Vydáno 28.04.2012 | autor: redakce
Jello Biafra aneb punkový prezident Kennedy
Jistě, Biafra asi není vnímán na stejné úrovni jako třeba Elvis Presley, John Lennon nebo B. B. King, jeho zápis do punkrockového vnímání muziky je ovšem neméně fatální. Proslul jako frontman amerických Dead Kennedys, kteří – spolu například s Black Flag či Minor Threat – zvedli pohozený punkový prapor po Sex Pistols a byli první zaoceánskou punk-group od dob Ramones, která dosáhla úspěchu v Evropě. Věčný politický aktivista, nevymáchaná huba, strašidlo americké střední třídy, provokatér, tím je pro své přátele. Nebezpečný radikál a po prachách lačný lhář pro své nepřátele. Anebo – jak o něm referuje angloamerický tisk – "rebel without a pause" (slovní hříčka na terminus "rebel without a cause", rebel bez příčiny – pozn.). Je pravda opět někde uprostřed?
PUNK ÜBER ALLES
"Punk pořád miluju, hlavně když je čerstvý a svižný, a není dělaný vykalkulovaně a křečovitě," říkal Jello, naditý v triku s nápisem "I have anthrax", "ale nesnáším ty cukrouše, kteří tvoří podle šablony, která prostě existuje jen v jejich zvrácených myslích a komerčních tazích firem. Často se mluví o 'staré punkové škole', což nesnáším. Punk je bořit stará schémata, ne se jich držet."
Na pódiu je Biafra inspirující, vysokým napětím nabuzený performer. V soukromí je neméně energický, kulometný řečník, který, když se rozohní, zapomene téměř dýchat. Narodil se jako Eric Boucher v osmapadesátém v coloradském Denveru. Dětství prožil na periferii Boulderu, poměrně velkém městě na úpatí Skalistých hor. Jeho předkové byli z drtivé většiny farmáři a rančeři, ale matka pracovala jako knihovnice a otec byl psychiatrem a sociálním aktivistou, který se zasadil o zřízení vzdělávacích center ve slumech a rezervacích domorodých indiánů.
Je zvláštní, že pozdější punkový guru začal nasávat muziku z téměř irelevantních zdrojů – měl rád klasickou hudbu a japonské divadelní performance kabuki, které ho později prý inspirovali k refrénu hitu California Über Alles. Poté, v polovině 60. let, poprvé uslyšel tvrdý rock.. "Tak tohle bylo přesně pro mě! Nemyslím beatlemánii, spíš jsem se nadchl pro rozervanější, divočejší styl Rolling Stones, Steppenwolf a jejich Born To Be Wild a vůbec pro garážové spolky jako Paul Reverea a The Raiders."
Šedesátá však skončila a mnoho podobných kapel přešlo na soft a country rock, v Boulderu vystupovali Eagles, Elton John. To už šlo mimo něj, právě totiž objevil Black Sabbath, The Stooges, MC5. A když do Denveru v roce 1977 poprvé dorazila sebranka Ramones, Jello tam nechyběl. "Jejich muzika byla nejen extrémně silová, ale byla i jednoduchá, tím pro mě podmanivá. Kromě mě byl na koncertu i Al Jourgensen, kterej pak založil Ministry. A pak jsem uslyšel The Queen od Sex Pistols a jasně věděl, že se tu odehrává něco nového a důležitého."
VYPÁLENÍ HOTELU CALIFORNIA
V to léto sedmdesátého sedmého navštívil poprvé Anglii, aby na vlastní oči a uši zažil londýnské punkové vzepětí. Byl nadšen. Po návratu domů promptně opustil rodný Boulder a nastoupil na kalifornskou univerzitu v Santa Cruz, aby tu studoval bizarní kombinaci – herectví a historii Paraguaye! Se spolužáky si nerozuměl a tak většinu času trávil v San Francisku se svou stejnou krevní skupinou a pařil při vystoupeních prapunkových kapelek typu The Avengers nebo Crime. Kolej opustil po necelém semestru, myl nádobí. Byl rok 1978 a Jello se definitivně usídlil ve Frisku. Tam poznal kytaristu a punkového milovníka Raye Peppernella, s nímž dal dohromady kapelu. Přibrali basistu Klause Fluorida, druhého kytaristu s pseudonymem 6025 (ten však zmizel hned po prvním vystoupení) a bubeníka Bruce Slesingera (toho v roce 1981 vystřídal DH Peligro). Tehdy si Eric Boucher změnil jméno na provokativní Jello Biafra, podle nigerijského protivládního aktivisty konce 60. let, a kapele vetkl neméně kontroverzní název Dead Kennedys. "Chtěli jsme provokovat, prudit, dráždit, nesírat všechny okolo, hlavně ty, kteří přišli na nás koncert..."
Biafra psal texty na plnou hubu, tak, jak viděl svět kolem sebe – nepřikrášlený a syrový. Témata byla různá – genocida v Kambodži, Ku-Klux-Klan, policejní brutalita, korupce, zrod tzv. MTV generace, Reaganova administrativa. Vystoupení často končila násilím a policejními intervencemi.
V roce 1979 zakládá kapela label Alternative Tentacles, jako opozitum mainstreamové hudby, a vydává řadu klasických, politicky nažhavených alb, nejen svých, ale i jiných talentovaných souborů. "Chtěli jsme nejen nakopnout americký punk a hard core, ale zapálit pořádnou jiskru i v Evropě. A opravdu – najednou tu byla exploze nových kapel, na místech, kde to nikdo nečekal. Ve Finsku, v Itálii. Jako Dead Kennedys jsme chtěli kombinovat mysl provokující texty s dobrou muzikou. Například: místo další písně, která by po tisící říkala, jak je nukleární válka špatná, jsem napsal Kill The Poor (Povražděte ubožáky-pozn.), prostě z jiného, vojenského pohledu. Jsem hrdý na to, že jsme zničili 70. léta, že jsme do základu vypálil všechny ty Hotely California..."
Biafra šel ještě dál a v roce 1979 kandidoval na starostu San Franciska ("všichni mi říkali, že mám prořízlou hubu, tak ať kandiduju na prezidenta, nebo aspoň na starostu. Svůj program jsem si napsal na ubrousek během koncertu Per Ubu.")
Přes některé bizarní body (například byznysmeni by měli nosit klaunské oblečení atd.) nakonec z deseti kandidátů skončil na lichotivém čtvrtém místě.
GIGEROVY PENISY
V roce 1980 vydávají Dead Kennedys debut Fresh Fruit For Rotting Vegetables (Čerstvé ovoce namísto hnijící zeleniny) a v době, kdy britský punk už umírá, přijíždějí vystupovat do Evropy. Triumfují. V stylovém žánru díky nim ještě dříme sakramentsky živá krev, na startovní čáře čekají další talentované, neokoukané spolky. Až do roku 1985, kdy dosahují další dimenze své kontroverzní existence, požívají standardní hořkosladké slávy. Ve zmíněném roce vydávají album Frankenchrist. S šokujícím obsahem. Není jim jen znovu dynamický a naostřený punkrock a Jellovy texty, ale i bonus v podobě plakátu. Jeho autorem není nikdo jiný, než fenomenální švýcarský výtvarník HR Gigger v té době již ověnčený dokonce i prestižním Oskarem za výtvarnou stránku filmu Ridleyho Scotta Vetřelec. Jeho dílo Landscape No. 20, překřtěné záhy na Penis Landscape (Krajina penisů) obrátí na kapelu zdaleka nejostřejší vlnu kritiky. Policie vtrhne do Biafrova domu a zatýká jej kvůli šíření a propagaci obscénností. Namísto pokuty, ve výši dvou tisíc dolarů, se Biafra, jako věčný bojovník proti jakékoli cenzuře na život a na smrt, rozhodne hájit u soudu sám. A byl to dlouhý a drahý proces, s (jak jinak?) pramalou podporou ze strany hudebního průmyslu, který se vždycky rád pokochal, když se Biafra v něčem řádně vykoupal, a – což frontmana bolelo nejvíce – za nezájmu jeho kolegů z kapely. Jaký div, že to byl vlastně poslední hřebík do rakve Dead Kennedys?
"Bylo to vysilující, měl jsem nervy v kýblu," vzpomínal Jello, "jsi u soudu, od něhož můžeš vyjít se dvěma roky natvrdo nebo jako ten pitomec, kterej prohrál případ Frankenchrist s následným, ještě tvrdším cenzorním dopadem na muziku, no veselo mi nebylo. Z kolegů muzikantů nikdo nehnul prstem, nikdo mi nepomohl, a teď mají tu drzost, že se prohlašují za bojovníky proti cenzuře, soudí se se mnou o nějaké honoráře a dokonce se pokoušejí beze mě obnovit kapelu, z toho se mi chce zvracet."
Biafra je nakonec zproštěn obvinění, ale celá kauza ho přijde na sto tisíc dolarů. A nezanedbatelným efektem celého případu je i tzv. Tipper Sticker. Manželka Ala Gorea Tipper iniciuje založení hnutí PMRC, které má dohlížet na "nezávadnost" hudby a textově grafického obsahu alb. "Nebezpečná díla" jsou opatřována nálepkami Parental Advisor, či úplně stahována z prodeje.
"Ta kráva dokonce chtěla různé hodnotící škály pro desky s homosexuálním, sexuálním či okultním obsahem. Rozjely procesy s Ozzym, Judas Priest a dalšími kapelami, jejichž hudba měla údajně vést mladé lidi ke zločinu."
Dead Kennedys ještě natočí svou poslední studiovku Bedtime For Democracy (1986), ale lauf a jiskra už souboru znatelně schází a kapela se rozpadá v nechutném zauzlení finančních a osobních problémů.
UKRADLI TORZO KENNEDYHO!
Biafra se upne na správu firmy Alternative Tentacles (v té době druhý nejdéle fungující nezávislý label v USA), politicky se aktivizuje v "zeleném" hnutí, hostuje v Lard a Ministry přítele Jourgensena a vydává alba s mluveným slovem (podobně jako třeba Henry Rollins). V 90. letech se opět vzedme vlna zájmu o Dead Kennedys, Biafra je uctíván novou generací kapel v čele se Sepulturou. A soudí se s bývalými kumpány.
"Nechutné, nechutné, nechutné. Dokonce se divili, že nechci poskytnout Holiday In Cambodia do reklamy na Levi's! Panebože, zrovna před antiglobalizační demonstrací v Seattlu! To bych si mohl rovnou lehnout do rakve a zasypat se hlínou. Z reklamy by samozřejmě kápla pěkná sumička a oni to prostě nepřekousli, začali se mi mstít. Tvrdili, že chtěli dát honorář za reklamu na charitu, ale vím, že chtěli poskytnout jen pět procent a zbytek shrábnout. A tak jeden po druhém přistupovali ke svědecké stolici a – lhali. Pokoušeli se mě zničit, naplácali kupy blábolů. Že nehraju na žádný nástroj, proto jsem neměl dostávat ani cent, že jsem kapele odmítal řádné promotion, protože jsem ji netlačil na MTV. A soud jim na to skočil, takže mi ukradli jméno kapely, můj ksicht, mé písničky, mí texty, mé obaly. Jsou to neuvěřitelní hajzlové, prolhaní bastardi."
Vrhl se do vlastních aktivit. S někdejším členem Nirvany Kristem Novoselicem založil projekt The No WTO Combo, dokonce vystoupil s The Offspring, natočil vokály se Sepulturou. Green Party si ho vybrala za kandidáta do volebních primárek. Chce propagovat dekriminalizaci drog, zrušení americké armády a rozpuštění Světové obchodní organizace, to vše patří mezi stěžejní témata i jeho sólové desky s mluveným slovem Become The Media. Poslední události v USA jeho vztek ještě prohloubily: "George Bush říká – buď jste s námi anebo s teroristy, a to je špatně. Lituji šesti tisíc nevinných životů, ale jsem proti Bushovi. Během války proti Iráku byly protesty tak velké, že Bush senior ji byl nucen ukončit. Tlak veřejnosti je nesmírně důležitý, zvlášť v současné době, kdy se mohou lokální konflikty přelít do celosvětové katastrofy."
Tak pravil první punkový prezident. Mrtvej Kennedy, dobrej Kennedy.
JELLO'S TOP 10
1. Teenage Jesus And The Jerks
No New York (1978)
"Lydií Lunch jsem v tý době naprosto zbožňoval. Skvělá kytaristka, neuvěřitelnej sound kapely."
2. Crucifux
Crucifux (1985)
"Poprvé jsem je viděl když nám (Dead Kennedys) předskakovali v Detroitu. Na první straně týhle desky jsou úryvky z telefonátů frontmana policii. Měl vysoký hlas a mezi skladbama hýbal svými plachťáky jak osel."
3. Buzz Martin
The Singing Logger (1979)
"Důvod, proč punk svého času zaujal militantní anarchisty a fašouny, byla určitá reakční přirozenost této muziky. Což někdy nacházím i v country a hlavně v textech Buzze Martina."
4. Third Wolrld War
Third Wolrld War 2 (1974)
"Důležité kořeny punku. Garážový, syrový rock 70. let. Unikátní a opravdu nebezpečná kapela."
5. Pink Fairies
Kings Of Oblivion (1973)
"Na přelomu 60. a 70. let mě zaujali naprostou brutalitou a syrovostí. Jednou se vykašlali hrát za těžký prachy na festivalu a hráli zdarma kousek vedle areálu."
6. Wesley Willis
Greatest Hits (1982)
"Důležitou součástí punku je vyjádření tvých upřímných pocitů. Wesley je tlustý afroameričan, těžký schizofrenik, a jeho hudba je absolutně odlišná od všeho ostatního."
7. Venom
Welcome To Hell (1981)
"Skvělé spojení punku a metalu. Předtím tu byly jen malmsteenovské onanie a ječící zpěvák. Slayer? Ti pro mě byli vždycky jen comixoví Venom z Hollywoodu."
8. Half Japanese
Calling All Girls (1983)
"Hráli... jak to říct... velmi neobvykle, ještě méně než obvyklé punkové dva akordy. To snad nebyl ani jeden, ale ta síla. Zeptejte se Henryho Rollinse, jak ho dostali."
9. Sparks
Indescreet (1975)
"Když jsem je slyšel poprvé, připadali mi jako nejhorší kapela na světě. Pak jsem názor rychle změnil. Živě šílená dynamika, dementní texty. Jeden z nemnoha živáků, kterej bych si vzal na opuštěný ostrov."
10. Hyno
Superhits (1978)
"Hyno, to je německej Tom Jones. Navíc je z jihu, který se nikdy neomluvil za druhou světovou. Obrovsky silná muzika, někdy s ním vystupovala manželka Hannelore, což byla velká německá popová hvězda."
