Tom Waits aneb pomačkaný opičák

A to dávno před tím i potom, co monopol na pobláznění davu už neměli jen vymydlení američtí krasavci s napomádovaným účesem, jiskrným zrakem a ostrou bradou. Byl vždycky spíš houmlesák, v jehož zanedbaném zevnějšku a chraplavém, opileckém hlase pulsoval sám život. Nelehký.

Narodil se 7. prosince 1949 v kalifornské Pomoně jako Thomas Alan Waits a ještě  mu nebylo deset, když se rodiče rozvedli. Navštěvoval klavírní školu a učil se hrát na milovaného Gibsona. Při tom pracoval, kde se dalo. Rozvážel pizzu a zmrzlinu, čistil hajzlíky, myl auta, dělal hotelového poslíčka i liftboye – a samozřejmě poslouchal muziku, hlavně blues, jazz, Dylana, Stouny ale i Zappu, s nímž později podnikl několik koncertních turné jako předskokan, protože právě tehdejší mistrův manager Herb Cohen ho začátkem 70. let objevil pro první rockovou ligu. Co dnes zní historicky přirozeně, bylo tehdy spíš úsměvné, protože barda v odrbaném saku s hawkensovskou hučkou při výsostně rockových akcích osazenstvo náležitě odzívalo (to v lepším případě), častěji ho zasypalo nepotřebnou zeleninou a lahvemi. „Někdo by z toho byl nešťastnej jako jednonohej v soutěži v nakopávání zadků,“ řekla posléze se svým charakteristickým humorem. „Ale mně to bylo u prdele.“

První album, Closing Times, připravil až ve 24 letech v roce 1973, ale více se o něm začalo mluvit, když populární Eagles přijali do svého repertoáru jeho skladbu 01´55. „Eagles jsou k smrti nudný,“ komentoval přitom bez obalu, „je to asi takové vzruší, jako když pozoruješ, jak schne čerstvý nátěr.“

Je téměř antihvězdný, proto zajímavý. Nezpívá, ale brumlá, deklamuje či řve svébytné existencionální, téměř beatnické verše, z nichž to každou chvíli křísne hlubokými a překvapivými myšlenkami, tíživými obrazy a symboly. Návštěvníci jeho recitálů a koncertů byli fascinováni. K smíchu i pláči. Podmračený Waits do nich hrnul své šansony, které po ránu vyhrabal z popelnic a uličních zákoutí „pěveckým stylem“, v němž kloubil dřívější Armstrongovo hlasové struhadlo s pozdějšími floridskými deathmetalisty. Navíc nechodil daleko ani pro sprostá slova a tak se jeho reality show stávala čím dál tím populárnější.

Stoupá po svých vlastních, rozvrzaných schodech. Sympatiemi k němu záhy nešetří ani Rolling Stones, Bruce Springsteen, Patti Smith a další, kteří jeho písně rádi zařadí do svých playlistů.

K drogám nikdy moc nepřihnul, ale co se týká chlastu, nešidil se nikdy. „S pitím žádný problémy nemám,“ prohlásil druhdy, „teda jenom tehdy, když nemám co chlastat!“

Zhruba v té době, na přelomu sedmé a osmé dekády, po něm začali pošilhávat i filmaři. A Tom hrál. S chutí. Protože sám sebe. Pobudy, bezdomovce, ochlasty, žebráky, válečné vysloužilce, retarďáky, vyšinutce. A kde a s kým všude! S Meryl Streep, Jackem Nicholsonem, Richardem Gerem – proto nechyběl například ve filmech Citron Club (Copola ho vůbec rád obsazoval), Král rybář, Dva Jakeové, Jako nepoddajný plevel, Jedna od srdce a mnoha dalších, k nimž tu a tam přispěl muzikou. Vrcholem jeho uměleckého snažení na tomto poli byla bezesporu nominace na Oscara za soundtrack k posledně jmenovanému snímku v roce 1982. Já osobně bych ho rád viděl po boku podobně obličejově fyziognomicky „tvarovaného“ Rona Pearlmana (dobře si ho pamatujete z filmů Jméno růže nebo Vetřelec: Vzkříšení) v excelentním snímku z pravěku Boj o oheň, ale tam kupodivu obsazen nebyl.

A vydává zajímavá alba, samozřejmě. Swordfishtrombones (1983), Raindogs (1985) či Bone Machine (1992), za které dostává prestižní Grammy, a Mule Variations (1999), na nichž se odklání od jazzové poetiky směrem k tvrdším rytmům a syrovým zvukomalbám. Nadto přibírá ke svým filmovým aktivitám i divadelní (např. hlavní role ve hře Frank´s Wild Years, která s úspěchem běží čtyři měsíce v Chicagském Steppenwolf Theater, nebo představení The Black Doder).

Z šansoniérského olezláka je boháč. Ale to neznamená, že přijímá pofidérní elitářskou hru a nepropadá touze po ještě větším majetku. Neváhá se totiž například ostře soudit kvůli nepovolenému užití fragmentů svých písní v reklamách, což mu paradoxně vynese ještě víc peněz, než by činily domluvené honoráře, a nic nemění na svém modu operandi, s jehož pomocí točí své tíživé a dezintegrující desky. „Vlezu si klidně do kurníku, když cítím, že bych to tam odeřval líp,“ říká a málokdo si už ťuká na čelo jako kdysi.

Zajímavým Waitsovým hudebním projektem je ambiciózní realizace dvou paralelních desek – příběhu Alice a Blood Money, které vydal v roce 2002. Oba projekty jsou přitom napájeny vnějšími zdroji – Alice hudbou pro německou verzi divadelního představení Alenky v říši divů z roku 1992 a Blood Money vychází ze sugestivní hry Vojcek George Buchnera. „Alice, to jsou převážně písně, kterým říkám opiové,“ tvrdil autor, „je to jakési mé znovuobjevení melodičnosti, ale jakoby přes sklo a sen. Blood Money je naproti tomu energičtější, dynamičtější, po všech stránkách protipólní záležitost.“ Obě díla mají mnoho styčných ploch, Waits na nich hypnoticky předkládá sžíravý individualismus jedince, zahnaného do kouta hrůzami své duše i okolního světa. Tyto dva světy se prolínají v až hororovém běsnění muziky a protagonistova hlasu, byť oba jakoby vyrůstají z jiného zvukového, citového a kompozičního podloží. Léty Waitsovi hlas ještě více zhrubl, texty už téměř jen deklamuje, a muzika, která jeho vokál protkává, je kontrastově o to naléhavější a zdobnější.

Po Real Gone z roku 2006 a trojdiskové kolekci nových i starých skladeb Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards z roku 2008 přichází letos s novinkou Bad As Me. Na té spolupracoval například s Keithem Richardsem z Rolling Stones.

Má pořád plnou hlavu nápadů a je si dobře vědom, kolik toho ještě neřekl. „Někdy si mám chuť vlízt do rakve a zaklapnout za sebou víko. A někdy brečím jak želva, že nemám dost času na to, abych všechno zažil, přečetl, vykřičel,“ řekl už před lety. Neodmyslitelně patří, byť o tom svým akčním rádiem ne vždy přesvědčuje, do generace drásavých trubadúrů, kteří kašlou na image a o to silnější stopu zanechávají všude, kam vkročí. Waits je v tom, co dělá, jak se chová a jak tvoří, naprosto originální a svůj, stejně jako byl a je Dylan, Cave a mnozí další. Ochmelka Waits prochází životními kabarety jako hromosvod, aby vyzpívával a vyřvával své smutky a lásky. Jednou jako vánek, který jen tak ovívá pozvracené schody hospody, jindy jako vichřice, jež vyvrací stromy z kořenů. „Jsem vobyčejnej hrobař. Jen s tím rozdílem, že čas od času nějakou tu mrtvolu vykopu a zakřepčím si kolem jejích kostí.“

 

Prý až umře, tak by rád do epitafu hlášku o tom, že přece všem už dávno říkal, že je nemocnej. Hypochondr Waits, co na sebe bere všechny nemoci světa a perverzně ukazuje boláky, ale málokdy hezky.

text a foto: archiv

---