Trent Reznor z Nine Inch Nails: Spirální gladiátor

Člověk, který kdysi objevil Marilyna Mansona, úspěšně zkřížil brutální techno s rockem a popem a v neposlední řadě vecpal své nenechavé prsty do jedněch z nejcharismatičtějších filmových soundtracků 90. let, je neobyčejně zajímavou a vlivnou hudební personou posledních let. A zároveň neobyčejně kontroverzní. Těžký narkoman, který svou závislost někdy kočíruje jen s vypětím všech možných sil, neváhal před lety stvořit své opus magnum The Downward Spiral v samotném doupěti zla – v losangelském domě, kde koncem 60. let členové sekty psychopata Charlese Mansona brutálně zavraždili těhotnou manželku režiséra Romana Polanského Sharon Tate a její další tři přátele. Zvrácenost, křečovitá provokace anebo manická posedlost temnými stránkami života s jejich hlubokými artistními inspiracemi? Odpověď nejen na tento fenomén není v případě Trenta Reznora nikdy jednoznačná.

NINE INCH NAILS
Rok 1994 znamenal v Reznorově muzikantském životě a v kariéře Nine Inch Nails zásadní průlom. Vydání alba The Downward Spiral a skvělé vystoupení ke čtvrtstoletí woodstockého festivalu, kdy kapela využila nastálou průtrž mračen k památné bahnité image, katapultovali jeho jméno do elitní společnosti rockové scény. Následné britské turné pak Trentovi a kapele otevřelo dokořán i evropské dveře. „Viděl jsem je živě v Manchesteru ve čtyřiadevadesátém a do smrti na ten zážitek nezapomenu. Byla to energická smršť hraničící až s nadpřirozenem,“ popisoval svůj zážitek anglický publicista Dave Everley.

Michael Trent Reznor se narodil v roce 1965 v městečku Mercer patřícím do titánské průmyslové aglomerace Pittsburghu ve státě Pennsylvania. „Bylo to neuvěřitelně depresivní místo, opravdový konec světa, což ještě více prohloubilo mojí paranoidní a samotářskou povahu.“ V útlém věku začal hrát na piano, na paškál si ho vzal dědeček, jemuž dnes Trent za jeho neústupnost velmi blahořečí. „Nechápu, proč mě do toho vůbec nutili, protože jsem nijak talentovaný nebyl, ale jsem šťastný, že to udělali. Něco se ve mně sepnulo a já věděl, že chci být muzikantem v rockové kapele.“ Pro hošíka zakovaného do izolace Merceru to však vypadalo jako neuvěřitelný sen. „Cítil jsem strašný rozpor mezi životem a pozlátkem, které předkládala televize. Tam se každý bavil a radoval ze života. Člověk byl masírován propagandou, aby měl rodinu, smál se a byl šťastný. A pak existoval oceán, který jsem poprvé uviděl až v osmnácti letech a další věci, který mě zajímaly. Největším svátkem naší rodiny přitom bylo zajít si na oběd k McDonaldovi!“

V osmnácti absolvoval počítačový kurz v Clevelandu, ve státě Ohio. Tady se mu obzor přece jen rozšířil. Poslouchal rádio, zažil synth-popovou explozi a objevil „miliony kapel, které byly daleko víc cool než Foreigner.“ Ochomejtal se ve studentských kapelách („Hráli jsme dvacetiminutovou verzi purplovského Smoke On The Water a Cocaine od Claptona...“), až posléze založil vlastní kapelu s jasnou vizí a s těžištěm v autorské tvorbě. A pracoval. Čistil záchody. Ale v jednom nahrávacím studiu, takže pohoda.

Ve třiadvaceti si uvědomil, že mu život protéká mezi prsty a kde nic tu nic. Pod silným vlivem kapel jako Cabaret Voltaire či Skinny Puppy začal psát vlastní kompozice – pramateriál, z něhož vyrostly první výhonky Nine Inch Nails (ty založil v roce 1988) a potažmo debutového alba Pretty Hate Machine (1983). „Poprvé jsem se otevřel a trošku se zhrozil, co ve mně vlastně je. Nic veselýho, deprese a fóbie, ale taky upřímnost, to bylo důležité. Nebyl jsem nijak na své dílo hrdý, měl jsem dojem, že to nemůže nikoho zajímat, že si to nikdo neposlechne. Ale album se prodávalo překvapivě dobře. Najednou jsem dělal interview a byl v časopisech.“ Zrodil se další fenomén. Neobvykle řízný krok mezi rockem a techno elementy s divokými a provokativními texty. Všechno bylo možné. Třeba i to, že si Reznorovu kapelu vybrali jako předkapelu Guns N´Roses pro část turné k albům Use Your Illusion! Není to až taková šílenost, jak to na první pohled vypadá. Axl Rose má kapelu v lásce dodnes a dokonce s několika členy NIN aktivně spolupracoval. V témže roce realizuje Reznor apokalyptickou explozi, scénu pro šílící elektroniku a vražedné kytary v podobě minialba Broken, které o rok později navíc remixuje pod názvem Fixed. Hadí spirála se roztáčí.

STONE A LYNCH
Po albu The Downward Spiral (1994) je už z Reznora superhvězda prvního kalibru. Přestěhoval se do New Orleans, kde si vybudoval špičkové domácí studio, kam se neprodyšně uzavřel. O rok později se prezentuje remixovou deskou Further Down The Spiral a stále více se soustřeďuje na precizaci producentské práce. Kromě toho spoluprodukuje úspěšné album Marilyna Mansona Antichrist Superstar (1996), pro něž s protagonistou napíše několik skladeb. Ve dvou z nich hraje na kytaru. Mansonovi nabídl smlouvu v rámci své vlastní firmy Nothing Records a od té doby vztahy obou procházely různými stádii, od hluboké náklonnosti po totální nenávist (viz níže).

Ovšem ještě před tím, v roce 1994, si bere pod palec soundtrack k filmu Natural Born Killers Olivera Stonea, na nějž přispěje i zbrusu novou skladbou NIN Burn, o rok později jej najme samotný David Lynch k obdobné aktivitě. Produkoval soundtrack k filmu The Lost Highway (1997), na němž se exkluzivně objeví i další zcela nová kompozice pod hlavičkou Nine Inch Nails - The Perfect Drug. „Nejzajímavější na filmu Natural Born Killers pro mě od začátku byla ta jeho koláž popové image. Tak jsem si řekl, dobrá, zkusme k němu implantovat podobnou koláž stovky písní. Některé jen desetisekundové, některé překryty dialogy a podobně. Když si pak pustíš CD, vidíš film plasticky před sebou. Práce na The Lost Highway byla méně intenzivní, protože tenhle film má přece jen jinej feeling. Je to až hypnoticky surrealistické dílo a mám pocit, že drtivé procento lidí nemá sebemenší představu, o čem vlastně je. Ale David Lynch, stejně jako třeba Ken Russell a David Cronenberg, je můj nejoblíbenější filmový režisér. Jeho styl práce? Kdo ho nepozná, nepochopí. Mluví strašně hlasitě, jako ten maník v Twin Peaks, který je nahluchlý. Řekl mi třeba, Hele, tady mám jednu scénu s červy. Pak něco nakreslí na papír a řekne mi – a takhle to chci, aby to znělo!“ Jednu ze skladeb soundtracku Driver Down označil autorským kreditem pouze svého jména. To souviselo s faktem, že Nine Inch Nails nikdy fakticky jako pevná kapela neexistovali a personální rošády tu byly na denním pořádku. „Vždycky jsem byl zvyklý dělat si všechno sám. To není manýrismus, ale alespoň pro mě absolutní nutnost.“

VYČERPANÝ INDUSTRIÁL
V roce 1997 vydává pouze v USA dvojvideokazetu Closure, záznam live vystoupení z období 1994-97, všechny dosavadní klipy, plus, jako třešnička na dortu, duet s Davidem Bowiem Hurt. A opět produkuje, tentokrát debutové album zpěváka Roba Halforda Two. Mezitím cizeluje materiál pro následné ambiciózní, monotématické dvojablum The Fragile (1999).

„Už když jsem dokončil album Antichrist Superstar pro Marilyna Mansona, věděl jsem, že už se mi nechce poslouchat kapely typu Gravity Kills či Stabbing Westward. Neříkám, že v industriálu nejsou skvělé momenty a možnosti, ale pro mě byl tento styl najednou mrtvý, únavný, všechno už bylo řečeno.“ Takhle mluví vždy jen ten, který u něčeho nového a kreativního přímo stál a ne se jen vezl. Zahořel sympatiemi pro drum’n‘bass, kvitoval experimentální vibrace v nové tvorbě Goldieho, Chemical Brothers či Aphex Twin. The Fraggile vyšla jako zralá výpověď někoho, kdo má na srdci i na jazyku ještě stále spousty věcí k vyřčení. A vysvětlení. Jako třeba když se s ním soudil jistý muzikant Mark Nicholas Onofrio, který Reznora obvinil, že jisté písně na The Downward Spiral jsou identické s materiálem, který mu zaslal na ukázku v roce 1993! Alespoň něco pro zasmání v životě pesimisty, jehož černé můry zamáchaly křídly ještě hustěji, když mu zemřela osoba jeho srdci zvlášť blízká. Babička, která ho prakticky vychovávala. „Myslím, že věřím na reinkarnaci. Existuje nějaký druh Boha, ale jistě ne takový, jakým na nás mávají kněží při bohoslužbách.“ Něčemu musí člověk typu Trenta Reznora věřit.

VERSUS MANSON
Pojednání o Trentu Reznorvi a Nine Inch Nails by bylo uboze neúplné, kdybychom se nezmínili neobyčejně zajímavém vývoji vztahů mezi ním a Marilynem Mansonem.

1990: Publicista Marilyn Manson dělá s Reznorem interview pro floridský hudební plátek 25th Parallel.
1991: Hudebník Marilyn Manson předskakuje NIN v klubu Nu v Miami a po koncertě dává Reznorovi demo své kapely.
1992: Poté, co si Reznor vyslechne demo Live As Hell, nabízí Mansonovi, aby si zahrál na kytaru ve videoklipu Gave Up z minialba Broken. Video se však nikdy nezrealizuje. Reznor však nabízí Mansonovi smlouvu se svou firmou Nothing Records.
1995: Manson plní roli supportu na americkém turné NIN. Z obou se stávají blízcí přátelé. Ihned po skončení turné se Reznor vrhne do producentské práce na Mansonově albu Antichrist Superstar.
1996: Alba se prodá několik milionů, z Mansona je hvězda. Reznor pracuje na novém albu. Oba na sebe nemají čas.
1998: Manson vydává autobiografii The Long Hard Road Out Of Hell, ve které popisuje Reznora jako „zmanipulovaného voyera se zvrácenými choutkami a slabostí pro vulgární a mentálně postižené ženy.“
1999: Reznor po pěti letech přerušované práce dokončuje 2CD The Fragile. To obsahuje i skladbu Starfuckers Inc., reakci na Mansonovy výpady. V interview Reznor říká: „Prohlásil o mně odporné lži. Je po přátelství.“
2000: Manson bere hozenou rukavici a objevuje se ve videu k uvedené skladbě! 9. května vystupuje s NIN s New Yorku jako host a střihne si s nimi inkriminovanou skladbu, stejně jako svůj hit The Beautiful People. Reznor mluví o Mansonovi jako o bratrovi „kterého jsem nikdy neměl.“ Sinusoida dokončena.

OSAMĚLÝ BLÁZEN
„Už šest vystoupení jsem nic nerozbil,“ říkal Trent po koncertu v houstonském Compaq Center v rámci turné Fragility, jehož vrcholem bylo vystoupení ne festivalu v Glastonbury. Texaský koncert měl pro něj nostalgickou příchuť. „Den před námi tu vystupoval Dan Henley (exfrontmam Eagles). První koncert, na kterém jsem kdy byl, byli Eagles v roce 1976. pamatuji si, jak jsem si tehdy říkal – tak strašně rád bych někdy stál na pódiu jako oni.“ Oči se mu zakalí mázdrou vzpomínek. „Vždycky jsem měl jasnou vizi, co chci dělat. A od puberty, kdy mě nadchli Kiss, jsem byl směřován k rock´n´rollu. Pak jsem objevil Bowieho a jeho album Low, zbláznil se do Lou Reeda a jeho desky Transformer. Vždycky jsem měl rád tu auru rockové star typu Paula Stanleyho, tu přehnanost, ten patos, tu pompu, ano, tu jakousi nadlidskost toho všeho. Ale sebe jsem bral vždy vně. Když NIN začali, byla to kapela značky anti-image. Chtěl jsem být jen částí kapely, která bude vášnivá, plná emocí, ale bude to kapela, stroj, jednolitá mašina. Pak se mi to vymklo z rukou.“ Je upřímnější a upřímnější, všechno musí ven. Hned. „Na turné k The Downward Spiral jsem byl několikrát blízko k sebevraždě, nevěděl jsem jak žít s celou tou novou situací. Zakopal jsem se do vražedného drogového zákopu a jen sem tam vystrašeně vykoukl.“

V letošním roce hodlá Reznor Nine Inch Nails opět vzřísit řivotu. Doteď se totž věnoval svým projektům. „To, že jsem se zavázal věnovat se také jiné práci, neznamená, že se k Nine Inch Nails nehodlám vrátit ve správnou chvíli," řekl Reznor, přičemž narážel na svoji práci na soundtracku k filmu Muži, kteří nenávidí ženy, a také pro svou druhou kapelu How To Destroy Angels. „Ale přistihl jsem se, že sám sebe tlačím do té samé rutiny čítající album – tour – album – tour – album – tour, zatímco seznam věcí, které bych rád v životě zkusil, zůstával nedotčený na stole," dodává frontman NIN.

Cynická hrůznost projevu Nini Inch Nails je vlastně obranným mechanismem citlivé duše, která tak prochází různými kavláriemi a peripetiemi. Jako by ve druhém plánu pak vyvstávají kontury Reznora-umělce, který rozboří hranice mezi styly a vzrušujícím způsobem prolomil hráz mezi rockem a taneční hudbou. „Takhle neuvažuji. Jen jsem v určité chvíli nabyl neobvykle jasného dojmu, že dance beats mohou být stejně intenzivní jako ohulené kytarové riffy, že synťáky vůbec nejsou na hovno a že počítače nejsou dílem Ďábla.“ Princ elektronického rocku, v němž má své místo chladný nihilismus trny hned vedle vášnivé milosti světla, píše nekonečný soundtrack svého života. Každý by měl dělat jen to, co umí a být spokojen. Hezká rovnice. Směšná utopie.

text a foto: archiv