Metalománie: XII. díl Krevní obraz národa

„Na Slovensku ve svý podstatě metalový kapely moc neexistovaly. Jako metal byla vnímána Tublatanka, ale i Metalinda, Dereš  a podobný party. Přitom to byl spíš klasickej hard rock nebo pop rock,“ trefuje hřebík na hlavičku Aleš Brichta a zatlouká jej dál.

Metalománie XI.: Konfrontace idejí a snů

„Našemu vnímání metalu se zřejmě nejvíc přibližoval ranej Gladiator z Nitry, ale ti se proslavili až později po změně stylu. Jinak tam nic známějšího nebylo, protože ti ortodoxnější muzikanti jeli spíš v punku.“ Jde-li všeobecné podmínky pro vegetování metalistů v obou částech tehdejší federace porovnat, pak Radim Pařízek z Citronu má jasno: „Slovenské kapely to měly lepší a to samozřejmě nejen metalové. V tomhle směru klobouk dolů. Už v nějakém 79. jsme hráli s Elánem v Košicích a oni byli zrovna na vojně. Všichni sloužili u jednoho útvaru, v podstatě ani nevojančili, v šatně svlékli mundůry, oblékli trička a prostě hráli koncerty. Nebo případ Tublatanky, abych se vrátil k metalu – ti byli mnohem protěžovanější, protože Slováci měli ambice se dorovnat nejen Čechům. Určitě byli preferováni ještě víc než my v Ostravě.“

Podle Miloše Doležala spočívala odlišnost i v mentalitě: „Nevím, jaký měli podmínky, ale Slováci byli vždycky jiní. Chovali se jako celebrity, i když třeba byli nuly. Fanoušci byli OK, ale pořadatelé nebo lidi v hotelech a restauracích nám dávali najevo, že nejsme zvaní. Měli jsme tam i několik konfliktů, který pak řešila policie. Byli jsme zasratý Čehůni.“

Metalománie: X. díl Vzácný šálek s vůní dálek

Co na to druhá strana, respektive nejvýraznější postava slovenské scény Martin Ďurinda (48), vůdce Tublatanky? „Metalové skupiny na Slovensku pred rokom 89 mali podľa mňa úplne rovnakú situáciu čo sa týka štartu na scénu, koncertovania alebo vydávania dosiek. Tie skupiny, na ktorých koncerty chodilo veľmi veľa ľudí, boli monitorovane ŠtB aj na Slovensku aj v Čechách. Českých metalových skupín bolo oveľa viac, niektoré boli veľmi dobré a niektoré slabé, niektoré sa až moc štylizovali ako zakázané režimom a že majú stále nejaké problémy s komunistami. To ma ale vždy veľmi tešilo, že česká scéna naozaj žila metalom.“

Na Slovensku se metal vzedmul až v porevoluční vlně. „Často jsme s Krabathorem hrávali se slovenskými kapelami Gladiator, Dementor, Dehydrated, Pathology Stench či Phantasma. Byli jsme všichni na jedné lodi, jenom oni měli slabší trh, míň koncertů a podobně,“ připomíná extrémní scénu začátku 90. let Bruno z moravského Krabathoru. Brněnští Root zase v té době pomáhali nadějným deathařům Kar z Dubnice nad Váhom.

VÝCHODNÍ TEMPERAMENT

Oč méně mělo slovenské publikum vlastních ikon, tím nažhavenější bylo na hosty. „Zpočátku byly odezvy stejné, ale neměli tam problém se židlemi. Když zjistili, že přijede bigbít, židle vystěhovali nebo je dali na bok, takže myslím, že to tam bylo otevřenější a lepší. Postupem času bylo slovenské publikum vděčnější než v Čechách,“ domnívá se Pařízek a Dodo upřesňuje: „Bratislava byla chladnější, východ hodně srdečnej a fanoušci v dobrým slova smyslu šílení.“ To potvrzuje i Bruno: „Na východním Slovensku byla poctivá dávka temperamentu, ale to bylo možná dáno i tím, že tam toho moc nebývalo a tak koncerty lidi navštěvovali v hojném počtu. Dav dělá divy…“

Z Ďurindova pohledu to však bylo trochu jiné, tedy stejné. „Reakcie boli rovnaké, niekedy fanúšikovia zdemolovali stoličky v sále, ´headbengrovali´ hlavami alebo skákali z pódia do ľudí. Akurát rozdiel bol v tom, že na niektorých koncertoch v Čechách ľudia pili počas predstavenia pivo a na Slovensku som tento úkaz nepozoroval. U nás sa vždy hovorilo, že český fanúšikovia sú vernejší a fandia naozaj dlhé roky svojej obľúbenej skupine a to je aj podľa mňa pravda.“

Asi ano, Michal Tuček je toho příkladem. „V červnu 89 jsem viděl banskobystrickej Hematit s frontmanem Romanem Révaiem a byli výborný včetně image. Prý to byl jejich první koncert v Čechách. Dodnes lituju, že se sem nedostaly jejich rozhlasový nahrávky a jedinej singl.“

NIŽŠÍ PŘEKÁŽKY

„Slováci měli výhodu, že jejich vydavatelství Opus bylo mnohem vstřícnější a pružnější, než Supraphon a Panton v Čechách a i jejich média muziku nových kapel hrála. O tom se nám mohlo jen zdát,“ přiznává Brichta a Ďurinda vysvětluje: „Tublatanka dostala ponuku nahrávať dosku hneď po prvom vystúpení na festivale Mladá vlna v Bratislave v januári 83. Mali sme trochu šťastie, keď medzi divákmi sedel jeden tzv. zodpovedný redaktor vydavateľstva Opus, ktorý rozhodoval o vydávaní LP platní. Jemu sa naše vystúpenie a pesničky zapáčili a spýtal sa nás, či nechceme vydať dosku. Skoro sme najprv odpadli a neverili sme tomu, ale tak sa aj stalo, že niečo po roku existencie našej skupiny sme išli do štúdia nahrávať LP platňu. (Než však vyšla, uplynuly dva roky – pozn.aut.)

Po úspechu v predajnosti nám Opus ponúkol vydanie ďalších platní a tak sme stihli do roku 1989 vydať tri. Opus sa tiež už v tom čase správal trhovo kapitalisticky a chcel zarobiť peniaze a nebolo mu jedno nevydať Tublatanke dosky, ktoré sa predávali v stotisícových nákladoch. V Čechách sa s vydávaním metalu meškalo a umelo odďaľovalo dosť dlhý čas. To bol akože underground. Ale potom ku koncu osemdesiatych rokov dostal aj tam metal vo vydavateľstvách zelenú.“

Problémy neměla Tublatanka ani s přístupem na obrazovku. „Zo Slovenskej televízie sa oveľa viac vysielal metal, ako keby tam bolo liberálnejšie ovzdušie,“ říká Ďurinda. „Dostať sa do televízie nebolo až také ťažké, ako sa hovorí. Ak ste mali pesničky, čo sa dali počúvať, a texty, čo sa dali stráviť, tak to nebol problém. Relácia Triangel mala tri kategórie štýlov a mnohé metalové skupiny, čo za to stali, aj volali z televízie do relácií bez toho, aby sa oni ozvali ako prví. Možno dosť veľa skupín nadávalo na to, že sa nemôže dostať do televízie, ale tam bol často aj problém s ich kvalitou.“

Jen jestli Ďurinda nemá jinak nasazenou laťku pro pojem "metal", neboť z alb Tublatanky výrazněji zasáhl pouze LP Žeravé znamenie osudu, jinak spíš povíval okolo. Každopádně soubor krojovaných rockerů, který prý měl poměr koncertů v obou částech federace jedna ku jedné, byl na konci 80. let nedílnou součástí metalové scény a navíc jako jeden z mála se hudbou živil. To tak snadné nebylo ani ve městě na Dunaji.

„Prejsť na profesionálnu dráhu za komunistov bol väčší problém, lebo väčšinou vyžadovali hudobne vzdelanie, čítanie z nôt a papier o ukončení štúdia s príslušným zameraním na hudbu, čo členovia rockových skupín samozrejme nemali. Ale aj to sa dalo nejakými trikmi obísť a stať sa profesionálom. To bola taká zbytočná buzeracia, veď väčšina muzikantov s tých najlepších rockových skupín nemá hudobne vzdelanie a nevie čítať z nôt,“ říká Ďurinda a jedním dechem se vyznává: „Veď to je na tom ta krása a originalita, že každý je ako samorost, ktorý si robí hudbu podľa seba tak, ako cíti, a preto je rock tak rozmanitý, krásny a priniesol toľko hodnotnej muziky.“

text Daniel Folprecht, foto archiv

Témata: Metalománie, Aleš Brichta, Gladiátor