Metalománie: VI. díl Kouzlo časů dlouhých vlasů

Jenže z vizuálního hlediska už to není ono. Hlava extaticky třepající do rytmu hustou hřívou vypadá rozhodně lépe, než kvedlající holá makovice. Dlouhé vlasy však nebyly pouhým módním výstřelkem, pro mnohé se staly vyjádřením revolty i celoživotním výrazem osobnosti. A o ten je třeba vzorně dbát.

Metalománie: V. díl Ofenzíva druhé fronty

„Byli jsme mladý kluci, takže vlasy nám rostly samy, ale aby byly hezké a lesklé, pochopitelně jsme používali kosmetické přípravky. To byl další fenomén: k bigbítu patří dlouhé vlasy a tady se nesměly nosit. Citron už naštěstí trefil dobu, kdy jsem se konkrétně já nikdy z donucení nestříhal. Ale pamatuju, že když jsme ještě nesměli do televize, tak Katapult se tam dostal a vlasy musel schovávat. To je památná historka. Vyšlo nařízení, že vlasy musí sahat maximálně nad límec, a tak si Olda Říha udělal ještě jeden límec na tričko ve výši hrudníku. V Citronu nás zasáhla i móda trvalých a melírků, což se běžně používalo. K té konečné pompéznosti a vyumělkovanosti v metalové image to patřilo,“ vykládá Radim Pařízek, dnes zároveň podnikatel, který již patří k těm ostříhaným.

Miloš Doležal, jehož ozdoba hlavy dost potrápila, upozorňuje na jiný aspekt. „Samozřejmě jsme se snažili o vlasy pečovat co nejlíp, ale druhá věc jsou geny. Určitě nejvíc ze všeho vlasům nesvědčil stres, tím vypadávaly nejvíc. A co si budeme povídat, o stresu v bolševismu, že jo? Strach čišel úplně všude, z policie i z celýho kolosu toho systému, kterej byl svým způsobem dokonalej a měl oči a uši všude.“

Metalománie: IV. díl Galerie epizodních královen

To po revoluci opadlo a naopak se zvýšila dostupnost kvalitních kosmetických přípravků. Jen přístup metalistů zůstal stejný. „Určitě nám nebylo jedno, jaké máme vlasy, ale nic zvláštního jsme s nimi neprováděli. Klasika – šampon, kondicionér, sem tam nějaká kůra nebo vitamín,“ dušuje se za Krabathor Bruno. Pouze Kolins opovržlivě prská. „Debustrol vlasům mimořádnou péči nikdy nevěnoval. My jsme thrashmetalová kapela a ne glam rock.“

DOČASNÁ TRVALÁ

Jenže i Arakain ve své nejthrashovější éře na přelomu 80. a 90. let podlehl trendu takřka barokních loken. „Tehdy to bylo v módě a bohužel to zasáhlo i nás, ale s odstupem času to považuju za pitomost. O vlasy jsme se nijak zvlášť nestarali, jen Jirka Urban doporučoval braní Panthenolu. Pak mě jednou odtáhl ke svý známý kadeřnici na trvalou. Vypadal jsem pak jak Arab a každej si ze mě dělal srandu. Navíc mi vlasy spálila, takže mi potom pořádně nerostly,“ bere pudlí design s nadhledem Aleš Brichta.

A směje se dál. „Ale taky jsem se v týhle souvislosti pobavil, když mi jeden fanoušek napsal dopis, že jsem měl kudrnatý vlasy a teď je mám rovný. On prý je má taky kudrnatý, ale dřív vypadal jako já a teď by chtěl znovu, jen neví, jak jsem si je narovnal. Údajně to zkoušel všemi způsoby, dokonce si je žehlil přes ručník, ale prý to nepomáhá, tak abych mu poradil.“ Jó, starosti muzikantů byly v téhle oblasti oproti řadovým příznivcům malicherné.

Své o tom ví i Michal Tuček. „Já měl z pozice pouhýho metalovýho pěšáka problém dlouhý vlasy vůbec prosadit. Otec se s mou vizáží nemohl vyrovnat a dokud jsem studoval, důsledně trval alespoň na průběžným přistříhávání na úroveň ramen a vepředu očí, čímž pověřil matku. Ta naštěstí měla pochopení a zpočátku mě stříhala jen symbolicky, přičemž jsme vlasy schovávali a příště je tátovi předložili ke kontrole. Časem jsme nastřádali slušnou hromádku, takže ze stříhání sešlo úplně. Tatík revidoval stále dokola tytéž kadeře a já si vždy hlavu namočil a různě sesponkoval, takže moje kštice nevypadala tak bohatě. Despota byl v tu chvíli spokojen, dál mě nezkoumal a na čas byl zas klid. Dokonce se jednou sám zhrozil, že mě máma okudlala moc, zatímco ona na mě už dobrej rok ani nesáhla.“

PROPUSTKA Z PEKLA

Můžete vlasy sebevíc hýčkat, ale co naplat, když vás jich během chvíle zbaví armádní lazebník. Samozřejmě nejen kvůli háru byla vojna velkým strašákem. „O vojnu jako takovou nešlo, ta mohla člověku určitým způsobem prospět, ale šlo o dva ztracený naprosto zásadní roky života. Samozřejmostí pro mnoho rockových muzikantů bylo, že se vojně vyhnou a jedinou šanci představovala modrá knížka. Někdo ji získal ze zdravotních důvodů, jiný ze simulovaných psychických potíží. Většinou se to nějak zařídilo, v Praze to šlo určitě daleko líp a domnívám se, že i ty armádní šarže to tolerovaly. Věděly, že to tak prostě chodí,“ je přesvědčen Dodo.

„Neznám moc muzikantů, kteří byli na vojně. V praxi to totiž znamenalo vypadnout z toho kolotoče ven s minimální šancí do něj znovu naskočit. Sice s problémy, ale dalo se to za úplatek uhrát na modrou knížku a později se to řešilo žádostmi o civilní službu. Taky vím o případu, kdy jeden hodně známej muzikant dostal modrou na papíry na hlavu a stěžoval si, že ho ještě větší peníze po revoluci stálo, aby mu je zase sebrali a mohl si udělat řidičák,“ potvrzuje tezi, že modrý bestseller byl pokladem rockerovy knihovny, Aleš Brichta. V Debustrolu to podle Kolinsových slov měli půl na půl. „Melmus s Trifidem dostali modrou knížku, no a já a Cizák jsme tam byli dva roky.“

Službě vlasti se nevyhnul ani Bruno. „Osobně jsem na modrou knížku neměl nárok, tak jsem se snažil aspoň vyřídit odklad, abychom šli s Christopherem současně. Jenže mi nějak těsně předtím emigroval strýc, a jak jsem na sebe upozornil, tak mi napsali, že jsem nenahlásil ukončení studia a nástup do zaměstnání, a že tudíž narukuju v prvním termínu. Za měsíc už jsem tam byl, taktak jsem stihnul Death Metal Session. Po roce přišla revoluce a v konečném důsledku mi z těch čtyřiadvaceti měsíců čtyři umázli. Chris byl ženatý a měl dítě, tak ho pustili po roce. Takže jsme se z vojny vrátili téměř současně a konečně rozjeli to, čeho jsme se nemohli dočkat – Krabathor.“

Relativně dobře vojnou proplul Radim Pařízek. „Jako vysokoškolák jsem na vojně byl na jeden rok a podařilo se mi udělat konkurz do Armádního uměleckého souboru na Pohořelci, takže jsem působil v takové zábavní kapele, která jezdila po republice. Měl jsem velké štěstí.“ To nepotkalo dalšího absolventa vysoké školy Otu Hereše. „Pobyt v kasárnách byl úplně zbytečně zahozenej čas provázenej stresem a beznadějí.“

Navíc na něj po návratu z armády nezbylo místo v domovském Törru. Tučka odvod potrefil až po revoluci, kdy už existovala možnost náhradní civilní vojenské služby. „Pro její povolení byly tehdy dva důvody: náboženskej a pacifistickej. Mě jistily rodinný kontakty na biskupství, kde mi byli ochotni potvrdit, že jsem zavilým věřícím, aniž by mě kdy viděli. Nechci být nevděčnej, ale o zásadách a poctivosti církve to něco vypovídá. Nakonec jsem to stejně uhrál na rezolutní prohlášení o odporu ke zbraním, ačkoliv jsem na základní škole absolvoval střeleckej kroužek.“

text Daniel Folprecht, foto archiv

Témata: Metalománie, Aleš Brichta, Arakain, Citron, Debustrol