LIVE: Bryan Adams – kvalitní, lehce monotónní pop-rock

Kanadský pop-rocker si už třicet let udržuje stabilní kvalitu a posluchačskou základnu. První vlnu slávy zažil s alby Cuts Like A Knife (‘83) a Reckless (‘84), druhou tsunami pak zkraje devadesátých s Waking Up The Neighbours. A z těchto tří zásobníků na hity se ve Vysočanech pálilo nejvíc. Večer se sympaticky neproměnil v slzavé údolí, prim měly stadionové vypalovačky jako Somebody nebo nezbytná Summer of ‘69. O to lépe pak vynikly vysloveně křehké písničky, za všechny asi nejkrásnější Adamsova hitovka (Everything I  Do) I Do It For You. Je pozoruhodné, že ačkoliv protagonista zvládá přes sto koncertů ročně, často den po dni, vystřihl ji sugestivněji než ve studiovém originále.

Bryan Adams si vystačil s poctivou, pětičlennou kapelou, bez jakýchkoli playbacků a samplů, bez očekávatelných vokalistek a stáda pomocných muzikantů. Jako jeden z pěti celou dobu drhnul struny, přičemž nešetřil energií, pobíhal ze strany na stranu a hlavně… výtečně zpíval. V jedenapadesáti bez ztráty kytičky, neškrtil se, mazácky chraptil, místy jako by chtěl až mermomocí dokázat, že nepatří do starého železa. Škoda, že chvil, kdy se hlasově pohybuje níž a bez tlaku, bylo jako šafránu, protože i tady je Adams skvělý.

Vizuálně se zdálo, že přijelo pět Bryanů oděných do stejných černých košil, z nichž zejména klávesista Gary Breit připomínal Adamse víc než Adams sám, ozdobený ulíznutým hárem ala padesátá léta. V čase vymakaných audio-vizuálních podívaných přivezl Kanaďan takřka nulovou světelnou show, která když už zaúřadovala, připomínala diskotéku z Horní dolní. Jednoduchá koncertní aranžmá podobná jak vejce bio-vejci nepodpořily žádné zvukové vychytávky, ba ani důmyslné projekce či členité pódium… tenhle koncert působil daleko víc jako skanzen, než když přijedou třeba dinosauři typu Deep Purple.

Publiku to ale evidentně nevadilo, dvanáct tisíc nadšených hlav se spokojilo s muzikou, což je konec konců to, o co tu běží. Legrační průřez generacemi Adamsových fanoušků od adekvátně vyšvihnutých teens až po tatíky v pantoflích čítal snad všechny sorty kromě strážců hudebního pokroku.

Když zpěvák zhruba ve dvou třetinách koncertu pustil do éteru Please Forgive Me, jeden by až hloubal, co si schová na závěr? A pak se nestačil divit, kolik Adamsových hitů ještě existuje. Třeba následná Heaven, při níž došlo k adoraci Bryanovy kamarádky Terezy Maxové a její nadace nebo When You're Gone, duet, který docela hezky ozdobila z publika spontánně vytažená divačka (zatímco na minulém koncertě tamtéž si Adams pozval k mikrofonu Polku, tentokrát zpívala pro změnu Kazaška).

Možná nejpůsobivější část večera zajistila závěrečná dvoj-porce přídavků, kterou protagonista převedl sám s akustickou kytarou a foukací harmonikou. To je totiž největší prověrka zpěváka – obstojí-li bez teamu. Bryan Adams obstál.

text: Ondřej Fencl, foto: Karel Šanda
4/7