Robert Smith z The Cure aneb chladný pavouk

Po pár skladbách se začaly šminky dílem roztékat a dílem schnout a mizet, a skupina dokončila vystoupení nadmíru symbolicky – bledé obličeje teď vypadaly jako po dobře mířených ranách pěstí. Vše dotvářelo agresivnější, tajemnější a neuchopitelnější tvar nového repertoáru. „Pohrdali jsme pop music, mysleli jsme si, že máme na to hrát v punkových klubech písně síly Mahlerových symfonií,“ řekl motor i duše souboru, zpěvák a multiinstrumentalista Robert Smith. Jeho hlava by klidně mohla být nabodnutá na kůl jako symbol gotického rocku, který však tvořil vždy jen jednu z částí hudební řeči této významné kapely. Jedovatá rtěnka, křídová tvář, vlasy jako hnízdo pro Poeova Havrana. The Cure se tehdy definitivně přerodili z punkrockových psů ve vůdčí ansámbl alternativního rocku. Ve stejné chvíli to však byl zároveň i konec The Cure.

PSYCHO OŽÍVÁ
Robert Smith (narozen 21. dubna 1959 v Crawley, Sussex, Anglie) měl v té době za sebou už pět let v čele této inspirativní, ale stejně tak i nestálé, chaotické, obtížně srozumitelné a vnitřními půtkami demoralizované skupiny. Známá je aféra z jara 1981, kdy se před vystoupením strašlivě pohádali, Smith si nakonec vymínil, že bude hrát na bicí a na zpěv se vykašlou. Jen do chvíle, kdy se mikrofonu chopil jeden z techniků a začal do něj řvát, jaký je Smith kretén.

Černé linky, na rtech rtěnka a stříbro na krku Smithovi vydržely. Se stejným zaujetím dokázal mluvit o Gustavu Mahlerovi stejně jako o Stuartu Pearcovi, někdejším anglickém fotbalovém reprezentantovi, jehož autobiografii Psycho přečetl už třikrát. Po téměř deseti letech upadajícího prodeje alb a tvůrčí stagnace se zdálo, že Robertovo a potažmo kapelové jméno opět stoupá vzhůru. Rockové kapely se vracely zpět k prvotnímu psychedelickému charisma The Cure, jejichž vliv se dá bez problémů vystopovat dokonce i v americkém rapu – od Hot Hot Heat až po The Rapture!

POD VLIVEM LSD
Počátkem 80. let přetavil Smith The Cure v temnou, mysteriózní hydru, konglomerát mnoha liberálních vlivů, počínaje punkem a konče popem. Postpunkový opar se v jejich projevu mísil s psychedelickým rockem, což se projevilo i v dekadentní strašácké image. Album Faith bylo předstupněm zmíněného opusu Pornography. Halucinogenní, obludně děsivé vize vyvěraly ze Smithova vědomí, které v té době plavalo ve vlnách LSD. K němu Roberta přivábil přítel Steven Severin, jinak basista neméně kultovních Siouxsie And The Banshees, v nichž Robert svého času pohostinsky rovněž působil.

„Na konci turné v roce 1981 jsem byl psychicky i fyzicky na dně. Alkoholické a LSD party byly svým někdy až animálně dementním pojetím v příkrém rozporu s tím, oč jsme se snažili hudebně. Bral jsem kvanta drog, abych se jakž takž srovnal se svou uměleckou a lidskou schizofrenní. V té době jsem už nosil v hlavě desku, která mi měla odpovědět na moje otázky a nastolit tisíce dalších – Pornography.“

Terč byl zasažen. Odkaz Joy Division, zesílený smrtí Iana Curtise, drtivý nástup Siouxsie And The Banshees a dalších kapel vytvořily celou svébytnou scénu, jejímiž lídry byli The Cure, přes veškeré vnitřní rozpory a mnohostrannou osobnost Roberta Smithe. Ten ječel ve One Hundred Years své motto, které sžíravě napodobovalo punkové No future: „Nezáleží na tom, jestli všichni zemřeme!“

Všechno se změnilo. Jestliže do té doby kapelu „nežralo“důležité procento mladé generace, písně A Forest, Love Cats a Hanging Garden se téměř neobjevily v rádiu a v USA o nich už vůbec nikdo neměl ani páru – najednou bylo všechno jinak. Myšleno po komerční stránce, protože jednotliví muzikanti se mezi sebou nesnášeli.

NA SMRTI NEZÁLEŽÍ
V té době se „rozpadli“ snad tisíckrát. Smith založil vlastní projekt The Glove a přemýšlel o nové tváři The Cure, tentokrát „popověji nalíčené.“ Zvýšený zájem o gotickou psychedelii, naroubovanou na elektronický pop, odpověděl za něj a alba The Walk (1983), Kiss Me Kiss Me Kiss Me (1987), Disintegration (1990) a Wish (1992) s monstrhity typu Lullaby či Love Song znamenají dodnes vrchol své kariéry kapely a tvůrčí nirvánu samotného Smithe. I tak však bylo více než jasně možné vystopovat proměnu The Cure od chladné „cold-wave“ kapely k odlehčenější podobě, která se sice nadále rve o co nejoriginálnější umělecký výraz, ale ten je pevně zakódován v rocku a popu. „Potřeboval jsem pro své vize větší publikum,“ vysvětloval v jedné větě stylový posun Robert Smith. The Cure přestali plavat na vodě v temnotě. S tím však nevpluli do 90. let nejideálnější. „Těžko říct, jestli bychom ale někoho tehdy zaujali, i když bychom se vrátili jakoby k našemu starému, klasickému stylu,“ řekl Robert, „proměnila se generace a my byli passé. Věděl jsem, že naše muzika a dokáže přežít víc než jen pár let, ale nikomu jsem nic nevnucoval. Kvalita vždycky vyplave na povrch, po deseti nebo tisíci letech...“

VZKŘÍŠENÍ
„Uvnitř jsem stejný jako před dvaceti lety, jen fyzická schránka chátrá, ta se prosbě brání tehdejšímu způsobu života. To bych se zabil,“ řekl. Pak se nadechne, v oku mu svitne stará jiskra a doplní jediné možné: „Samozřejmě, jednou zemřeme všichni. A vůbec na tom nezáleží.“ Stará poezie může ožít v novém těle děvky hudby v tanci, který by mohl ještě jednou fascinovat novou generaci. Všechno přece jen neumírá. Radikálně proměnil kapelu a na první koncerty staré hydry začali znovu chodit teenageři, pro které může být chladný pavouk Smith znovu vizionářem, jako před dlouhými lety. 

Nedávno navíc propůjčil svůj hlas experimentální elektornické dvojce Crystal Castles a vznikl tak hit Not In Love.

„Ne, ne, žádný guru,“ smál se, „kdysi mi šlo o fyzické projevy vnitřního hnutí, muzika mě musela bolet, aby se mohla ve mně zrodit.  Dnes mi jde především o hudební tvar, o konstrukci, která ve spojení se slovy dokáže postavit nepředstavitelně řešené mosty přes temné vody a v další vteřině je za sebou pálit. Fascinuje mě kouzlo okamžiku, neopakovatelnost chvíle vštípená do souzvuku hudby a slov jako ušlechtilý štěp cizokrajného ovoce.“

Nebylo a není s ním lehké vyjít, ale tak už to v případech hloubějimyslných jedinců a poetických vizionářů bývá, že nejsou pochopeni v jakýsi určený okamžik. Musejí narůstat jako vlna, jako černý pekelný Acheron a bílé boží mlýny. Až dosáhnou krajních mezí, pak jsou najednou všude. Protrhnou hráz a přejdou věky, než opadnou. Zbydou mýty, legendy a sem tam nějaká ta současnost. Může nemoc onemocnět?

text a foto: archiv 

---