Nick Cave: Smutný muž

Chcete-li napsat anglicky jeskyně nebo prostě vyjádřit, že se jedná o nějakou bezútěšnou sluj, z jejíž ponuře temných hloubek na vás může vyskočit něco lovecraftovskv oslizlého - je významově nejideálnější použít slovo „cave". Přijmeme-li navíc obecně známý fakt, že se v případě tohoto asketicky rostlého australského derviše nejedná o umělecký pseudonym, ale o rodné příjmení, máme další perličku do kunsthistorického seznamu nomen omen. Jakoby ho už klátivá postava v posmutněle tmavém obleku a zasmušilá koňská tvář předurčovala k údělu celoživotních pochyb, které jím smýkají od heroinu k Bibli a které napomohly vysoustružit hudební dílo, řadící se hrdě po bok zpívajících ponurých poetů- rebelů typu Lou Reeda, Toma Waitse, Neila Younga či Boba Dylana. Zpěvák, skladatel, básník, literát a performer NICK CAVE (54) je nepřehlédnutelná hudební persona posledních třiceti let, jeho umělecká výpověď přesahuje obligátní hranice teritoria popu a rocku. Věčný hledač, komorní vypravěč, prokletý básník a hypnotický bard jako by toužil oddělit svou nedokonalou a zranitelnou tělesnou schránku od věčnosti duše a celá ta rozervanost ho ještě více dusí a drží v okovech při zemi. Je si, dle vlastních slov, vědom toho, že sice natočil několik dobrých desek, ale své poslání na tomto světě ještě zdaleka nenaplnil. Když se ostatní smějí, on smutní, když druzí křičí, on je obklopen tichem. A pak, když se rozhostí ticho všeobecné, promluví on sám a je v tom bolestná moudrost i drásavé sebeobviňování, jímavý stesk i horoucí naděje. Jednu z desek - kterou nahrál se svým věrným kmenovým souborem THE BAD SEEDS - nazval Nocturama. I z toho je jasné, že dosud žádné stálejší světlo na konci dlouhého černého tunelu, za který svůj život považuje, nespatřil. Vyřezat sarkom ,.zlého sémě" není někdy jen bolestivé, ale častěji, z hlediska jeho fatálního rozšíření, i nemožné...

AVE, CAVE
Umělecký talent muže, který přišel na svět 22. září 1957 v australském městě Wangaratta jako Nicholas Edward Cave, je úctyhodný. Na svém kontě má kromě hudebních alb a filmové a scénické muziky i řadu básnických sbírek. Romány, filmové a divadelní scénáře, rozhlasové a televizní hry. Pravda, ne všechna jeho díla byla nakonec konkrétně realizována, ale Cave je prostě workoholik. Pro něhož je skládání a psaní naplňujícím smyslem života. Chvíli uvažoval o tom, že si bohatě vypomůže sám, ale plány na one-man show změnil ve chvíli, kdy se v Melbourne seznámil s kapelou The Birthday Party a v jejím středu vykrystalizoval ve frontmana a určující tvůrčí element. Skupina však neměla dlouhého trvání, přestože její britské turné začátkem 80. let bylo triumfem, který dodnes nezapomenou pamětníci zařadit mezi největší koncertní zážitky svého života. Cave domů nespěchal. V Los Angeles se pustil do psaní filmového scénáře a pomalu stavěl doprovodné The Bad Seeds. Multiinstrumentalista Mick Harvey ze zaniklých The Birthday Party s ním zůstal, rovněž basista Barry Adamson z manchesterských post-punks Magazíne s ním už v minulosti spolupracoval. Novými členy tak byli pouze Hugo Race, Edward Clayton Jones a Anita Lane. A samozřejmé kytarista, vokalista a pianista Blixa Bargeld z německých avandgardních experimentátorů Einstuerzende Neubauten, který šéfa uchvátil už jako kytarový host v písni Kiss Me Black z alba Junkyard. Tato zajímavá a dobrodružná fúze a konglomerát různých talentů vyústily v natočení debutu From Here To Eternity. Psal se rok 1984 a barevné a proklaté živé pozadí k Nickovu vokálu kritiku uchvátilo. „Překrásná deska." napsal lapidárně magazín Sounds a NME doplnilo: „ Jedna z nejlepších rockových desek všech dob.“ Další komentáře byly ještě vzletnější: „Cave napsal a  zpívá to nejčernější blues vůbec,“ rozplýval se Music Week a Melody Maker to vystihl větou, která symbolicky obráží blízkost štěstí a smutku, titanikovské katastrofy a biblického znovuzrození v Cave: „To je ta kapela, která hraje, zatímco se celý svět se potápí..."

MORDÝŘSKÉ BALADY
Cave mezitím odjel čerpat inspiraci do tehdy umělecky vyhledávaného Berlína, aby tu nakonec napsal svůj románový debut And The Ass Saw The Angel (A uzřela oslice anděla, knížka vyšla i u nás). Myšlenky, které v knize nastínil, pak s kapelou rozvedl na albu The First Born Is Dead, na němž se střetává dřevní blues mississipské delty s experimentálními výboji nové vlny, gotického rocku i psychedelie. Přičtěme k tomu i svébytný výrazový minimalismus a dostaneme obraz Cavea - skladatele a performera, tak jak ho známe dodnes. Obsazení The Bad Seeds se proměňovalo, ale Cave pokračoval ve svých sžíravých osobních výpovědích, plných hořkosti, zklamání a pochyb, při nichž nešetřil zvláště sám sebe. Sebemrskačské album Tender Prey (1988) a kniha King Ink, sbírka dramatických her, básní a písňových textů navíc jakoby završovaly jeho „německou“ etapu. Berlínská zeď se hroutila, ale prach padlých hradeb novodobého Jericha Nick do nozder nenasál. Neklidná letora mu velela znovu zvednout kotvy. Po účinkování ve filmech Ghosts Of The Civil Dead a Johnny Suede se tentokrát přesunul do brazilského Sao Paula a na desku The Good Son padla stylově latinskoamerická nálada: „Středobodem desky bylo vystihnout co nejvíce významů portugalského slůvka saudade, které znamená tužbu či stesk."

90. léta znamenaly pro Cavea plodné a inspirativní období, lemované silnými alby typu Henry's Dream (1992), Let Love In (1994), Murder Ballads (1995) a Boatman's Call (1997), podle mnohých těmi nejlepšími, která kdv vytvořil. „Ano, jsem ovlivněn vším možným. Černými bluesmany stejně jako country, Frankem Zappou i lidovou a klasickou hudbou. To všechno je z mé hudby cítit. Ale to, co ji zapaluje a dává jí originální tvar je můj vlastní neklid, mé deprese a bolesti, můj těžký splín."

Když poté desku Murder Ballads ozdobil jednou z nejkrásnějších balad vůbec Where The Wild Roses Crow, v níž ho pěvecky nádherně doplňuje Kylie Minogue a přetavil ji do skvělého video ztvárnění, rozzářil se jeho nevšední talent definitivně v plné kráse a jeho rukopis vyústil ve svébytnou profilaci.

Po realizaci alba The Boatman's Call navíc sršel optimismem: „To je vůbec první deska, se kterou jsem spokojen po textové stránce. Konečně jsem se dokázal plně a smysluplně vyjádřit, aniž, bych výpověď a poselství halil do vzletných metafor a dekorací." Připočteme-li jeho vyhraný boj s úlisným rarachem heroinem, zdálo by se, že prožíval, alespoň po umělecké stránce dobré období.

LÉČITEL POCHYB
Desku z roku 2003 ale nazval Nocturama a už v intencích samotného názvu, ještě před poslechem desky jsou kulisy rozestavěny na místech: drama, temnota, šílené obličeje, které na tebe civí z rozhraní mezi spánkem a bděním, deziluze, duševní poryvy, emoční klaustrofobie, smrt.

Desku nahrál s The Bad Seeds v melbournském studiu Sing Sing během jediného týdne a už po prvním vjemu bylo jasné, že postupujícím věkem píše a skládá stále spontánně a lehce, v jednotlivých kompozicích jako kdyby navíc vyvstávaly inspirativní duchové v podobě Niny Simone, Boba Marleyho i Neila Younga. I v tom byla novinka na jiné umělecké struně než předcházející „literátský" opus No More Shall We Part (2001), který nakumuloval až sedmiminutové, rozvleklé balady s pianem a výsledný efekt byl z tohoto hlediska až příliš introvertní a nevstřícný. Až příliš bylo z toho alba cílit, jak se Cave snažil pečlivě opečovat jednotlivé písně, až ztratil kontakt s jejich okolním vyzněním a dopad desky byl proto mnohem rozpačitější, než bylo zvykem. Nocturama byla svěžejší, jiskrnější, lehčí nálož typické caveovské ponuré rozmyslnosti, která je snesitelnější právě díky rozvážnějším stopážím jednolitých kousků. Cave si to všechno stejné vynahradil rozsáhlým finále Babe I'm On Fire, čtvrthodinovým, dusivým, epickým outrem.

V roce 2004 pak vyšlo dvojalbum Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus a o čtyři roky později čtrnáctá deska Dig, Lazarus, Dig!!! Cave se mezitím věnoval i soundtrackům k řadě filmů a napsal scénář k filmu The Wettest County in the World, který půjde do kin příští rok.

Spojení dekadentní cyničnosti s až evangelickým vytržením dodalo Caveově muzice a textům náboj něčeho nevyzpytatelného. Bolest krásy a krása bolesti patří k jeho umělecké výpovědi nedělitelně. Připomíná tajemnou loď Mary Deare, která klesá pod hladinu, aby se vzápětí opět vynořila. Přiblížíme se, že je smýkána vlnami, je bez posádky, a přece je v ní život.

Cave je chvíli opilý kormidelník. který v rumové rozjařenosti navádí příď k rozeklaným útesům a chvíli zase svědomitý kapitán, který zvažuje každý uzel rychlosti. „Nerad o tom mluvím, mé bolesti jsou jako trny, vražené hluboko do duše. Vím, že neustále zklamávám a nejsem schopen zúročit dané vlohy. Připadám si jako u soudu a nestojím si před ním nijak dobře,“ říká nehranou upřímností, zamyšlený a bledý. Stojí tu jako symbol, jako most Starého a nového věku, který je drásán stále stejnými lidskými nemocemi na duchu. Neochotou naslouchat a neschopností být slyšen.



text a foto: archiv