Rob Halford z Judas Priest: Elektrický Jidáš

Ječí, jako když ho na nože berou. Levou i pravou rukou mu je kytarová vozba KK Dovning Glenn Tiptop, odzadu duní ponorná řeka ze čtyř strun lana Hilla, hromy a blesky oživuje nestručný maestro Scott Travis. Tak znají JUDAS PRIEST všichni. A tak je již 28. června poznají i čeští příznivci při koncertě v O2 Areně. Po desítkách souborů, které před čtvrstoletím definovaly tzv. Novou vlnu britského heavy metalu, dnes neštěkne ani poslední hafan, už jen tohle kvinteto-a spříznění „Mejdni“ pořád vyprodávají největší arény. A to se prosím Halford na dlouhý čas obrátil k mateřskému souboru drze pozadím. Aby před dvěma lety opět pokorně našel cestu domů.

ZLATÁ SÉGRA
Už je to skoro 40let, co se chopil frontmanské role u později metalové veličiny – a jeho angažmá v kapele začalo nadmíru pikantně. Pomohla úsměvná náhoda. Nejdříve se rodák z ocelového srdce Anglie, Birrminghamu (nar.25. srpna 1951), ometal kolem lokálních frajírků sdružených pod sticker Hiroshima a ani nevěděl, že ségra mezitím začala chodit s  jistým Ianem Hillem, již kmenovým členem JP, o kterých se začalo pomalu mluvit i jinde, než jen na tribuně místní Aston Villy či v přilehlých pubech. Právě vykopli zpěváka, a když zbytek kapely přivedl Hill do Halfordovic domu, zněly z Robova pokoje zajímavé zvuky. To Zas Robertek vyšiloval u magneťáku a ječák vyloudil na tváři Glenna Tiptona spokojený škleb: „To je On, mikrofonu šampion!“ Byl.

O mnoho let později se neméně spokojeně zasnil: „Blaží mě, když vidím a slyším, jak se ke mně hlásí pěvci nové generace, třeba Sebastian Bach nebo Geoff  Tate, protože já si to samé zažil jako teenager s Robertem Plantem nebo Ianem Viklanem. Plant často chodil do jedné krčmy ve Walsallu, kde jsem bydlel. Vždycky stál u baru a popíjel pivko a já na něj nábožně zíral. Dneska jsme kámoši…“

HEAVY ROBOT
I když debut Rockandrolla (l974) spíš prošuměl bez většího zájmu, ve druhé polovině 70. let, kdy hardrock zocelověl jako reakce na vyměklý pop sound kanadských a amerických kapel,  začala pro Judas Priest příhodnější doba. A když jim producentské zkušenosti nabídl sám Roger Glovar, v době tvůrčí latence Deep Purple volný jako pták, mohla alba jako Sad Wings Of Destiny, Sin After Sin a Stained Class konečně posloužit jako mustr následného metalového boomu.

Opus magnum se následně rozezněl z drážek stylového alba British Steel (1980), to už soubor vykrystalizoval ve stylový symbol, včetně propracované pódiové show, která vykazovala všechno, co činilo tehdejší heavy metal tak přitažlivým a co později přešlo do „slabikářů“ jako ultraklišé, vysmívané i nostalgicky milované – kůže, vyzývavé pózy, sekernické kytary, vlasaté hlavy v rytmickém headbangu, goticko-strašácké kulisy, spoře oděné děvy a samozřejmě motorky. Harley Davidson, v jehož sedle Halford přijížděl při začátcích koncertů, řval skoro stejně jako jeho pán. Vypjatý vokál Roba Halforda zněl ovšem ječivě  jen laikům, jeho majitel totiž dokázal zpívat i tam, odkud ostatní padali z výšek do trapného prachu, a stal se základním poznávacím atributem hudební řeči skupiny. Čert vylétl z elektriky.

JIDÁŠSKÝ POLIBEK
Jemně blonďatý porost na hlavě, který byl beztak odsouzen k pozvolnému vypadávání, záhy změnil v holou lebku, kterou začal zdobit poněkud provokativní čepičkou, jak vyloupnutou  ze sadomasochistických salónů – přes prvotní antipatie Tiptona a Downinga však i tito museli později přiznat, že to image souboru pomohlo a nakoplo ho to na přelomu 80.a 90. let směrem k další generaci příznivců. Bylo ovšem třeba trochu vyspravit pošramocený dojem z alba Turbo, které šokujícím způsobem ukázalo i jinou, poprockovější tvář kapely. „Nejsme žádní nudní zaprděnci ze sedmdesátejch! Tady máte Painkiller!“ hřměl Halford, a opravdu. Devadesátá si žádala nový, modernější přístup a to album, našlapané brutálním thrashmetalem v na tu dobu skvostném zvukovém přebalu, bořilo světové arény jako ocelová pěst. Možná, že si touto skoro labutí písní Halford připravoval co nejdůstojnější odchod z kapely, byť tento posléze sklouzl k vzájemnému přízemnímu osočování a otevřenou válku.

„Neřekl bych, že mě metal přestal bavit, ani jsem nebyl unavený, desky se prodávaly skvěle a měli jsme pořád vyprodáno. Ale chtěl jsem zkusit něco jiného,“ říkal a ani netušil, kolik toho nového bude.

Může se zdát, že zpěvák v předtuše opadávajícího zájmu o metal jen přeskočil na jiný, komerčnější vlak. Byl rok 1992, vládla Nirvana a spříznění „seattleři“ shluknutí pod hlavičku grunge, o slovo se hlásil rap, rockové kluby se stále více měnily v seance taneční hudby. Nejdříve však svá slova o nových tvůrčích výzvách ostře popíral. Ale pro své fanoušky nadmíru mile.V listopadu 1992 se zčistajasna zjevil jako frontman Black Sabbath při koncertu v losangelském Pacifik Amphitheatre (pirátský VHS záznam dodnes mezi fandy koluje jako velká rarita), když totéž odmítl tehdejší zpěvák Sabbath Ronnie James Dio, kterého urazilo, že kapela za jeho zády jedná o znovu příchodu Ozzyho. Poté Halford sestavil vlastní band Figur, na jehož dvou albech (War Of Words, 1994 a Small Drasly Space, 1995) akcentoval hrubší rockovou podobu s o generaci mladšími tygry ve stylu tehdy nastupujících Machina Head a Fear Faktory. Ale pořád se neodkláněl od toho, co uměl a umí nejlépe…

DO STEJNÉ ŘEKY
Až ve druhé půli minulé dekády rozjel projekt Two, s nímž mu mj. pomohl i Trent Reznor z Nine Inch Nails, ke kterým Rob zahořel až nekritickým obdivem. Výsledek? Jediné album (Foyere, 1997), mizerný prodej a nepovedené turné. Pro novou generaci odkojenou elektronikou, byl chtě nechtě metalovým zaprděncem, který prokalkulovaně fušuje do řemesla mladším „coolers“, pro své věrné fanoušky byl v lepším případě odrodilcem.

A tak se švec vrátil ke svému kopytu, když dávno jedním očkem pošilhával po mateřských Judas Priest, kteří ho nahradili schopným mladíčkem Ripperem Owensem. Z tohoto pohledu byla kapela nazvaná podle jeho příjmení Halford (viz album Resurrection, 2000) samozřejmým předstupněm návratu do rodného hnízda. Vždyť Bruce Dickinson po letech sólo dráhy rád přiznal znovuotevřenou náruč pro Iron Maiden. Zbytek je „prehistorie“ o tom, jak se v heavy metalu stále vstupuje do stejné řeky.

Padesátníci odmítají stárnout, kytary přes noc vystoupaly z bodu mrazu do žhavého spektra sonických bouří a kovový Rob(ot) zálibně sleduje, jak mu elektrické spoje a kontakty stále fungují. Tenhle Jidáš se málem oběsil na provaze nesoudnosti, ale teď už znovu líbá svého pána. Tentokrát to však není polibek zrady, ale vděku.

text a foto: archiv