ZE ŽIVOTA PUNKU - 9.díl: Klec se otevírá

Již 3. 12. 1989 během Koncertu pro všechny slušný lidi v pražské Sportovní hale na jednom pódiu vystoupili Kryl, Hutka, Kubišová, ale i Zóna A, Tři sestry či Plexis. Přiškrcený národ si vydechl a pln ideí z nových tváří na politické scéně vtrhl do zlatých let plných dosud zakázaného ovoce. Mohl se beztrestně veřejně pokochat lidskou nahotou, žasnout nad úpravou bavorských vesnic i zakládat s omšelým autobusem cestovní kanceláře. A zejména pařit do bezvědomí.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 8.díl: Konec zlých časů

„Začalo se líp dejchat, všude byly mejdany, hulení, chlast, měli jsme docela dost peněz. Nevím teda, kde jsme je brali, ale měli – ono taky v tý době bylo ještě levno," loví v matných vzpomínkách našrotovský Hraboš a Honza Peterka z pohřbených Mrtvých miminek souhlasně přikyvuje. „Fízlové byli zalezlí, mohlo se dělat úplně všechno a nikdo neprudil. Já už dávno nehrál, jen jsem se chodil opíjet a bylo zajímavý, že jak byli lidi naučený, že hospody zavíraly v deset večer a najednou to nijak omezený nebylo, všichni byli úplně ožralí, protože měli zafixovaný, že to musí zvládnout do těch deseti."

ZE ŽIVOTA PUNKU - 7.díl: Obušky na oslavě míru

Což o to, náleven byl vzhledem k české mentalitě dostatek, avšak rockové kluby zatím chyběly. „V létě 1990 vymysleli Richard Nemčok a Marek Gregor demonstraci na Staroměstským náměstí, jejímž mottem bylo: I pes má svou boudu, ale rocker ne. Dohodli jsme se, že v centru Prahy budou hrát od rána do večera kapely a budou tam dělat bordel, dokud nedostanou nějaký prostory. S Davidem Berdychem, Sáčkem a Ivošem Zázvorkou jsme po třech dnech převzali organizaci a vydrželi tam dní třicet. Ze začátku se hrálo, ale pak jsme ten měsíc dělali mejdan. Pivo teklo až do rána, měli jsme spacáky a střídali se. Dokonce nám tam nechali přistavit mobilní záchody a protože okolnímu obyvatelstvu docházela trpělivost a bylo avízo, že se na nás chystá fyzickej útok, musela nás hlídat Havlova ochranka. Bylo to neuvěřitelný, ale díky týhle akci se získaly prostory třeba pro Roxy, Rock Café a hlavně Bunkr," vykresluje boj za azyl Hošek.

Dění v metropoli bylo pochopitelně o krok vpředu, avšak jak zdůrazňuje Hraboš, v celostátním měřítku se zásadní koncertní těžiště i nadále nacházelo v hospodských sálech. Výraznější klubová scéna se počala utvářet až v letech 1992–93.

CIGÁRO S MINISTREM

UK Subs a SPS v Bunkru v roce 1994

Nejeden nový politik vyrostl na nezávislé hudbě, ale punkeři na státotvůrce vytažené téměř ze dne na den z nejrůznějších kotelen a skladů, kontakty neměli. Výjimkou je Petr Růžička, který dříve s několika osobně poseděl za mřížemi.

„Bylo super, když nám třeba v Bratislavě přišli na koncert ministr vnitra a ministr kultury a zahulili si s náma v šatně. Později už žádný nechodili a dneska bych tam nikoho ze současných politiků vidět nemusel."

Honza Tranta zas kdysi pracoval v Ústředním loutkovém divadle s Martinem Mejstříkem, jedním z čelných představitelů studentských demonstrací. „Na nějaký výhody ale zapomeň," nedává sebemenší prostor spekulacím o protekci. S novými poměry se každý musel nějak vyrovnat sám a uvědomit si, kudy dál. Zlom, který prověřil opravdovost punkových srdcí.

„Myslím, že jsme to nijak zvlášť neprožívali. Třeba Hony Haubert přestal psát svý protibolševický jinotaje a odešel z práce s tím, že jako punker a umělec už nemá zapotřebí pracovat, a že je nutno užít si trochu toho bohémskýho života," prozrazuje Michal Pixa o parťákovi z Visacího zámku. „Asi žádná skupina nebyla připřipravená na to, že bude natáčet desku, nebo že vycestuje do zahraničí. Byl to šok, ale příjemnej," přidává se Zdeněk Růžička, jehož S.P.S. v té době vstoupili do své nejúspěšnější etapy. „Hodně se koncertovalo a některý kapely to položilo. I v Šanovu nebo S.P.S. došlo k personálním změnám," neopomíná ovšem stinné stránky z manažerského postu Petr Růžička.

HURÁ DO STUDIA

Visací zámek: "Punker už nemá zapotřebí pracovat..."

Zmizení kulturních referentů a cenzorů vyvolalo okamžité snahy o ukojení dlouhá léta násilně udržovaného hladu po zakázané muzice. Studia tedy konečně obsadili i punkeři. „To byl úlet. První vyšla kompilace Rebelie s podtitulem Punk'n'Oi! (Plexis, Tři sestry, Fabrika, Orlík, Šanov, Našrot a Do řady! – pozn. aut.), která se točila u Pepy Přiba na Kampě v neskutečným vlhkým sklepě.

Kabely se tahaly o patro výš, odkud Přib telefonoval: zeslab si tohle, přidej tamto... Podle toho samozřejmě vypadá zvuk. Nicméně bylo strašně důležitý, že ta deska vyšla a myslím, že se na ní udělal Monitor. Prodalo se snad sto tisíc kusů," otevírá albové téma Hošek. Lepší technické podmínky panovaly při vzniku Epidemie, kde se sešli Telex, Kritická situace, Zelení kanibalové, Plexis, Svobodný slovo, S.P.S., Akutní otrava a Wanastowi Vjecy. „Nahrávalo se ve studiu Citron, což bylo jedno z nejlepších studií u nás. Pochopitelně jsme si museli nechat poradit, protože jsme neměli skoro žádný zkušenosti, ale bylo to v pohodě a nikdo na nás nekoukal jako na blbce," je přesvědčen Zdeněk Růžička.

Jindy to tak idylické nebylo. „Nic jsme neuměli a ničemu jsme nerozuměli. První LP jsme točili ve studiu Míši Davida, zvukař laxním způsobem nahrával stopu za stopou, pořád se cpal krvavou tlačenkou, vymetal drobky z mixpultu a co nahrává mu bylo celkem jedno. Na závěr přišel věhlasnej mix inženýr Hřebík ze Supraphonu, kterej pro ně mixoval úplně všechny žánry od pohádek přes folk, dechovku, Helenku Vondráčkovou až po rock. Ten dal naší desce během osmi hodin unylej, suchej, bezpohlavní sound a kvapně odešel," tasí svůj tradiční ironický visáčovský podtón Pixa.

Povedenou story vybaluje i Hošek. „Na natáčení samostatnýho debutu Plexis Půlnoční rebel jsme šli hrozně namistrovaný, ale producent Miloš Dodo Doležal ze mě během deseti minut udělal toho největšího idiota. V lecčems měl pravdu, ale bylo to strašně těžce stravitelný. Vůbec jsme nevěděli, co po nás chce." Absolutní nezkušenost přiznává i nehrající kapitán Petr Růžička: „Byla to tragédie, nakonec ty nahrávky o tom samy vypovídají. Nikdo nic neuměl, ani jsme nevěděli komu říct o radu. Naše nahrávky vznikaly ze začátku v podstatě na bázi koncertního hraní. První Šanov se dělal na čtyřstopým magneťáku, u S.P.S. to už bylo lepší – šli do šestnáctistopýho studia. Výsledek zněl podobně, ale byl tam ten správnej punkovej náboj. Později jsme našli cesty, jak udělat zvuk kvalitnější, přesto to stále nebylo pravý ořechový. Ale záleží na tom?"

 text Daniel Folprecht, foto: archiv Petra Růžičky, Petr Tibit

Témata: punk, Ze života punku