Gogol Bordello: ukrajinský punk lechtá Státy

Gogol Bordello mají pověst totálních šílenců. Ujetá, sprostá, divoká kapela složená z východních přistěhovalců okouzluje stále víc lidí. Jako jedni z mála mají ohlas u intelektuálů píšících o umění do seriózních novin i u mladých opilců. Hudba, kterou dělají, je dost zajímavá na to, aby zaujala hloubavé literáty, ale i dost energická, aby potěšila pařící festivalové návštěvníky, kteří se prostě chtějí vyblbnout. Za zmínku stojí i to, že jako jedni z mála chytli jedním šmahem americké, východoevropské i britské publikum.

SLOVINSKÉ VĚZENÍ
„Ať lidi čekají jakoukoliv šílenost, zažijou ji,“ říká ukrajinský frontman Eugene Hütz o koncertech své sebranky. „Prostě se může stát cokoliv. Člověk třeba dostane do ksichtu stojanem od mikrofonu. Jo, taky jsme dostávali na kauci ze slovinského vězení našeho manažera. Zažíváme toho rockandrollu tolik, že už se nám takový věci nezdaj ani bláznivý.“

Koncerty a chaos kolem nich jsou tím, co Gogol Bordello proslavilo. Kromě Hütze samozřejmě tvoří kapelu řada dalších bláznů – kapelou prošla spousta lidí hrajících na kdeco (housle, akordeon, saxofon, kytary) a pocházejících z různých koutů Evropy i USA. Nezapomeňme na dva Izraelce, kteří se oba jmenují Kaplan, ale nejsou příbuzní, a hrají na kytaru a na saxofon. Když vidíte fotku Gogol Bordello, objevíte třeba osm lidí obojího pohlaví, z toho část úplně cizích a o to bláznivěji oděných a namaskovaných.

CHAOS? CHAOS! 
Pokud jste někdy hudbu GB zaslechli, ani snad nečekáte, že by ji hráli lidi v elegantních oblecích. Dokonce ani lidé v běžných otrhaných džínách. Tenhle chaos prostě musí vytvořit někdo, kdo si přes sebe navléká kusy východního kroje a americké baseballové výstroje. Případně k ohozu a la Village People zvolí účes stylu „Elvis Presley potkal Leningrad Cowboys“ a doladí to knírkem a spoustou zlata. Nekruťte hlavou a poslechněte si je, okamžitě tam ten knír uslyšíte: tenhle punk nemá nic společného s nějakými Green Day nebo Blink 182, to je punk v původním smyslu slova, punk lidí, kteří si dělají, co chtějí, matlají všechno do sebe, kašlou na předpisy a zvyky a mají talent vám to naservírovat tak, že budete za existenci takových cvoků ještě rádi.

MALÁ RUSKÁ SVATBA
Pokud máme věřit jejich oficiální biografii, rozjeli se Gogol Bordello tak, že hrávali cikánskou muziku na ruských svatbách. Od poměrně tradiční hudby se dostali k punku, který ocenili nejen ruští imigranti, ale už i newyorská smetánka. 

Jejich prvním vydaným počinem byl singl When The Trickster Comes A Pokin´ z roku 1999, který záhy následovalo album Voi-La Intruder. Jeho producentem se mimochodem stal Jim Sclavunos. Znáte ho asi coby bubeníka Nick Cave & the Bad Seeds, ale ve skutečnosti se tenhle vlídný muž věnuje i dalším kapelám. Následovala další alba: Multi Kontra Culti vs. Irony (2002), East Infection (2004), Gypsy Punks Underdog World Strike (2005), Super Taranta! (2007) a Trans-Continental Hustle (2010).

Věhlas skupiny rostl a zejména Hütz ji přiživoval dobře mířenými odpověďmi v rozhovorech, které doplňují dojem, že to ve skutečnosti bude dost chytrá parta. Chytrá však dosti i na to, aby ani na chvíli nezapomínala, že je tu vlastně kvůli zábavě. „Nejlepší rada, co jsem kdy dostal? ,Nikdy se neptej.´ To říká Woland v románu Mistr a Markétka,“ pověděl Hütz v MTV a v dalším rozhovoru nezapomněl dodat, že „hlavní důvod, proč existujem, je kurva bavit se! Jsme kapela, která ovládá umění udělat dokonalej mejdan – a v tuhle chvíli je nezničitelná,“ dodává sebevědomě. Za své vzory považuje The Stooges, Vladimira Vysockého, Fugazi, The Clash a Rootsmana. Stačí?

Přese všechny změny zůstává základ toho, co lidi na téhle partě baví, stejný. Nicméně je zajímavé sledovat, že idea kapely se v čase trochu mění – v interview k desce Gypsy Punks Underdog World Strike se Hütz dušoval, že „Gogol Bordello jsou hlavně o hudbě a čím dál tím méně o show.“ Což má logiku: žít až do vysokého středního věku JEN z toho, že si na sebe navlečete divné hadry, to by asi bavilo málokoho. A Bulgakovy čtenáře určitě ne...

text: Jana Kománková, foto: Vít Höfer, archiv