy a hráli naprosto úžasnou melodii. Já jsem se probudil a prostě jsem přemýšlel, jak ta melodie byla. A teď by mě zajímalo, jestli by to byla čórka nápadu - hráli jste to vy, ale zdálo se to mně.
Márdi: Takhle vznikli ti Bohémové, to je jasný. (smích)

Jak to teď funguje ve Vypsané fixe?
Márdi: Už jsem o tom mluvil - Mejla už žije v Praze dlouho, vyhovuje mu to tady, U něj to už vypadá, že v Pardubicích snad ani nikdy nebyl. (smích) A Mejňák to přehodnotil, viděl borce, kytaristu z Visáčů, který takhle dojíždí z Jižžních Čech úplně pořád, zkusil to, odstěhoval se a dává to. Teď bych i řekl, že mu to vyhovuje víc, protože tam nemůže proběhnout ten wohnoutí "háček“. Takže to má skoro vždycky nejdál, ale často bývá doma paradoxně první. Než my všechno uklidíme a odvezeme, tak on už ukrojí padesát kiláků. Zkoušky děláme jako soustředění. Hodně si posíláme riffáky, které jim pak pošleme a pak je vybíráme na soustředění. Ale je pravda, že mi to chybí - jít si zazkoušet, jen tak si zahrát v plný palbě.
Honza: My máme taky soustředění. Dříve jsme hrávali za Prahou, teď se scházíme tady dole ve zkušebně. S tím, že každý má už nějaké nápady a vlastně se strašně modlí, aby prošel. Mám třeba nějaký super riff a oni ti ho pak hrozně sejmou. A naopak vyzdvihnou něco, co je úplná blbost. Dokonce se nám i stalo u poslední desky, že mě napadl nějaký verš, který mě hrozně bavil, a musel jsem ustoupit. Musel jsem to předělat, přestože na tom verši stál celý základ písničky.
Márdi: To takhle vznikne často na zvukovce. Zvukař se už s tím smířil, že hrajeme dohromady a občas si to taky nahrávám.

Teď mě zaujala vaše zvukovka na koncertě v Lomnici nad Popelkou, kde si zpíval něco o zeměpisu a slepýši. Co to bylo?

Márdi: Pozor, to je něco jiného. Za mnou teď v Pardubicích přišla jedna učitelka, že děti četly knížku Malý princ a napsaly deset textů, jestli bych na to neudělal hudbu. Tak jsem udělal a nahráli jsme to s Fixou. Takže tahle píseň normálně bude. Já jsem jim nahrál demáč na jejich vystoupení pro rodiče, ale pak mi těch písniček přišlo líto, že jsou dobrý, tak jsme je nahráli pořádně a nakonec to vyjde pod Vypsanou fixou feat. děti z Pardubické školy. (smích)

Pomozte Vypsané Fixe nahrát písně dětí na HitHitu

Nepřijde ti, že na vás chodí stále mladší a mladší?

Mardi: Tak to bych úplně neřekl, ale je pravda, že se objevují nováčci, kteří mají hudební vkus a máme radost, že pořád dokážeme oslovit další nastupující generaci. Ale podle mě všeobecně platí, že lidé mezi patnácti až dvaceti vždycky chodí na koncerty nejvíc. Jak stárneš, tak chodíš čím dál tím více dozadu a jednou skončíš u zvukaře a pak už třeba nepřijdeš. (smích)

Honza: My jsme hráli před rokem před Mandrage a když jsme vylezli, tak byla pod podiem dvacetimetrová řada dvanáctiletých holek, které byly úplně šílené, a normálně nás vypískávaly. To bylo šílený. Pak tam byla nějaká holka, fotografka, která se na mě takhle naklonila, a já myslel, že chce třeba něco zahrát a ona mi řekla, jestli bychom nemohli jít už do prdele. To byla teda těžká chvíle.

text: Jan Mareš, foto: Michaela Hermína