PHIL COLLINS - TESTIFY

Úvodem jedno upozornění: v případě nového alba Phila Collinse, nazvaného Testify, se nejedná o comeback v tradičním slova smyslu. Naopak, pro milióny Collinsových fanoušků na celém světě zcela jistě představuje velice očekávaný a vítaný návrat k žánru, kterému pouze málo umělců rozumí tak dobře, ani si jej nepodmanilo s takovým mistrovstvím, a úspěchem, jako právě Phil Collins. Ten se sice v poslední době kráčel po poněkud odlišných hudebních cestách, jak se svým slaveným big bandovým projektem, tak jako autor filmové hudby k nové versi Tarzana, za níž získal Oskara, Zlatý glób a Grammy. Se svým nejnovějším albem Testify se ale nyní opět vrací do království vyzrálého popu. A ještě něco: není pochyb o tom, že jeho písně zní lépe než kdy jindy. Pokud hledáte bezchybné kompozice a texty, nabité dospělými emocemi, nemusíte již dál hledat. Phil je a vždy byl vaším člověkem. Samozřejmě byla i doba, kdy byl úplně všude, nedalo se před ním nikam uniknout, zkrátka kdy byl jednou z dominantních hudebních realit na celé planetě. Takové ohodnocení bylo v mnoha ohledech báječné, ale na druhé straně pocit, že někteří posluchači touží pouze po určité podobě Phila Collinse („napucaného bodrého chlapíka,“ jak se sám označil) byl také omezující, a nakonec i frustrující. Hitové jedničky, jako byly například Sussudio a You Can´t Hurry Love mu pro veřejnost pomohly vytvořit neodbytně prosluněný, radostný a bezstarostný obraz - ten se ale ukázalo těžké nějak rozpustit. Nesvedlo to ani jeho album z roku 1989, které možná právě proto nazval ...But Seriously, (Ale vážně...) „Jde o to, že nesnáším předstírání, že jsem někým jiným než jsem.“ A co ten neustále žoviální, věčně se křenící Phil? „Obávám se, že tohle já prostě nejsem, a určitě ne v jednom kuse.“ V průběhu devadesátých let se právě proto odhodlal k proměně. Pro začátek začal postupně omezovat souběžně probíhající hereckou kariéru, kterou započal jako čtrnáctiletý v roce 1964, kdy hrál roli Artfula Dodgera produkci hry Oliver! v divadle na West End, a která vyvrcholila v roce 1988, kdy si zahrál jednu z hlavních rolí v anglickém filmu Buster, zároveň hrál v podceněném australském snímku Frauds. Místo toho se soustředil na hudbu, rozšiřoval a rozvíjel svůj hudební záběr. Album Both Sides z roku 1993 (v pořadí již páté) bylo možná nepřekonatelným výkonem jediného člověka - Collins sám nejen složil, nazpíval a produkoval všechny písně, zároveň i sám nahrál všechny nástroje, které byly na albu slyšet. Zůstává jedním z jeho oblíbených alb. O tři roky později, což ale nebylo takovým překvapením, oznámil své rozhodnutí opustit po šestadvacetileté spolupráci rockovou skupinu Genesis a soustředit se zcela své sólové projekty. Od té doby Phil Collins i jeho dílo mluví sami za sebe. Pokud ale pomineme nahrávání s big bandem a turné, a to nemluvíme o senzační muzice, kterou psal k filmům, od doby, kdy jsme se setkali s takovým albem Phila Collinse, jaké jsme měli rádi, uplynulo docela času. Jeho poslední studiové album, Dance Into The Light, z roku 1996 bylo méně intimní a daleko méně odráželo Collinsův osobní život než předcházející desky. I zvukově se vyznačovalo větší dynamikou - na tom měla největší podíl hra celé skupiny. Jako takové odráželo konkrétní bod, kterého dosáhl na své hudební cestě, jež vždy byla i je poměrně osobní. Jak všichni víme, ostatně, nebylo to žádným tajemstvím, pokud jde o jeho citový život, vymanil se z jednoho manželství a jedné rodiny, a vplul do druhého. Čistě zeměpisně vzato, opustil Velkou Británii, aby se mohl usadit ve Švýcarsku, kde nyní žije šťastně se svou novou ženou Orianne a malým synkem Nicholasem. Hudebně vzato se ale zdá, že ho cesta zavedla zpět domů. „Důvody, proč se věnuji hudbě jsou v podstatě tyto tři: desky The Beatles a alba, která vydávaly nahrávací společnosti Motown a Stax (jedna ze značek společnosti Atlantic),“ sám se hodnotí. „Vzpomínám si, s jakou úzkostlivou pečlivostí jsem se pokoušel znovustvořit pocit, který vane z těchto alb. Také si ale vybavuji (například s You Can''t Hurry Love), jakou smyčkou se pro mě můj úspěch stal. Lidé ke mně přistupovali asi takhle: ‘Od Phila chceme jenom samé pohodovky nebo hezké balady. Nechceme od něj nic vážného - to si můžeme pustit Elvise Costella nebo někoho jiného.’ „Takže, mám svoje staré hity rád, a každý koncert by byl bez nich plošší a ošizený, dříve nebo později se ale dostanete do bodu, kdy se vám chce zařvat - ksakru, vždyť já dovedu ještě něco víc než jenom tohle!“ Není tedy divu, že tak dramaticky změnil kurs. Práce s big bandem mu poskytla vzrušení z živého hraní s takovými mistry, a také fanoušky, jakými jsou Quincy Jones a Tony Bennett, zároveň tím mohl hodit svým jasným mistrným zvládnutím nové disciplíny rukavici puristickému přístupu. V každém případě má v úmyslu se k této hudbě v budoucnu ještě vrátit. Pokud jde o komponování filmové hudby, i to zůstává a nadále zůstane pro Collinse velkou výzvou. Stěží se mu mohl podařit slibnější debut než jaký představoval Tarzan - nejen že mu přinesl celou řadu sošek, ve filmu zároveň zazněla píseň You´ll Be In My Heart, jež byla největším Collinsovým americkým hitem několika posledních let. Po tomto triumfálním úspěchu se vrhl do práce na hudbě k dalším dvěma animovaným filmům z produkce Disneyova studia, které se ale ještě nepromítaly. Jsou jimi Tarzan 2 a Brother Bear. Existuje také možnost, že pomůže uvést Tarzana na divadelní scénu v podobném stylu jako byl Lví král. „Kdybyste mi řekli před deseti lety, že bych měl uvažovat o musikálu, nejspíš bych vám řekl asi tohle: ‘Podívejte, já už vystupoval v musikálu Oliver, a je to pěkná řádka let. Byl jsem v tom, dělal jsem to a nepotřebuju se k tomu znovu vracet.’ Pak ale člověk udělá něco jako je Tarzan, což je film, který vypráví nějaký příběh, a celá ta představa už se nezdá být tak šílená. A pokud by to někdo uskutečnil, chci, aby byla v Tarzanovi moje muzika. Je teď jako moje dítě. Což nás přivádí do současnosti. Phil přiznává, že se zpočátku stavěl k představě nového sólového projektu odmítavě a do práce se mu moc nechtělo. Měl k tomu hodně dobrý důvod: „Za posledních pětadvacet let se zavedl následující postup - natočíte album a pak zasvětíte další dva roky života tomu, že ho živě přehráváte po celém světě. Tak tohle já už nechci. Je mi jednapadesát a už to nechci, a ani nepotřebuji dělat. Mám ženu, dítě a svůj čas chci trávit s nimi doma. Chci, aby mě moje děti měly doma a ne abych je za sebou tahal po celém světě od jednoho kontinentu na druhý jako nějaký přívažek.“ Hudbu má každopádně v krvi. Jakmile bylo jasné, že se nebude konat žádné doplňující turné, podřídil se nevyhnutelnému a nechal, aby z něj vyšly písně, které tvoří album Testify. Jak uslyšíte, jsou to písničky, které by nemohl napsat nikdo jiný. Testify zní jako album, vytvořené člověkem, který je nově srovnaný sám se sebou i se světem, který si kolem seebe vytvořil. „Můžete to zkusit a získat si uznání tím, že natočíte album, které bude vědomě ovlivněné tím či oním módním trendem - Bůh je mi svědkem, že umělci starší než jsem já sám už tohle dělali! Mě to ale přijde jako když se stará babizna vyšňoří jako nějaká mladice. Když člověk není sám v pohodě, fanouškům se to nebude líbit, nikoho to nepřesvědčí... Takže jsem nakonec začal dělat přesně to, co jsem chtěl sám.“ To vše naštěstí znamená, že je Collins nyní v postavení, kdy může poskytnout svým miliónům fanoušků přesně to, na co tak dlouho čekali - další Collinsovo klasické album. Produkoval je Rob Cavallo, viceprezident společnosti Hollywood Records, který s Collinsem již spolupracoval na hudbě k filmu Tarzan, a který si již vydobyl uznání spoluprací s Green Day, Goo Goo Dolls a Alanis Morissette. Album bylo zkomponováno ve Švýcarsku a v Americe, produkce proběhla ve Francii.

www.philcollins.co.uk