Opět se jedná o album s jednotnou myšlenkou, a jak už je u
Trabandu zvykem, i novým soundem. Po banju (Hyjé), harmoniu (Přítel člověka) a barytonové kytaře (Domasa) si
Jarda Svoboda pro změnu oblíbil šedesátkové varhany všeho druhu, které jsou tu umístěné nad klasickou trabandí hmotu (tuba-bicí-kytara-harmonium-trubka).
Deska by se klidně mohla jmenovat Povídky žižkovské. Jedná se o příběhy figurek, které protagonista potkával ve své někdejší domovině, slýchával z okna nebo v okolních hospodách, dojde i na vzpomínky z dětství („pan učitel Míra, míra kdo ví čeho“). Z alba voní starý Žižkov a jakési znovuobjevené rošťáctví. Byť se jedná vesměs o tragické postavičky, písničky povětšinou působí vesele – vlastně trochu jako moravské lidovky, které si člověk prozpěvuje a ani mu už nepřijde, jak jsou často morbidní.
Mezi písničkami nechybí šumění starého tranzistoráku, jakási marka
Trabandu, která tentokrát dodává ještě o dimenzi víc. Třeba v písničce
Posluchač z Prahy – starý pán zde hledá „hlas, který mu poví, jak to je“ a stanice ladí, „jako by hledal ztracený čas“. Rádio, symbol osamění.
Velké uznání si zaslouží producentská práce
Martina Černého. Spíš než špínu dávných časů připomíná zvuk dnešní Žižkov, který docela nadějně vzkvétá. Omšelost je na albu přítomná formou flašinetových meziher a retro-zvuků, méně v celkovém soundu (na rozdíl od „špinavé“ produkce Ondřeje Ježka z předchozích cd Trabandu). Vytáhnuté hammondky mají svoje opodstatnění, stejně jako perfektně použitý dětský sbor v příběhu o divném pánovi, co se z jeho bytu ozývají zvuky. Mimochodem, tahle písnička zní jak kdyby
Traband mával z okénka projíždějícím Kiss, ale vzápětí odbočil z hlavní do zaplivané vedlejší (dechařská mezihra vrátí posluchače zpátky na Žižkov).
Celý vesmír žasne nad hodnou paní z koloniálu, divoký je sen zlodějíčka, který se tak trochu vloupe do svého nitra (
Vetřelec), Dežo nemůže zavadit o práci, natožpak o zaměstnání… poezie všedního dne, korunovaná bolavě pravdivým příběhem o partnerském stereotypu
Romeo a Julie po deseti letech („Zestárla vedle mě jak všechno v tohle bytě, dávno je dospělá a já – věčný dítě. Když vidím, jak se češe, když vidím, jak se svléká, říkám si, panebože, co jsem to za člověka?“)
A na závěr? Vrchol v podobě písničky
Kámen v botě, kde Svoboda skoro až „fialovsky“ odříká příběh zoufalce. „I ten, co celej život pálil mosty, se taky jednou musí otočit“. Pravda, pravda.
Bylo-li Domasa niterné album, nyní se Traband otevřel… a noblesně vzdal poctu jedné pražské čtvrti.
A proč že
Neslýchané? V umně vyvedeném digi-packu se ukrývá ještě průkopnické dvd s písničkami převedenými do znakové řeči. Tlumočníci v různých převlecích po svém parafrázují trabandí písničkové příběhy a to tak vtipně a neotřele, že je to zábava i pro slyšící. Bravo!
P.S.: Autor recenze bydlí na Žižkově :)
text: Ondřej Fencl
6/7