ZE ŽIVOTA PUNKU - 8.díl: Konec zlých časů

Těžko dnes soudit, nakolik šlo o nápad upřímný či záludný, každopádně však v roce 1986 vznikl Rockfest – národní soutěžní festival amatérských skupin.

V dalších třech letech probíhal formou předkol, jejichž vítězové vystoupili ve sterilním prostředí pražského Paláce kultury, proslaveného do té doby zejména sjezdy partajních špiček. „Byl jsem se tam podívat jen na prvním ročníku a to prostředí mě strašně sralo. Byl jsem zvyklej na Chmelnici a najednou se ocitl v tom hnusným skleněným baráku," opovrhuje ještě dnes Petr Hošek honosným místem konání.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 7.díl: Obušky na oslavě míru

Zahrály ale i skupiny, které oficiálně vystupovat nesměly. Důvod zná Hraboš. „Protože organizátoři ze SSM hudbě hovno rozuměli, museli si najmout hudební dramaturgy, což byli většinou mladí hudební publicisté. Ti samozřejmě cpali kapely, který by se tam za normálních okolností nemohly dostat – různě přesvědčovali eSeSMany, že ta a ta kapela je prostě suprová a neměla by chybět." Musely ovšem projít cenzurou textů a mnohé skladby tudíž stejně zaznít nemohly. Taková bolševická klasika, proti níž však byl podle Hraboše recept. „To se obcházelo tak, že se uvedly úplně jiný názvy skladeb a odevzdaly zcela odlišný texty, než ty, co se nakonec hrály."

ZE ŽIVOTA PUNKU - 6.díl: Ve službách vlasti

O prodeji alkoholu také nemohla být řeč, avšak i tenhle problém uměli mnozí vyřešit. Nicméně práh „Pakulu" překročili první punkeři. Premiérový ročník dal šanci F. P. B. a Visacímu zámku. „Sice to byla svazácká akce, ale jeli jsme tam, protože jsme chtěli kreténům na Okresním kulturním středisku ukázat, že si v Praze zahrajeme i bez jejich okresního kola. Nevím, jakej byl skrytej smysl tý akce, ale bavilo nás válet se v lavicích, ve kterých sedávali Husák s Jakešem. Jinak nás to moc nevzalo a poslední dva ročníky jsme už bojkotovali," rozkrývá pohnutky prvně jmenovaných jejich manažer Petr Růžička.

To Michal Pixa z Visáčů má odlišný úhel pohledu. „Pro nás to byla prestižní záležitost. Hrály tam snad všechny významný kapely z Československa a co víc, mohli jsme vidět i velice zajímavý sklepní alternativní soubory, o jejichž existenci jsme neměli ani potuchy." Rampich z pozice diváka oponuje. „Já myslím, že pro pankáče to prestižní nebylo. Velkou slávu z toho později dělali snad jenom jihlavští H. N. F.. Na Rockfestu jsem byl jednou. Tvářili se, jak je to uvolněný a přitom nás monitorovali. Navíc nás tam nechtěli s čírama pustit. U vchodu nám řekli, že s naší vizáží tam nemáme co dělat. Nakonec to nějak dojednal Čuňas. Jinak ale zastávám názor, že všechna čest lidem ze SSM, který to pořádali. Netušili do čeho jdou a asi je mohli vyhodit nebo i zavřít."

ZÁBLESKY NADĚJE

Zásluhou Rockfestu, respektive s ním související supraphonské singlové edice, vznikly první tuzemské oficiální plus mínus punkové nahrávky. Prim urval v roce 1988 Visací zámek, byť pod vynucenou zkratkou V. Z. „Jinak to šlo celkem hladce. K veslu hlavního metodika přes rockovou hudbu v Čechách se dostal vynikající člověk, jehož jména už nevzpomenu, a ten dokázal u bolševiků protlačit jak Rockfesty, tak i vydání prvního punkovýho singlu v Československu," praví smířlivě Mick Pixies a k samotným porodním úkonům dodává: „Natáčel to ve svým bytě na osmistopej magič Jirka Hradec, kterej měl pro muziku cit a na míchání mocný nadání. Jeho nahrávka Hymny šibeničních bratří a Podvedených kamelotů zní dodnes výtečně."

Petr Růžička má ovšem pocit nepoměrně kritičtější. „Mně to už tenkrát připadalo jako sračka, navíc to co nahráli, stejně nebyl punk. Nicméně šlo o první vlaštovku. My s F. P. B. jsme věděli, že tady nemáme žádnou šanci cokoliv vydat, tak jsem se staral, aby občas něco vyšlo venku. Naším cílem byl koncert v Lucerně a vinyl. Lucernu jsme zdolali až v roce 1990, ale kompilační deska vyšla ve Francii a v USA v 84. roce. Tady jsme byli rádi, že vůbec někdy někde hrajeme."

V souvislosti s poslední Růžičkovou větou je třeba vrátit se v čase trochu zpět a zmínit ještě jeden husarský kousek Visacího zámku, a to koncert na Žofíně v únoru 1984. Slovo patří opět Michalu Pixovi. „Měli jsme na naší ČVUT stavební silnou základnu fanoušků a poměrně agilní svaz mládeže, pod jehož hlavičkou jsme navzdory zastrašování ze strany estébáků hráli. Naše škola zkrátka jako téměř jediná pořádala po Praze koncerty známých i s režimem zápasících kapel. Dnes to vypadá směšně, ale koncertů tenkrát bylo nemnoho a s jejich pořádáním byla potíž.

Vše se muselo zdlouhavě schvalovat a povolovat. Abychom uskutečnili památnej koncert na Žofíně, nás ponoukli kluci z vejšky, který měli na starosti věhlasnej klub 007 na Strahově, s tím, že vše potřebný zařídí. Punkovej koncert pro víc než tisíc lidí v centru Prahy – to bylo tenkrát jako zjevení..." Však se také na to zjevení přijela mrknout horda příslušníků VB. Záminku k zásahu naštěstí nenašli.

NA POKRAJI RÁJE

Výrazným písmem se do punkových dějin zapsal 5. říjen 1989 a opět žofínský sál. Na samém sklonku totalitní diktatury se v něm uskutečnil Punkeden, stěžejní akce, která jasně naznačila, že soudruhům něco dochází. Byl to dech. „Šlo o první a zároveň největší přehlídku výhradně punkových a hardcoreových kapel, která se tady za bolševika konala. Pořád ale byla jen polooficiální, i když zaštítěná SSM. Samozřejmě to museli dělat svazáci, jinak by to neprošlo, ale výrazně na tom spolupracoval i Jarda Špulák, kterej tehdy vydával Rocknoviny. Přišlo asi dva a půl tisíce lidí a byl to fakt nářez. Hráli Plexis, Kritická situace, Zóna A, Lord Alex, Majklův strýček, Tři sestry, S. P. S., Do řady!, Telex, Šanov I, Modrý tanky, Mladé rozlety a zároveň to byl první polooficiální koncert Našrotu," dává volný průchod svým encyklopedickým vědomostem Hraboš.

Připojuje i vlastní zážitky. „My ani nebyli uvedený na plakátu, protože se furt nevědělo, který kapely nakonec vystoupí a který ne. Na chystanou akci mě upozornil Tlustej Jarda v hospodě U Zpěváčků, tak jsem šel za dramaturgyní Martou Maťkovou a dal jí naše demo, který začínalo skladbou Našrot, což je hrozná palírna. Slyšela zhruba prvních deset vteřin a řekla, že to berou. Přitom nemohla registrovat nic jinýho, než ten rachot." Pořádný rachot zanedlouho naplnil i ulice. Nová éra československých dějin se nezadržitelně blížila.

text Daniel Folprecht, foto archiv Petra Růžičky a Honzy Rampicha

Témata: punk, Ze života punku