LIVE: Debbi se na pražském koncertě ještě slunce nedotkla

DEBBI
24. 11. 2011
Roxy, Praha

Na nástup kapely čekali především ti nejodvážnější v krátkých rukávech jak na smilování. V klubu Roxy se totiž rozhodli šetřit na topení a doufat, že publikum se zahřeje dotyky slunečních paprsků ať již z pódia, či z nápoje generálního partnera celé tour. Oboje se ale povedlo jen částečně. Na rozdíl od dubnového koncertu, kam dorazili především Debbiini vrstevníci, do Roxy se vydala i úplně jiná sorta lidí. Ze dvou třetin naplněný klub se tak postupně rozdělil na první čtyři řady skalních fanoušků, jež sem tam vlastní tanec před pódiem nějakým tím teplem naplnil, a na zbytek klubu, kterému nedělal problém zabřednout do hovoru i při těch nejtišších skladbách. Chvílemi to tak vypadalo, že nejde o koncert, ale večírek onoho generálního partnera (jeho hostesky neváhali i během písní obcházet dav a prodávat a prodávat). Bohužel k tomuto pocitu přispěli i sami účinkující.

Setlist, jak bylo slíbeno, se sestával jak z písní z debutové desky, tak z coververzí písní, které dříve či později mělo ve své rotaci rádio, které bylo dalším z partnerů akce. Což zní poměrně logicky - Debbi má za sebou první desku, tudíž hodinu a půl dlouhý koncert je třeba něčím zaplnit. Jenomže na to zazpívat písně, které nazpívali Freddie Mercury, Macy Gray, Leonard Cohen, Cee Lo Green či Amy Winehouse - to už musí mít člověk pořádný kus odvahy a sebevědomí. Ale především charismatu - a toho se Debbi pořád ještě nedostává.

Celá pódiová prezentace totiž pořád působí, jako by si tatík Martin Ledvina vyrazil se svými dětmi předvést, co se jim povedlo ve volných chvílích nacvičit. Model basa + bicí hraje jednoduchý groove, klávesy melodii a kytara občas něco zasóluje, či přidá cool efektový zvuk se až nebezpečně často opakoval a právě na coververzích bylo nejvíc znát, jak se místo úcty k autorům původních skladeb stávaly výplní večera. Tohle ale není talentová soutěž, tohle má být profilový koncert zpěvačky, jež letos získala cenu Anděl za skladbu roku!

Už v dubnu v Hard Rock Café jsem si nepřipadal, jak na koncertě Debbi, ale na Martin Ledvina bandu a tento trend se za půl roku nijak nezměnil. Debbi rozhodně má zajímavou a ojedinělou barvu hlasu, na pódiu ale pořád nepůsobí jako doma, na rozdíl třeba od jejího klávesisty Ahmada Hedara, jehož práce s publikem je daleko přirozenější a nenucená, byť čtyř akordový song od The Axis Of Awsome již zná téměř každý a působí tak mírně vyčpěle. Srovnáme-li jej ale s dětskou písní Mein Kleiner Gruner Kaktus, jíž si s Debbi přišla na pódium zazpívat i její sestra Jacqueline, pořád z toho vychází lépe. Onen bonus z debutového CD, který jak na desce tak na živo má být vtipnou vložkou, když se "jen" odzpívá, vůbec vtipně nevyzní, ba naopak.

Síla a příslib do budoucna se tak ukázal až v samotném závěru koncertu při prvním přídavku, kdy do naprostého ticha zazněly pouze vokály Martina, Debbi, Ahmada a basačky Hanky. Byť v autorské skladbě, najednou měl člověk pocit, že poslouchá Spirituál Kvintet jednadvacátého století a konečně něco, co se dalo brát za unikum hodné pozornosti. Něco, kvůli čemu si člověk mohl říct, že to nebyl úplně ztracený večer.

Má-li mít projekt Debbi do budoucna nějakou šanci na svůj vlastní rozvoj, musí se stejnojmennou zpěvačkou někdo začít pracovat, aby si daleko víc přisvojila pódium a kapela samotná bude muset zaexperimentovat s nástroji. Přinést si každý vlastní a doufat, že dohromady snad utvoří nějaký výsledný zvuk, totiž dnes už ku spokojenosti různorodého publika nestačí.

Setlist: La La, Igloo, Feel, This Is It, Valerie, Tell Me, I Try, Meine Kleiner Gruner Kaktus, 4 Chords Song, Someone Like You, Možná se mi zdáš, Don't Stop Me Now, How Can I, Spočítej, Paris, Touch The Sun, Fuck You Encore: Outro, Hallelujah

text: Viktor Mašát, foto: Stanislav Novotný