Carl McCoy - mrtvý, ale snící

S imaginací sobě vlastní jde napříč časem a prostorem, aby nám chraplavým hlasem proroka zvěstoval poselství dávných civilizací ve skladbách, ze kterých na vás dýchne těžko definovatelný pocit melancholie, lehce povznášející, ve své hřbitovní majestátnosti. No prostě bubák každým coulem…

TRUCHLÍCÍ SLUNCE
„Nebe bylo v plamenech a noc nemohla přijít Pravé Světlo navždy zastínilo sluneční svit A my jsme padali jako déšť, jako truchlící slunce A pak jsme spatřili nové nebe. To první nebe i ta první země zmizely…“

Z Fields Of The Nephilim, kvinteta založeného v roce 1984, zbyl McCoy sám. Na albu Mourning Sun (Truchlící slunce), které vyšlo na sklonku roku 2005, je neje  autorem veškeré hudby a textů, ale sám nahrál i některé nástroje, na zbytku se podíleli anonymní studioví hudebníci. Nahrávalo se v Carlově mobilním studiu nazvaném Ice Cage umožňujícím zásadní přesuny, takže převážná část nahrávky, včetně ambientních zvuků, vznikla v arktických oblastech Norska. Proč? „Byl to únik před létem, nenávidím sluneční žár.“ Výsledkem, na který se dlouho čekalo, je osm vzájemně propojených a zvukově pestrých kompozic s dominující basovou linkou. Ostřejší kytarové pasáže v energickém tempu se efektně střídají s ponurými baladami, to vše v naléhavém až dramatickém duchu směřuje k finále v podobě skladby Mourning Sun. Ale o čem to vlastně ten temný chlapík zpívá…?

ANDĚLÉ A OBŘI
„Sloužili jsme tomuto světu, jako andělé hořeli v plamenech celé dny a noci Teď se vracíme s  očima žhnoucíma. Přichází náš čas, kdy znovu vzlétneme.“

McCoy o textech nerad mluví, je tedy na posluchačích, aby luštili smysl jeho obrazů, ať už slovních, nebo zakletých do artworku jednotlivých alb. K tvůrčímu procesu samotnému je o něco sdílnější: „Někdy mám pocit, že slova, která skládám, jsou ode mě vzdálená, chci říct, že si člověk nemusí tak docela uvědomovat, co vlastně píše. Je to, jako by byl ve mně někdo další“ A dál pokračuje: „Nepovažuji svou práci na albu za lineární ve smyslu tady je začátek  a tady konec. V zásadě si určím střed, a pak pracuji v kruzích kolem něj.“ Tematicky McCoyovy texty opisují kruhy kolem pojmů „Watchers“ a „Nephilims“. Watchers (zde „strážci“) jsou andělé, kteří dle starozákonní legendy měli za úkol střežit Zemi, ale do vývoje nezasahovat.

Tak tomu bylo až do chvíle, kdy pod vedením Azazela porušili zákaz, sestoupili na Zem a začali lidskou rasu učit řemeslům, umění a magii. Zároveň zplodili s pozemskými ženami potomky – Nephilims  – obry s duší a věděním andělů, ale s pozemským tělem. Jak správně tušíte, celá akce neunikla odplatě Stvořitele, neboť nebeská tajemství byla vyzrazena. Lidé byli smeteni velkou potopou (žádné výmluvy nepomohly), padlí andělé uvězněni na dně oceánu a v žhnoucích útrobách Země, kde čekají na Soudný den a z Nephilims přetrvaly jen jejich věčné duše, které dosud bloudí kolem nás. A co víc, komunikují s vnímavými jedinci (a jsme zpátky u Carla) prostřednictvím snů, intuice a umění, a předávají tak ztracené vědění. Carl vychází z teze, že Nephilims jsou v latentní podobě přítomni v každém z nás:„Nephilims věčně zůstávají na hraně našeho vnímání, čekají na šanci znovu vejít v tuto smrtelnou říši.“ A aby to nebylo tak jednoduché, připočtěte si k McCoyovým inspiračním zdrojům Magii chaosu, Sumerskou říši,  Aleistera Crowleyho a v neposlední řadě dílo u nás hojně překládaného autora bizarních hororů H. P. Lovecrafta.

ČTVRTSTOLETÍ NEPHILIMS
„Noc přináší obrysy andělů. Kdysi ulehli mrtví, ale přesto snící. Teď jsou zde a chtějí se s  tebou setkat. Tak pověz – jaké sny mohou přijít?“

Kultovní pozici Carla McCoye ovšem předcházela kolektivní práce původních Fields Of The Nephilim, lemovaná třemi výraznými alby. Po prvních dvou nastává pauza, po které přichází nový Mc Coy – abstinent, nekuřák a vegetarián, zcela pohroužen do okultních studií. Vše směřuje k dosavadnímu vrcholu tvorby Nephilims a po zásluze zřejmě i nejzásadnějšímu dílu gothicrockové scény – albu Elizium. Mnohým goths dodnes běhá při jeho poslechu mráz po zádech, ale kapele samotné přineslo definitivní rozpad. Zbylá čtveřice zakládá nepříliš úspěšnou skupinu Rubicon a sám Carl se odmlčel na dlouhých šest let. CD Zoon, které poté vydal pod názvem Nefilim, překvapivě uhání v thrashmetalovém tempu s nepříliš vydařenou produkcí, a je většinou příznivců považováno za slepou uličku. Po sedmi letech sporů s vydavatelskými firmami a neustálém odkládání finalizace nového alba vydávají Jungle Records proti Carlově vůli kolekci poměrně slibných demosnímků pod názvem Fallen. Zanedlouho poté už McCoy oznamuje příchod Truchlivého slunce. Otázkou je, jestli Carlovi kreativní období vydrží, nebo zda se na dlouhý čas ztratí v temných hlubinách oceánu, mrtvý ale snící, tak jako bytosti z jeho skladeb. Odpověď se skrývá pod jedním ošuntělým kloboukem. A možná ani tam ne.

IMAGE
Image Nephilims čerpá kromě viktoriánské éry také z kultovního filmu Tenkrát na Západě. Dlouhé zaprášené pláště kovbojů byly pro členy skupiny svého času zcela nezbytné, stejně jako kožené klobouky v rozkladu (ostatně Carlovi jeden hnije na hlavě doposud). Anglická policie dokonce jednou považovala mouku záměrně poprášenou na kloboucích členů souboru za kokain. To už trumfne pouze legendární scéna z filmu Na samotě u lesa, kde se snobský majitel mlýna očekávající návštěvu nechává od manželky posypat kokainem. Ech, tedy chci říct moukou.

text: Karel Hron, foto: archiv