Vydáno 17.06.2011 | autor: redakce
Stejně jako v kterékoli jiné branži, i mezi muzikanty "z jedné lodi" navenek panovaly pospolitost a přátelství. Avšak pod hladinou úsměvů a poplácávání po ramenou mnohdy vřely i méně ušlechtilé vztahy.
Koncem 80. let minulého století již byl metal v takovém laufu, že mu podlehli i umělci, u kterých by to málokdo čekal. Jak se na dočasnou image tvrďáků dívali tvrďáci celoživotní? „Nedívali jsme se,“ smečuje Kolins. Tak si tedy připomeňme, že dokonce Václav Neckář oblékl křiváka a v 88. roce vydal hard rockem silně ovlivněné album Pod komandem lásky. Rovněž Katapult vsadil na metalovou image (zejména Říha v kožené bundě s nášivkou Anthrax a hlavou omotanou šátkem byl k zulíbání). Nejdále zabrousil Olympic, který mimo pruhovaných elastických kalhot, kůže, cvočků a delších vlasů, motal svému publiku hlavy rychlovkami Jako tele na vrata, Když ti svítí zelená, Já někde čet´ či fórkem Ukaž, jak umíš rychle hrát.
Metalománie: XII. díl Krevní obraz národa
„Petrovi Jandovi se metal zamlouval svou energií, takže zkusil taky přitvrdit, což nám bylo sympatický,“ obhajuje svého kamaráda Aleš Brichta a podotýká. „Ale zas tak dlouho to nevydrželo a Olympic se vrátil k písničkovějšímu stylu hraní, kterej mu byl přece jen bližší. U Katapultu jsem nějakou metalovější image ani nepostřehl.“ Nevšiml si ani Ota Hereš. „Podle mně tyhle kapely nikdy metalovou image neměly. A co se týče jejich hudby, bylo to v pohodě. Na jejich koncerty jsem chodil.“
I Miloše Doležala nechala vizáž starších kolegů chladným. „To bylo jejich rozhodnutí a já ho nezkoumal. Když mi bylo patnáct, viděl jsem Olympic i Katapult v televizi a docela jsem je obdivoval. I proto pro mě bylo obrovský rozčarování, když jsem ty lidi později potkal osobně. Myslel jsem, že budou v pohodě, budou všechno chápat a vědět kam patří, ale pak mi přišlo neuvěřitelný, že jsme pro ně byli jen soupeři. Podle toho se k nám chovali a to bylo jedno z největších zklamání, který jsem zažil.“
Metalománie XI.: Konfrontace idejí a snů
Podobné pocity stihly také Bruna. „Olympic mi byl vždycky sympatickej, akorát nemám moc rád jejich období do poloviny 70. let, ty Želvy atd. Miluju Prázdiny na Zemi a Ulici a z jejich nářezů Když ti svítí zelená nebo Jako tele na vrata jsme byli nadšeni. Později jsme s Krabathorem měli štěstí, že jsme u Petra Jandy v Propasti točili první dvě CD a mohli ho poznat osobně, stejně jako Martu, které dnes moc fandím s Die Happy. Olympic jsou v klidu, naopak Katapult šli mimo mě. Trošinku mne lízli v období, kdy měli Zlatého slavíka, ale jejich sveřepě zahranej minimalistickej rock se mnou nic nedělal a jejich dodnes proslulý světácký arogantní chování mě v době, kdy jsme na sebe občas někde narazili, docela vykolejilo. V životě bych neřekl, že se takhle může chovat domácí kapela.“
Ovšem ani mnozí metalisté nemají zcela čistý štít. Úspěchy a sláva změnily i je. „Ani jsem si ve svým okolí nevšimnul,“ tvrdí Ota Hereš, ale Dodo oponuje. „Já myslím, že všechny. Každej jsme si prošli sinusoidou, kdy jsme mysleli, že jsme kingové vesmíru. Vždycky je ale jen otázka času, kdy zjistíš, že se vlastně nic nestalo. Hlavně je důležitý mít radost z hraní jako takovýho. Taky nám všem změnily život manželství. Já jsem se rozhodl rodině věnovat, protože jsem nechtěl dopadnout jako fůra jiných, kteří přišli o manželství nebo se jim odcizily děti. Moc dobře vím, jak má naprostá většina muzikantů totálně rozsekaný manželství.“
„Většinu lidí takový věci změní. Je jen otázka, nakolik to kdo dokáže ustát nebo se z toho oblouznění vyhrabat. Bylo i pár lidí, u kterých se to neprojevovalo navenek, aby si toho všimli fanoušci, ale naopak mezi muzikantskými kolegy. Ovšem nechtěj po mně někoho jmenovat. Bylo by to nefér.“
Radim Pařízek nabízí manažerský postoj, avšak zároveň přiznání. „Sláva změní každého. To je obecný jev showbyznysu, se kterým je třeba dopředu počítat. Má-li jít někdo nahoru, musíš ho těžce zasmlouvovat a případně tvrdě sankcionovat, aby nezačal dělat vylomeniny a různě si vymýšlet. Slávu ustojí jen velmi malé procento lidí. I nám se v Citronu stalo, že jsme přestali stát nohama na zemi a měli pocit, že nám patří celý svět. Syndrom slávy byl možná částečně jeden z důvodů, proč jsme toho po revoluci na chvíli nechali. Je to velmi lechtivé, protože když si to člověk prožil, zjistí, že jde svým způsobem o drogu.“
Bruno se z pohledu první ligy nekomerčního death metalu proslulých kolegů zastává. „To se těžko posuzuje, každej říká, že je stejnej jako býval, ale popularita v této fázi je příjemná věc. Momentálně si však nevzpomínám na nikoho, s kým jsme se stýkali, kdo by se z toho vyloženě posral. Moje osobní zkušenost je spíš taková, že čím ´větší´ kapela, tím víc je v pohodě. Jako příklad mohu uvést Cannibal Corpse nebo Vader. Když už na něco takového přišlo, tak největší ramena vždycky dělávali ti, co moc neznamenali.“
„Já ani žádný slavný lidi moc neznám. Anebo mi až tak slavný nepřipadaj,“ přemítá frontman V.A.R. Berun a bez otálení připouští: „Každopádně sláva s někým může dost zamávat a takový případy jsou.“
To Necrocock z Master´s Hammer si servítky nebere. „Změnilo se pár blbečků z čistozpěvovejch kapel z vesnic, kterým vyšla nějaká ta deska. Ty buranský hovada pak nosívaly nosy fakt nahoru,“ směje se.
Obecně lze říct, že skupiny, které začátkem 90. let vylétly vzhůru, ale celou kariéru prožily víceméně v undergroundu, nestihly „zhvězdnatět“, ač se postupně staly žánrovými legendami. „V Root jsme pořád stejní magoři, jako jsme byli před dvaceti lety,“ dušuje se Big Boss a Kolins je k sobě ještě přísnější: „Debustrol žádnej velkej úspěch ani slávu nezažil, takže my jsme se určitě nezměnili.“
Ať již byl u moci jakýkoli systém, propojení umělců a politiků nebylo a ani dnes není ničím neobvyklým. Nastane-li však převrat, okamžitě se zaprodancům na výsluní zatmí a šanci dostanou nejen noví „králové,“ nýbrž i noví „šašci.“ Ačkoliv metalisté většinou stáli proti komunistickému režimu, když se u nás v 89. dějiny zlomily a nastoupila nová politická reprezentace, kontakty na ni neměli.
„Zpočátku se nahoru dostávala starší garnitura, vyjma disidentů nebo lidí zašitých někde v kotelnách. To až v současné době se někteří z fanoušků dostávají do určitých funkcí. Občas zaslechneme, že politik řekne, že je fanoušek Citronu, ale tehdy ne,“ rozjímá Pařízek a jak se zdá, obdobná byla cesta Aleše Brichty, jemuž ke 40. narozeninám dokonce osobně gratuloval Václav Klaus. „My jsme se před revolucí nepohybovali ani v tom ortodoxním undergroundu, ani mezi chartisty, takže porevoluční období využívali hlavně lidé z tohoto okruhu. Já jsem se s některými politiky seznámil až mnohem později.“
Miloš Doležal byl prý ještě neposkvrněnější. „Mně bylo v roce 1981 patnáct let a abych pravdu řekl, akorát jsem tak zaregistroval, že zakázali novou vlnu. Ale o osudech undergroundu nebo Havla jsem informovanej nebyl. Ve dvaceti jsem se neorientoval ani v českých kapelách, který v 60. letech něco znamenaly. Potom jsem v Praze ty lidi potkával a oni vyžadovali určitej respekt, ale já je neznal. Takže docházelo k velkým faux pas. Prostě fůra lidí měla pocit, že je musíme znát, protože jsou z Matadors a my vůbec netušili. Ale tak je to do dneška,“ tváří se Dodo nad mezilidskými poměry rozmrzele a dodává: „Starší muzikanti od nás vyžadujou respekt, ale v žádným případě nám ho nedávají. Není to jako v kultivovaných zemích, kde přijde čtyřicetiletej muzikant za šedesátiletým a řekne: Já si tě vážím. A starší na to: Já si tě taky vážím.
Tady když přijde čtyřicetiletej muzikant za šedesátiletým a řekne: Já si tě vážím, tak ten mu odpoví: Čumíš, co? V posledních deseti letech jsem seděl doma a zabýval se produkcemi ven a prací jinde a pro jiný lidi, ale když jsem po tý době zase začal potkávat tu starší generaci muzikantů, zjistil jsem, že je to úplně zbytečný. Nedochází k žádnýmu vzájemnýmu respektu, je tam zase jen soutěžení a machrování a to je o hovnu.“
Zajímavou zkušenost s hvězdou světového kalibru získal v průběhu 80. let Jiří Valter, pozdější frontman Root. Nejenže bystrá komunistická cenzura pustila jeho dopisy na Západ, ale zareagoval samotný Clifford Lee Burton, baskytarista legendy Metallica. Korespondenci však přetrhla havárie ve Švédsku během turné v září 1986, při níž Burton zahynul. „Ano, psal jsem si s Cliffem, a když potom došlo k té strašné nehodě, poslal jsem kondolenci jeho rodičům. Dostal jsem od nich krásnou odpověď,“ popisuje dávné události Big Boss a nemá chuť je příliš rozebírat. List od Burtonových je k nahlédnutí v bookletu kompilace 10 years after…a tribute to Cliff Burton.
text Daniel Folprecht foto archiv
Témata: Metalománie, Olympic, Aleš Brichta, Katapult, Citron