RECENZE: Symfonia - tato metalová klasika si zaslouží přežít

Celý projekt zní podobně jako Stratovarius, jelikož  hlavním tahounem je odpadlík Timo Tolkki. Ovšem nutno přiznat, že Symfonia je zatím daleko lepší. Navíc známý vokalista André Matos se svým chraplákem je dost jiný než Timo Kotipelto a dává hudbě širší rozměr.

Bubeník Uli Kusch se sice neosvědčil před lety v Helloween ani v Gamma Ray, ale na tomto projektu rytmus určitě nekazí. Basista Jari Kainulainen byl také ze Stratovarius a klávesák Mikko Harkin hrál v podobné partičce taktéž z Finska, v Česku velmi populární Sonatě Arctice.

Tato sestava již papírově vypadá velmi slibně a výsledná hudba tomu také odpovídá. Skladby jako Fields of Avalon, Come By The Hills nebo Santiago se mohou zcela právem zařadit mezi největší klasické pecky powermetalu. Je v nich vše, co fanoušci očekávají. Hlavní je ale to, že se někomu opět po letech podařilo přijít s dobrými melodiemi, které do tohoto hudebního stylu patří.

Tolkki a spol. k tomu sice využili jen zaběhnuté hudební formy a nehledali nic nového, ale díky kvalitě většiny písní to vůbec nevadí. Naopak. Člověka toto album přenese do starých časů a může se těšit z toho, že něco podobného je stále ještě možné. Nick Mason z Pink Floyd se kdysi přimlouval za dinosaury a ptal se, zda by nebylo dobré nechat alespoň některé přežít. Já se teď přimlouvám za bardy ze Symfonie, v hynoucím a vysmívaném stádu (žánru) si oni zaslouží přežít.

Vladimír Michna
6/7