Metalománie: XVI. díl Mračna nad výsluním

Během necelých dvou let od politického převratu bylo nejlepší metalové období v Československu pryč a vlasatí muzikanti z výšin slávy rozčarovaně svištěli zpět do undergroundu. Jak by časově orámovali metalový boom jeho tehdejší aktéři? „Tak to nevím, já se tím nikdy nezabýval a nezabývám. Beru muziku tak, jak je, a nějaké boomy mě opravdu neberou,“ smetá otázku ze stolu Big Boss. „Maximálně deset let, možná i míň. Ale na dnešní dobu a rychlost střídání trendů to byla dost dlouhá doba,“ domnívá se Berun a jeho kolega z V.A.R. Jeny je v odhadu ještě mírnější. „Já mám pocit, že to bylo tak kolem pěti let. Hlavně se však tolik neřešilo, jakej druh metalu kdo hraje. Dneska se to víc dělí a škatulkuje. Ale některý směry, o kterých se říkalo, že jsou mrtvý, se zase vracejí. Základ je, že se to hrne dál.“ Nejuspokojivější a nejpřesnější odhad má zřejmě Necrocock, který v podstatě Jenyho slova potvrzuje, jen specifikuje. „Já bych řekl, že od šestaosmdesátýho do jedenadevadesátýho.“

Metalománie: XV. díl Ztráty a podrazy

Po pádu komunistického režimu sice nastaly nové problémy, avšak alespoň od státních orgánů již nebezpečí nehrozilo. „Ode dne revoluce jsme měli už navždy klid,“ oddechuje si Big Boss a Bruno s Kolinsem za své spolky souhlasně přikyvují. Berun ovšem připomíná nová protivenství. „Ono se to přesunulo do pozice rozhodujících starostů a úřadů, kteří chrání dobré mravy a klidný spánek spořádaných občanů. Ale to je stejný v celý Evropě. Ta jako by politika se dnes neřeší, alespoň prozatím. Jenže je tady průser, jak se lidi masírujou reklamou, rádii, televizí a vůbec celou tou mediální mašinérií, která zasahuje nejvíc mladý. Takže oni už za chvíli nebudou mít potřebu něco tvořit a o něco se snažit. A když už, tak přesně podle šablony, kterou pro ně odborný týmy zabývající se touto otázkou vytvoří. Ale to sem asi nepatří.“ Jeny hbitě navazuje: „Jasně, státní orgány se pak už do toho nemotaly. To spíš majitelé klubů začali selektovat podle sebe a svýho divnýho vkusu. Takhle se třeba vymazal metal kolem roků 1993-1995, kdy skoro všichni v klubech chtěli slyšet, že hraješ kytarovky, Nirvanu a podobně. Jakmile jsi řekl, že děláš metal, tak se tvářili, že to už je směr, kterej je mrtvej a proč ho vůbec ještě hraješ.“

Však také někteří podlehli. Třeba Debustrol natočili v roce 1993 album Chytrá past, na němž se od ortodoxního thrashe výrazně stylově odklonili. Proč tak učinili, shrnuje frontman Kolins stroze: „Protože jsem byl blbej.“ Brzy však prozřel, pokorně se vrátil k divokému běsnění a s úspěchem tak činí dosud. Prohřešek proti thrashové etiketě byl téměř zapomenut.

Metalománie: XIV: díl Opojné sérum svobody

V ERBU PIVA

Vztah Čechů i Slováků k alkoholu byl odjakživa vřelý, jen nebylo obvyklé jej veřejně opěvovat. To bývalo výsadou lidové hudby. A tak celý národ sice chlastal, ale navenek bylo opilectví urážkou socialistické morálky. Spolu se železnou oponou zmizelo i toto tabu a bylo jen otázkou času, kdo lákavé téma uchopí jako první. Nakročeno měli V.A.R. založení coby Vratislavický amatérský rock, avšak posléze překřtění na Vratislavický alkoholický rachot. „Bylo to celkem příhodný, vždyť basák Vyčka neváhal uprostřed skladby přestat hrát a labužnicky si otevřít lahváče,“ loví v zaprášených zážitcích Michal Tuček.

„Myslím, že chlastali všichni – fanoušci i muzikanti. V tý době snad nebyla ani jedna kapela, která by alkohol odmítala. Alespoň já si na takovou nepamatuju.Za komunistů byl i ten chlast takovej odboj proti bolševikovi, protože všechno, co bylo společensky nepřijatelný, člověk rád dělal, aby nebyl jenom ta ovce v řadě. Ale co to je nadstandardní vztah k alkoholu? Tři piva, nebo patnáct? Je potřeba to vždycky trochu brzdit, ale když je chuť, tak do dna!“ pomlaskává Berun, který kdysi opileckou image korunoval otvírákem zavěšeným na krku. „Já myslím, že jsme popíjeli opravdu nadstandardně,“ pomrkává šibalsky Jeny. „Na začátku jsme měli ve smluvních podmínkách dvacet piv na pódium a nebyl problém je vypít a odehrát.“

Navzdory auře však texty V.A.R. o konzumaci chmelových či lihových nápojů příliš nepojednávaly, proto v této oblasti vzápětí triumfoval Alkehol. „To už jsme mnohokrát vysvětlovali. Nám nešlo v prvním plánu o image, ale o ten název: ty vole alkoholickej rachot – to je chlív. A že jsme pařili, no to pařili všichni. Akorát ti, co pařili nejmíň, o tom zpívali, protože na to měli sílu. Nám už pak bylo z chlastu spíš blbě, a ještě o tom zpívat... No ale stejně nás ten název a asi i naše kecy hodily do škatule alkoholických tupců a jezeďáckýho metalu hlavně pro ty, kteří nás ani nikdy neslyšeli. Ale dnes už je jedno, jestli jsme Rachot alkoholickej nebo V.A.R. Obojí má svou platnost a sílu,“ mává rukou Berun a přenechává slovo kapelníkovi Jenymu. „My nikdy nebyli prvoplánový jako Alkehol. Kdo to chtěl slyšet,zjistil, že texty vlastně o alkoholu vyprávějí jen minimálně a muzika taky není jen doprovod k říkánkám. A dělali jsme to, i když jsme věděli, že to komerčně nebude bůhvíjaký. Toho se držíme dodnes.“

LIDOVÝ ARTIKL

Komerčně geniální tah naopak učinil Ota Hereš se svým kolegou tehdejší sestavy Krpytoru. „Bylo to velice prostý. Jednoho krásnýho dne jsme si s Kunou řekli: ,Pojď, uděláme songy o chlastu.’ A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Když jsme pak s písničkou Buráky vyhráli československou hitparádu, stal se Alkehol naší prioritou.“ Názory hudební veřejnosti tehdy byly různé, avšak vyloženě negativní narážky muzikantů Otovi neutkvěly. „Co si pamatuju, tak reakce byly kladný. Anebo nám kolegové nechtěli říct do očí, že jsme dobrý,“ směje se. Rozdílná poselství domovských kapel se zákonitě odrazila i v pódiové prezentaci.

„S Kryptorem to byl nářez a hlavně velkej pohyb. Kdo pamatuje koncerty z tý doby, ví, o čem mluvím. Už tenkrát jsme si pořídili vysílačky na kytary, abychom mohli běhat z jedný strany pódia na druhou. No a s Alkeholem to byla zábava spojená s chlastem a s lidma, který si s námi ty veselý songy o chlastu zpívali.“ To už ale stále výrazněji vystrkovali růžky další bývalí thrasheři – Kabát. „Shodou okolností a díky tomu, že jsme začali vydávat alba u stejný firmy, byl náš první koncert v Duchcově právě před Kabátem. Kluci tam často hráli a v podstatě nás představili jako novou kapelu. Jinak Kabáti tenkrát perfekt a o dnešku už vůbec nemluvě. Chlapi jsou prostě skvělí,“ vzdává Ota Hereš hold kapele, která to z vesnických sálů teplického okresu dotáhla opravdu vysoko, byť již ne s metalem.

Pro úplnost dodejme, že heavy vlna svého času omyla prostřednictvím skupin Orient, Markýz John, Hever, Sifon, Tam ad. také scénu tanečních zábav. „Na tancovačkách byl metal velmi rozšířen. I mně se z tvrdýho rocku jako každýmu z mých bližních líbil čím dál tím víc. Naším vzorem ale byly zahraniční kapely,“ připomíná matador Jindřich Pavlišta (63) z pražského Orientu, kterým prošla nejedna osobnost tuzemského metalu. „Nejraději však vzpomínám na sestavu, v níž se mnou hráli Olda Bureš, Ruda Rožďalovský, Pavel Dvořák a Míra Nedvěd,“ vyznává se Jindra a stran působení své kapely zdůrazňuje: „Nepreferovali jsme zábavy před koncerty, ale doba byla taková, že v podstatě každá zábava byl vlastně velkej koncert.“ Přesto když začátkem 90. let vydával LP desku kdekdo, Orient ani jiné zábavové soubory směřující k metalu nikoli. „Snažili jsme se o totéž, ale neměli jsme takový známosti. Něco se natočilo, ale upadlo to v zapomnění. Nebyly peníze.“

NEZKROCENÁ (V)IDEA

Se svržením komunistické vlády padla i cenzura a jelikož Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ještě neexistovala, provázel televizní vysílání v krátké etapě nejeden šok, ať již šlo o erotiku, humor či hudbu. Metalové klipy si o razantnější zpracování z podstaty přímo říkají a autoři neváhali. Z dnešního pohledu jsou jejich vizuální díla mnohdy úsměvná, leč v době svého uvedení na obrazovky byla naprosto ohromující. Master’s Hammer v klipu Géniové ztvárnili černou mši nad nahým dívčím tělem, Root nechali ve Hřbitově vláčet Big Bosse rakev po pražské Gröbovce, Kryptor v Justičním omylu postupně skonávali na elektrickém křesle, Pacifistic Death od Krabathoru zase do ČT vnesl nefalšovaný death metal. Nejen příznivci, ale i Bruno a jeho parta kovotepců seděli u obrazovek jako přikovaní. „Vyvolalo to ve mně jenom ty nejlepší pocity. Přesně si vzpomínám, že když jsem ten klip viděl prvně v nějaké hitparádě, ani jsem nedýchal.“ Kdeže ty časy jsou...

text Daniel Folprecht, foto archiv 

Témata: Metalománie, Debustrol, Alkehol, Kabát